Lianna vždy poslouchala Killianovy plány. Vše, co chtěl udělat, vše, co chtěl změnit, až bude králem. 

Mělo to bohužel ale smutný důvod. Bylo to proto, že si uvědomovala, v jakém světě žijí. Killian byl nemocný, to zaprvé. Za druhé, ostří bylo vždy na jeho krku. Každý ho chtěl mrtvého.

Takže to očekávala. A když Killian zemřel tu noc, co Glocksberci napadli palác a ona se stala královnou, kupodivu věděla, co dělat. Věděla, že musí přivést Killianova přání k životu. 

Nebylo to lehké, stát se královnou po takové události. I když válku vyhráli, i když jim nakonec pomohla vojska království princezny Saijy, která se na poslední chvíli objevila, stále měla před sebou těžký úkol - postavit království zpátky na nohy. 

Ale zvládla to. Nebylo lehké se přenést přes Killianovu smrt a začít ihned fungovat, ale měla vystrašené poddané, které musela uklidnit. 

Našla si manžela, někoho, koho doopravdy dokázala milovat, za což byla vděčná. Jako první se jí narodil syn, následník trůnu. Pojmenovali ho Adrian. U druhého miminka všemu nasvědčovala holčička. Přece jen se ale v noci dvacátého čtvrtého listopadu narodil druhý chlapeček. A Lianna si nemohla pomoct, zvedla pohled ke svému muži a usmála se. "Co kdybychom ho pojmenovali Killian?"

Tenhle Killian nebyl následníkem trůnu. Tenhle Killian měl život mnohem jednoduší, než původce jeho jména. Tenhle Killian měl naprosto stejnou barvu očí jako ona, jako její milovaný bratr. Tolik ho v něm viděla. 

A tenhle Killian by se úplně stejně pro všechny rozdal. 

Stalo se to na slavnostním průvodem městem na její narozeniny o několik let později. Seděli v kočáře, usmívali se na lidi. Adrian s hlavou vzpřímenou, jak si uvědomoval svou roli, Killian, tehdy třináctiletý, si znuděně hrál se svými prsty.

Lidé stáli podél ulice a zdravili je. Pak se ale na jednom místě objevil rozruch, který Liannu donutil postavit se. Vypadalo to, jako že někdo omdlel. Kolem se ozývaly výkřiky o pomoc.

Lianna pohledem vyhledala tu nejvíce rozrušenou osobu a okamžitě ji poznala. Naya.

Naya odešla z paláce i s její mladší sestrou nedlouho po Killianově smrti. Bylo těžké pro ni zůstávat na místě, které si neslo tolik špatných vzpomínek. Vrátila se domů a i když si chvíli s Liannou psaly dopisy, i to po chvíli vymizelo. 

Teď ji viděla ani nevěděla po kolika letech. A zdálo se, že to byl právě její syn, kdo omdlel. 

"Zastavte!" vykřikla Lianna a kočár se po chvíli opravdu zastavil. Kupodivu ale nebyla první, kdo z kočáru vyšel. Killian proletěl kolem ní, seskočil na dlážděnou zem a prodral se mezi lidmi k chlapci na zemi, zatímco se ho někdo pokusil probudit tím, že na něj vylil sklenici vody.

Lianna jen nevěřícně sledovala, jak Killian položil chlapci dlaně na hruď, jak to tehdy přesně udělal i Arsen jejímu bratrovi. Šokem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. 

Netrvalo dlouho a chlapec otevřel oči. Zmateně se rozhlédl kolem sebe.

Lianna se konečně vzpamatovala. Sešla z kočáru a jako první si k sobě otočila Killiana. "Co to- Jak- Od ky ty tohle dokážeš?" zeptala se šokovaně.

Killian pokrčil rameny. "Měl jsem pocit, že bych toho mohl být schopný, už pár dní. Neměl jsem ale možnost to nijak vyzkoušet," zamumlal. 

Lianna shlédla na chlapce, u kterého už dřepěla Naya. "Nayo..." vydechla. Arsenova sestra k němu vzhlédla. 

"Děkuju," špitla. 

Pomohla svému synovi na nohy. Killian se k němu ještě jednou otočil a zeptal se, jestli je v pořádku. Vypadali stejně staří.

"Nevěděla jsem, že máš syna," usmála se Lianna. "Co se stalo? Je v pořádku?"

"Od rána mu nebylo dobře," přiznala. "Tak moc chtěl ale vidět královskou rodinu. Neměla jsem ho sem brát-"

"Kolik mu je?" přerušila ji Lianna.

Naya se na ni zmateně podívala. "Třináct, proč?"

S další otázkou lehce zaváhala. "A kolikátého se narodil?"

"Dvacátého čtvrtého listopadu."

Lianino srdce málem vynechalo úder. Tak litovala, že s ní nebyl Caelan, že se vydal na jih království, protože se začal plně věnovat studiu starých textů a spřízněných duší a právě tam se nacházel jeden z důležitých archivů. Opravdu by v tu chvíli chtěla vidět jeho reakci.

Zasmála se. "A jak se jmenuje?"

Naya se lehce usmála a podívala na se na oba chlapce, jak si tlumeně povídají. "Co myslíš? Samozřejmě, že Arsen."

"Mám suchou košili, chceš ji půjčit?" uslyšela Killianův hlas. Její pozornost se přemístila zpátky na chlapce. 

"Na co máš v kočáře košili navíc?" zeptal se zmateně Arsen.

"Máma říká, že jsem prase. Vždy bereme jednu navíc."

Arsen váhavě přikývnul. Killian se rozběhl zpátky ke kočáru a za chvíli byl zpátky se suchou košilí, kterou Arsenovi podal. Naya mu nepřestávala děkovat, zatímco pomohla Arsenovi dostat se z té jeho mokré.

Linnea lehce zaostřila pohled. A když si Arsen košili sundal, uviděla velké mateřské znaménko na místě, kde byl její bratr probodnut, než to Arsen vzal na sebe.

Vytryskly jí oči do slzí. Všichni se na sebe zmateně dívali, protože samozřejmě nechápali. Lianna ale moc dobře věděla, co se tady dělo. 

Její bratr a jeho spřízněná duše se právě našli v dalším životě. A dostal možnost, jak v něm oplatit Arsenovi vše, co pro něj udělal v tom minulém. To on byl ten s magií.

♛

ou máj gád. on je fakt konec.

tohle bude zase dlouhý kecáníčko. ach jo.

ALE JÁ VÁM ZASE MUSÍM Z CELÉHO SRDCE PODĚKOVAT !!! 

zase jste mě zvládli ohromit vaší podporou. vy se fakt překonáváte každým příběhem! já vás miluju, fakt že jo.

každopádně se omlouvám za každou slzu, kterou jste uronili. na mou obranu, já vás varovala, hehe.

a nakonec se dá říct, že konec dobrý!!! já tohle považuju za šťastný konec. ignorujem, prosím, ten fakt, že jsem je oba zabila :D

anyway, dáme si nějaký zajímavosti na konec? opět? protože tady mám jednu hodně zajímavou-

tenhle příběh vůbec neměl být o spřízněných duších. ani nevíte, kolik náhodných věcí, které jsem napsala jen tak, mi pak zapadaly později do věcí, co jsem si vymyslela. třeba to, že se narodili ve stejný den, měla být čistě náhoda a pak jsem byla jakože wait,,, tohle se mi mega hodí na spřízněné duše? najednou arsenova magie může zesílit?? NAJEDNOU SE MŮŽE PRO KILLIANA OBĚTOVAT???

já u tohoto příběhu měla více štěstí jak rozumu, vážně- fakt bych měla přestat vymýšlet příběhy za pochodu. ještě pár věcí vzniklo takhle náhodou, ale ofc si teď na žádnou nevzpomenu, heh.

anyway. vím, že jsem byla krutá. další příběh (který nemám vymyšlený jakože VŮBEC vůbec but oh well), tak krutý nebude, i swear. což mě přivádí k faktu, že následuje má 14ti denní pauza od psaní, protože tady v nizozemsku mě čeká první zkouškové a,,,, oh well, chápate. takže s novým příběhem přijdu někdy po 18.10. <3

anyway, budu ráda, když mi dáte vědět vaše pocity <3 tohle je nejspíš jeden z mých fav příběhu dle toho, jak jsem spokojena s mým psaním. tak snad se líbil i vám!

(fun fact na konec: i v původním scénáři bez spřízněných duší měli zemřít oba dva. což znamená, že nějaké setkání se po smrti nebo tenhle epilog byste si museli odmyslet. takže jsem vás ušetřila :D )

see you later, alligators! a ještě jednou děkuju za všechno <3