Kihyun

Naštvaně dojdu k sobě do kabinetu po tom, co dohlídnu, že se Jin a Junpyo dostali na ošetřovnu. Co to do něj vjelo? Nemůže takhle žárlivě přece reagovat na všechno, co někdo adresuje mě. Mělo by mi to lichotit, ale on se takhle přece nemůže chovat...vážně je jako dítě. I když mě vykolejil jeho pohled. I když mě vykolejilo to, co řekl. I tak to chování bylo přehnané.

„Dle výpovědi Junpya a Jina Changkyun vyletěl bezdůvodně," zadívá se na mě ředitel, když si mě zavolal k sobě, protože jsem tam byl první a on chtěl vědět, jestli vím, co se stalo. „vůbec netuší, proč je napadl." Zakývá hlavou.

„Ani já nevím, viděl jsem je, až když leželi na zemi." Zakroutím hlavou, že nevím o dost víc než on. Zakývá hlavou a já si povzdechnu.

I domů dojdu naštvaný, ačkoliv mi neustále vrtá v hlavě proč. Neměl jsem nikdy Changkyuna za žádného násilníka, nikdy ani neukázal žádné agresivní sklony. Neřekl bych, že je to někdo, kdo by bezdůvodně na někoho takhle vyletěl.

Následující tři dny...není ve škole. V pátek před víkendem jsem jako na jehlách, chtěl jsem s ním o tom mluvit, ale...není tu. Dělá mi to starosti. On mi dělá starosti. Možná jsem neměl tak vyletět. Ne, Kihyun, vždyť zmlátil dva lidi do bezvědomí...bylo správné vyletět a zasáhnout. Udělal jsem správnou věc.

„Promiňte, ale terminál mi hlásí chybu." Zadívá se na mě pokladní, když si v pátek večer zaplatit nákup. Zděsím se. Účet jsem dlouho nekontroloval, ale přece nemůžu být v mínusu. To přece nejde. Mám u sebe naštěstí menší obnos hotovosti, tak se mi podaří zaplatit nákup v hotovosti a nemusím ho tu nechat. Promnu si spánky. Problémy s bankou a exekutory, to by mi teď opravdu chybělo.

„Já nevím, Minnie, trápí mě to." promnu si spánky a zaúpím.

„Myslíš to s tou kartou nebo to s Changkyunem?" pozvedne Minhyuk obočí, když si u mě doma dáváme víno. Nechtělo se mi mezi lidi. Možná jsem se i trochu bál toho, že bychom se někde potkali. Nevím, jak bych reagoval.

„Obojí," povzdechnu si. „s obojím nevím, co mám dělat...Changkyuna jsem od té doby neviděl a...co budu dělat s tou kartou, pokud jsem v mínusu nevím." Prohrábnu si zničeně vlasy. Jako vždycky, když mám možnost si s Minhyukem popovídat, tak i teď...mi hovory s ním přece jen pomůžou si to srovnat v hlavě. Prostě s Changkyunem budu mluvit, jsme dva dospělý. Prostě mu řeknu, že ho vyslechnu, ať mi řekne, co se stalo. Zopakuji mu, že to není správné, ale...prostě chci, aby věděl, že jsem na jeho straně, ať už to bylo jakkoliv. Ačkoliv se budu zlobit, pokud se dozvím, že za zmlácením těch dvou byla nějaká malichernost. Zlobit se budu, ale...část mě nechce zničit to, co se mezi námi začalo tvořit. Nikdy jsem nedokázal s někým něco takového navázat...nikdy jsem podobné pocity necítil a neznám je, ale...nechci je jen tak pošlapat a zahodit jako by nic neznamenali.

Zničeně dojdu do svého kabinetu. To nebylo pondělí, jaké jsem si představoval. Changkyun mě...naprosto mě ignoruje, co víc...jeho pohled bolí, neuvěřitelně. Na moje obvyklé poznámky nereagoval, na žádná má slova...ignoroval mě, jako bych nemluvil, jako bych neexistoval. I když jsem se s ním po hodině snažil mluvit...pokračoval v ignoraci. Pak se nechal na chodbě odvést jedním studentem, myslím, že to byl Hyunki a mě začnou sžírat pochybnosti. Co když to všechno byla jen hra...co když jen zkoušel, jestli mi dokáže pomotat hlavu. A teď ví, že ano a už ho dál nebavím. Ne, Kihyun, to...to k té situaci nesedí. Nic mezi vámi nebylo, nic se nestalo, nic...z čeho by mohl mít pocit, že vyhrál. Shrábnu si vlasy dozadu a zaúpím. Co mám teď dělat...teď, když vím, že mě záměrně ignoruje.

„Changkyun, m-můžeš na chvíli." Zastavím ho na chodbě a spíš mu svým tělem zatarasím cestu.

„Ne," odsekne mi a sotva ke mně zvedne oči. „nemám chuť cokoliv poslouchat." Drbne do mě ramenem, když mě obchází a já pevně sevřu rty k sobě, jak je mi mizerně. No tak, Kihyun, dej se dohromady. Tohle tě...tohle tě přece nemůže položit. Ale moje srdce bolí, bolí jako by ho někdo lámal na tisíc kousků.

Dojdu k řediteli, abych si na další den domluvil volno. Potřebuju do banky a vzhledem k tomu, že úterní hodiny mám ranní a odpoledne volné, tak potřebuji volno. Na odpoledne už bych do školy přišel a prošel bych si materiály a poznámky, které mi supl nechá na stole. Ředitel souhlasí. Dojdu domů naprosto zničeně, bez života. Bez chuti cokoliv dělat. Tipnu telefon Markovi a pak i Minhyukovi. Oběma pošlu sms s tím, že zavolám později. Nevím, jak dlouho sedím na sedačce a div si nervu vlasy, ale prostě jen sedím v tichu a tmě. Přemýšlím, jak jsem se do téhle situace dostal, jak jsem mohl udělat něco jinak a co.

S povzdechem dojdu do velké prosklené budovy banky Heidel. V automatu si vyjedu lísteček se službou, kterou potřebuji a čekám, dokud moje číslo nezahlásí jejich systém. Dojdu k přepážce a usměju se na mladou slečnu, která mě pozdraví velmi milým tónem.

„Dobrý den, já...mám nějaký problém s účtem, můžete mi ověřit, že nejsem v mínusu?" usměju se a podám jí své doklady. „A taky...z mého účtu měsíčně odchází splátky, můžete mi zkontrolovat, že v posledních měsících vše odešlo správně?" dodám ještě, mile kývá hlavou a poprosí mě, abych počkal, než se v počítači dostanu tam, kam potřebuji.

„V mínusu nejste, pane Yoo, možná Vám na kartě jen odešel bezkontakt," usměje se. „nechám Vám na adresu poslat novou kartu, touhle můžete platit, ale musíte ji do terminálu vložit, aby fungovala," mile se na mě usměje a já poděkuju. „a co se týče Vašich splátek...žádné nejsou." Zamrká na mě. Vytřeštím oči a polknu.

„J-Jak to myslíte nejsou? T-To je omyl, splátkový kalendář mám minimálně do roku 2040, musí tam být." Skoro dostanu infarkt.

„Počkejte chvíli, zjistím více informací od kolegyně," usměje se na mě a zvedne služební telefon. Kývá hlavou na slova kolegyně po telefonu, zatímco já v duchu umírám. „Váš dluh byl doplacen a uzavřen před více jak dvěmi měsíci, pane Yoo, tady Vám k tomu mohu vytisknout doklad," usměje se a ukáže mi doklad o splacení. „tady vidím, že transakce byla udělána z účtu 38725086/xxx, podpis a údaje...pan Lim Changkyun." Usměje se na mě a já vytřeštím oči. Nejdříve třeštím oči na ni a pak na papír, kde je jeho podpis a jeho biometrické údaje. Lapám po dechu a musím vypadat jako blbec, ale nějak nemůžu vstřebat to, co se právě dozvídám. S poděkováním a úplně mimo vyjdu z banky. To...to není možné. To přece...to přece nemohl udělat, proč to udělal. Bez myšlenek se rozběhnu směrem do školy, jako bych kolem sebe měl tmu. Jen myslím na to, že ho musím najít, a že si musíme promluvit. Z tmy, kterou běžím mě vyruší až něčí výkřik a pak jen další tma. Dlouho je tma, než pomalu otevřu oči a zorientuju se. Koukám kolem sebe a chvíli nevím, co se stalo.

„Pane, jste v pořádku? Pane," Klečí u mě nějaká slečna a mává mi rukou před očima. „vběhl jste do cyklostezky a pán nestačil zabrzdit a srazil Vás na kole," vysvětlí mi momentální situaci. Chytím se za bolavou hlavu a zadívám se na dlaň, na které mám krev. „sanitka už jede, nejspíš to bude jen otřes mozku, ale dost krvácíte...a jste celý dodřený." Zadívá se na mě. Nedokážu komunikovat, protože jsem jako ve zpomalení. Ale podle všeho jsem v tom všem vběhl před cyklistu, co mě srazil. Bože, ještě že to nebylo auto.

Cyklista má jen pár odřenin, oba se omluvíme, i když to byla moje chyba. Na naléhání sanitářky a slečny, co studuje medicínu a starala se o mě na chodníku, se nechám převést do nemocnice na rentgen a pár vyšetření.

„Je to jen lehký otřes mozku, pane Yoo, a pár odřenin," zakývá na mě doktor po všech vyšetřeních hlavou. „zkuste týden klidový režim, hlavu nechte obvázanou a první tři dny si co 4 hodiny obvaz vyměňujte. Pokud by se Vám něco nezdálo, dělalo se vám hodně nevolno a zvracel jste, rozhodně si volejte sanitku, může to být vnitřní krvácení nebo něco, co rentgen mohl přehlédnout." Zakývá hlavou, já na jeho slova také přikývnu. Nechám si od sestřičky obvázat hlavu a vyjdu i se zprávou z nemocnice. Zanedlouho bude tma. Ve škole už ho nestihnu. Zastavím se před nemocnicí v kroku a pak vytřeštím oči. Ve škole mám přece seznam žáků s jejich adresami. Najdu jeho adresu a půjdu za ním, o tomhle si musíme promluvit ještě dneska. Zranění nezranění se rozběhnu jako blázen do školy, pár učitelů tu ještě je, sem tam žáci, co tu mají kroužek nebo doučování. Doběhnu k sobě do kabinetu a nechám pootevřené dveře, zatímco hledám papíry.

„Chudák Changkyun, Jin a Junpyo se určitě nepřiznají," uslyším hlasy z chodby a zarazím se. „ty to nevíš? On je přece nezmlátil jen tak," pokračuje hlas a já vytřeštím oči. „ti kreténi se domlouvali na učitele Yoo, že si ho prej chytí a svážou a užijou si s ním. Těžko říct, jestli by to udělali, já myslím, že jo...ale Changkyun se hrozně leknul a vytočil, jak o něm mluvili a už to bylo. A učitel Yoo ho ještě seřval, že se chová jako dítě...přitom mu Changkyun ušetřil dost trápení...bůhví, co by mu ti dva udělali."

Vytřeštím oči a chytím se za pusu. Já...já jsem idiot. Já jsem kretén. Na mě není ani nadávka. Já mu vynadal, že je dítě. Dal jsem mu pocit, že v něm vidím to, co všichni a on přitom...on mě jen chránil. Chránil mě a já...já se k němu choval celou tu dobu jako idiot.

Nechám papíry být a vyběhnu ven z kabinetu, sotva ho zavřu.

„U-Učiteli Yoo, co se Vám stalo," Vypískne Hyunki, když mě vidí. To ty obvazy. „krvácíte na hlavě, pane Yoo." Vypískne znovu, ale jen mávnu rukou a rozběhnu se ven. Musím ho najít. Musím ho najít a to hned. Vyběhnu ven a rozběhnu se do parku. Zarazím se, když vidím na lavičce známou postavu. To je jeho kamarád, tuším, že Jooheon. On bude vědět, kde je! Doběhnu k němu.

„U-Učiteli Yoo." Zadusí se cigaretou a začne schovávat plechovku s pivem. Zakroutím hlavou, že to nemusí dělat.

„Já...já musím najít Changkyuna, prosím...řekni mi, řekni mi, kde ho najdu." Vypísknu skoro bez dechu. Hlava mě třeští, ale to je teď to poslední, co bych chtěl řešit.

„No...neměl bych Vám to říkat, protože se na Vás zlobí, ale," zadívá se na mě a jemně se usměje. „bude v baru La Velia." Zakývá hlavou. Poděkuju mu a rozběhnu se tím směrem. Vytřeštím oči a naženou se mi do nich slzy, když ho vidím sedět na zahrádce.

„C-Changkyun," udýchaně dojdu ke stolu, kde sedí s Linongem. Vidím, jak se na mě Linong žárlivě zadívá. „můžeme...můžeme si prosím promluvit." Zašeptám na jeden nádech. Trhnu sebou, když se prudce zvedne.

„Už mě to tu nebaví, jdu domů." Prohodí směrem k Linongovi, kterému se vysmekne z náruče a opilým krokem se vydá pryč.

„P-Počkej!" vyjeknu a doběhnu ho, za ruku ho chytím a zastavím v kroku. „Udělal jsem chybu, mrzí mě to! Nevěděl...nevěděl jsem, že jsi mě chránil, nenapadlo mě, že by mi chtěli něco takového udělat, ale ty...ty jsi mě zachránil." Zadívám se na něj.

„Ani se nesnaž," zavrčí. „vidíš ve mně to, co všichni...rozmazlenej spratek, co má všechno...nikdo ve mně nevěří...ty ve mně nevěříš!" zavrčí na mě a chce se mi vysmeknout.

„Ne, Changkyun, tak to není...není to tak, protože já v tebe věřím a taky proto, že...že nezáleží na tom, jak moc se snažím držet nebo na to nemyslet...mám tě rád...celou tu dobu, co jsi mě teď ignoroval a...a nebavil ses se mnou, neškádlil jsi mě...jsi mi chyběl a taky...taky vím o tom, že...že jsi za mě splatil ten dluh," Zašeptám a cítím, jak se mi z očí derou slzy. „tak...tak mi prosím odpusť," vzlyknu. „nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě, tak...tak mi prosím dej ještě šanci." Zašeptám a lehce zavrávorám, když se mi zamotá hlava, ale ustojím to. „Prosím." Zašeptám a zvednu k němu oči.