Changkyun

Nemůžu setřást ze rtů ten úsměv. Je jedno kolik kroků ujdu, pořád se otáčím, v doufání že ho ještě zahlédnu, i když už to není možné. Ale i tak se otáčím a skousávám si ret ve snaze potlačit ten úsměv kterému nemůžu zamezit. Nikdy jsem se takhle necítil. Takhle lehký, jako bych se vznášel na oblacích. Přijdu si, že dokážu cokoli na světě. Vůbec nevím, co to jsou za pocity, ale jsou nádherné. Chci ho škádlit, chci ho zlobit, protože jeho reakce jsou něco, co mě asi nikdy nepřestane bavit. Chci vidět jak se červená, chci, aby na mě rozkošně prskal zatím, co mě plácá do ramene nad jednou z mých poznámek. Do kroku se lehce pohupuju a usměju se.

„hej Changkyun" zvednu hlavu když uslyším zvolání svého jména a rozhlédnu se. Moje srdce chvíli zapleskalo v doufání, že by to mohl být Kihyun, ale stačila vteřina, než jsem si uvědomil že Kihyun má jiný, mnohem nádhernější hlas. Ale i tak...doufal jsem. Zadívám se na auto, které u mě zaparkuje. Lehce se zohnu a pozvednu obočí.

„ahoj Mina" mávnu na ní.

„chceš hodit domů? Co kdybychom si zašli pak na skleničku? Chengkyu má prý moc práce a já se nudím" nahodí na mě psí oči. Pokrčím rameny, protože proč ne. Nasednu do jejího sportovního auta a ona šlápne na plyn. Nevím, čím to dělá, protože řídí v tak vysokých podpatcích, já si to neumím představit domů dojedeme v rekordním čase a ona zaparkuje v jedné z našich garáží.

„myslel jsem, že si jela natáčet někam zase film" pozvednu obočí. Mávne na mě rukou a upraví si dlouhé havraní vlasy.

„natáčení je až příští týden a je to zase na pár měsíců tak jsem si řekla že vám vynahradím ztracený čas a s každým strávím večer, chtěla jsem začít s Chengkyu protože je chudák vždycky opomínán" zasměje se. Přikývnu, Chengkyu je sice z nás hlavní dědic, ale za to si nikdy nemohl nikde užít. „a pak jsem narazila nad tebe tak to vezmu od nejmladšího ťuťuťu" štípne mě do tváře a přitáhne si mě za ní, vypísknu, když mi dá pusu na tvář a se znechuceným výrazem si začnu tvář stírat zatím co se pobaveně a ďábelsky směje. Nakonec jsme se rozhodli, že nepůjdeme nikam do baru, ale sedneme si u nás na zahradě ke stolu. Kayeem nám přinesl namíchané drinky. „a co vůbec něco nového? Nějaký kocourek na obzoru?" dloubne do mě. Teď by jí měli vidět fanoušci. Changmina si vždycky dává záležet, aby se všude ukazovala v tom nejlepším. Vždycky má kostýmovou sukni a nějakou blůzku nebo elegantní šaty, myslím že jsem jí snad nikdy neviděl v ničem jiném kdykoli jde ven. Ale teď tu sedí v pyžamu s jednorožci zatím co má vlasy sepnuté do...no nevím co to vlastně je, vypadá to jako drdol, culík a cop v jednom.

„no" uhnu pohledem, když jsem v první chvíli chtěl říct ne, ale hned na to mi do mysli vešel Kihyun.

„NO?" vytřeští oči a kopne do sebe panáka. „ povídej, povídej!!" vyjekne. Odkašlu si.

„no...můj učitel matiky je takovej...hezkej" odkašlu si. Vytřeští oči.

„no nene Kyunnie ty kanče jedno aaaaa" začne ječet a pištět zatím co mi způsobuje podlitiny, když mě mlátí do ramene.

„co se to tu děje" zvedneme hlavu za hlasem. Zadívám se na Chengkyu který si akorát rozvazuje kravatu a ještě s kufříkem v ruce dojde k nám a se smíchem pozvedne obočí.

„nic" prsknu zahanbeně.

„Kyunniemu se líbí matrikář!" vypískne hned ta práskající svině. Chengkyu vytřeští oči.

„no nene Kyun ty kanče!!" Začne piště a smát se a s Changminou si tleskají zatím co já bych nejradši umřel. „no a je pěknej? Máš fotku nebo tak?" sedne si k nám ke stolu a nalije si pití. Celý zbytek večera jen prskám zatím co se ti dva imbecilové Smějou a dobírají si mě. Ale někde tam hluboko se usmívám. Dlouho jsme spolu neseděli jen my tři a možná mi to chybělo. I když jsou to idioti pořád jsem idiot s nimi, máme to v krvi.

Počasí se pomalu měnilo. Dokud nepřišel podzim. Protáhnu se, když se zabalím do lehké bundy a vyjdu do školy. Je to pár týdnu co tu už Kihyun učí. O našeho sourozeneckého posezení je to týden. Dojdu do školy a jako první se rozejdu do jeho kabinetu.

„dobré ráno" zaťukám na dveře. Zvedne hlavu, když vstoupím dovnitř.

„potřebuješ něco Changkyun?" zadívá se na mě. Chci něco podotknout ale pak vytřeštím oči. Zadívám se, jak sedí u stolu s Junpyem a Jinem. Krev ve mně ztuhne, jakoby se proměnila v kus ledu. Oba je změřím pohledem na Junpyově tváři jsem zahlédl úšklebek. Celý se napnu. „jestli nic nepotřebuješ tak si promluvíme potom zrovna doučuju" usměje se na mě. I když se snažím, stejně se ve mně žárlivost zvedne jako kouř z ohně. S odfrknutím vyjdu ze dveří. Proč zrovna tyhle dva blbečci.

Nevím, kdo dával dohromady rozvrhy ale, aby byl den bez matematiky, to se někdo opravdu překlep! Naštvaně vyjdu v době oběda ven. Kihyun mě potom ani nevyhledal, že by měl až tak moc práce? Nebo že by si vybral jednoho z těch šmejdů? Ne Changkyun Klid, nevztekej se a nebuď zaslepený žárlivostí.

„Changkyun tady" usměje se Linong, když k němu uzvednu hlavu.

„oh jo dík" můj pohled spočine na krabičce s obědem sedne si vedle mě a netrvá to dlouho a po chvíli si ke mně sedne dalších pět jeho kamarádů. Ani jednoho z nich neznám, ale je to vlastně jedno. Opřu se zády o strom a začnu jíst zatím, co si oni povídají. Před námi je běžecká dráha kde má nějaká třida tělocvik a běhají kolem. Jinak venku moc lidí není, pár lidí sedí dál ale většina na druhé straně hřiště. Povzdechnu si.

„hele dneska máme odpoledne to doučování s Kihyunem, viděl jsi ten jeho zadek?" zpozorním a ztuhnu, když uslyším tlumené hlasy. „ je takovej drobnej, moc rád bych ten zadeček zkusil" začne se smát. „budeme na něj dva, co si tak pohrát dneska"

„to zní fajn, nemůžu se dočkat, až bude křičet" začne se smát další. V tu chvíli vidím rudě, prudce vstanu a odhodím krabičku s jídlem. Rázným krokem se vydám za hlasy za roh budovy, kousek od místa kde jsem seděl. Junpyo a Jin si zrovna zapalovali cigaretu. Zvednou ke mně oči ale to je tak jediné co zvládnou, protože se v další vteřině napřáhnu a vrazím jim oběma pěstí. Brání se, jak by taky ne, ale já vidím rudě, nic mě nezajímám. Mlátím je hlava nehlava a nevnímám kolik dali oni ran mně. Přestanu nasraně mlátit nehybného Junpya abych chytil pod krkem ještě Jina který je při vědomi a už sedřenými a popraskanými klouby začnu dávat jemu další a další pěstí.

„Changkyun!" ozve se výkřik. Bez jakýchkoli emocí jak v nějakém transu zvednu hlavu. V tu chvíli vytřeštím oči. „ježiši co to děláš Changkyun!" vykřikne zděšeně. Pustím Jina, který v bezvědomí padne na zem jako hadrová panenka. To je Kihyun, ten to pochopí, je na mojí straně, jsou moje myšlenky. „panebože proč.. proč jsi to udělal! To se pořád zlobíš za to doučování?" vyjekne hned. Zadívám se na něj a nadechnu se že to vysvětlím. „ jsi jako rozmazlené dítě! Nemůžeš někoho jen tak zmlátit jen protože nedostaneš to, co chceš!" vytřeštím oči. Jemně ucouvnu a pak sklopím hlavu. Aha. Uchechtnu se. „přijde ti to k smíchu Changkyun? Teď co ty je napadneš, přijde tvůj táta a vše bude v pohodě?" prohrané si vlasy. Chápu. Uchechtnu se znovu. Takže vlastně...

„jsi stejný jako ostatní" hlesnu a usměju se. „ a já myslel, že jsi jiný... jenže ty ve mně taky vidíš jen to špatné co" zvednu k němu hlavu a rozejdu se jeho směrem. „ušetřím ti laskavost...dám ti tedy konečně pokoj" drbnu do něj ramenem a pohladím se po čelisti, kterou mám sedřenou. Neotočím se ani jednou. Nebudu v téhle škole už ani sekundu. Vyjdu z hlavní brány a rozejdu se domů.

„to bylo hezké" zvednu hlavu, když vyjdu na hlavní cestu a zadívám se na jednoho z Linongova kamarádů, myslím, že se mi představil jako Hyunki. „ to jak ses zastal pana Yoo" usměje se a chytí mě za ruku, kterou mi zaváže do látkových kapesníků. „ moc hezké" usměje se a rozejde se do školy. Sklopím hlavu a zadívám se na kapesník. Povzdechnu si a rozejdu se dál domů.

Máma doma vyvádí. Začne křičet, že zabije toho, kdo mi ublížil.

„mami...nech to být" zašeptám, když jediné co chci je si lehnout do postele a nevylézt z ní další týden.

„to teda nenechám! Řekni mi jména! Budou mít takový problém, že ani dvacet životů jim nebude stačit, aby to srovnali! Zavrčí naštvaně a táta přikývne. Začnou se dohadovat, že je ve škole prostě najdou. Changmina se přidá s tím, že je přejede autem a Chengkyu se je snaží všechny uklidnit. Začne to ve mně vřít, hanbou, smutkem, zlostí, zradou a já nevím čím vším.

„řekl jsem nechce to být!" vykřiknu naštvaně a zavrčím. Všichni ztichnou a překvapeně se na mě podívají. „ prostě držte hubu a nechte mě být!" svlíknu si nažraní bundu a mrsknu s ní o zem a prásknu dveřmi od pokoje, jakmile do něj dojdu. Lehnu si na postel a obejmu polštář.

„Kyun" povzdechnu si, když se otevřou dveře. „co se stalo" zakroutím hlavou ale i tak cítím, jak se postel jemně prohnula. „Kyun víš, že mi můžeš říct všechno" pohladí mě po rameni. Posmrknu. Přece nebudu brčet! Nemám důvod brečet! „Ale Kyunnieee" obejme mě Changmina. Povzdechnu si a frustrovaně mi steče několik slz.

„kdy odjíždíš na to natáčení?" šeptnu.

„zítra ráno" cítím jí na hlase úsměv. „ jedeme na venkov na tři dny a pak zpět a ze soulu odlítám pak do Číny.

„chci jet s tebou... na ten venkov, na pár dní se odtud vzdálit" špitnu.

„dobře, pojdeme mm? Pár dní si odpočineš a ono to vše přejde" usměje se na mě a přikývne. „ řeknu komorné, ať ti sbalí" poplácá mi po rameni. Tři dny pryč. To je co to potřebuju, dostat se dohromady, pak se bud moct vrátit k tomu jaký jsem byl před tím.