Než se dozvěděl o tom, že byl Arsen napaden, bylo ráno. 

V klidu prospal celou noc, když se ráno probudil opět o něco později, byl lehce překvapen, když neuviděl Arsena ve svých komnatách. Nic si z toho ale nedělal - Arsen byl nadřízený ostatním, nejspíš se jen opět objevil nějaký problém.

Když se ale blížil čas snídaně, už ho to začalo znepokojovat. A sotva otevřel dveře na chodbu, uviděl sluhu běžícího jeho směrem. 

"Mám pro vás zprávu od krále, Vaše královská Výsosti," řekl a hluboce se uklonil. Killian kývnul hlavou, ať mluví. "Váš osobní strážce, Arsen Tudor, byl včera večer napaden při pokusu o vloupání se do paláce. Nemůže se tak dnes dostavit do služby."

To bylo to poslední, co Killian čekal. Pokusy o vloupání byly celkem časté, ať už od poddaných nebo zlodějů z jiných království. Jelikož ale šlo vždy jen o malé skupinky maximálně o pěti lidech, stráž je vždy zlikvidovala dřív, než se něco mohlo stát. Jak to, že tedy dostali Arsena? Jednoho z nejlepších?

"Je zraněný?" zeptal se pohotově. Až pak mu došlo, že se před zraky ostatních strážců mohl první zeptat na to, jak to celé dopadlo.

Sluha přikývl. "Je v nemocničním křídle Akademie, můj pane."

Killian na nic nečekal a sluhu obešel. Hned se mu přilepili dva strážci na paty, nakonec se ale ještě otočil. "Bylo něco odcizeno?" zeptal se.

"Ne, můj pane. Noční hlídka uviděla napadení Arsena Tudora a okamžitě jednala. Zloději byli dva, momentálně jsou ve věznici pod palácem na rozkaz pana krále."

Killian lehce přikývl. Pak se rychlým krokem vydal k nemocničnímu křídlu, i když tak začal pociťovat své neschopné plíce. Potřeboval Arsenovu magii.

Když došel na místo, zdravotní sestra se mu jen poklonila a nechala ho projít. Killian rukou stručně stráži naznačil, aby počkali na místě. V místnosti byly obsazeny jen dvě postele - jedna na samém začátku, kde ležel pro Killiana neznámý strážce, a pak druhá na konci u okna. Došel tedy k té.

Neměl důvod přijít. Členové hradní stráže nebo vojska byli zraněni v jednom kuse, on, jakožto princ, je rozhodně nechodil navštěvovat. Šlo vidět, že všichni přítomní jsou jeho přítomností překvapeni. 

Kromě Arsena. Když se jejich pohledy setkaly, podíval se hned jinam. "Neměl byste tady být, Vaše královská Výsosti. Dneska vám má magie moc nepomůže."

Měl oteklý obličej a hlavu obvázanou tak, že mu jen vykukovaly pramínky špinavě blond vlasů. Tělo měl zakryté pod dekou, a tak Killian nevěděl, jestli je zraněný i nějak více.

"Nejsem tady kvůli magii," odfrkl si Killian. Posadil se na volnou postel vedle té Arsenovy. "A nezapomínej na naši sázku, kterou jsem vyhrál," řekl o něco tišeji.

"Jestli mě někdo uslyší s vámi mluvit neformálně, můžu mít problém, můj pane," řekl Arsen také tišeji. "Je kolem nás moc lidí."

Killian se otočil. Nejbližší stráž stále na druhé straně místnosti. "Myslím, že jsme v pohodě a mimo jiné, momentálně nejsi ve službě. Jak se cítíš?"

"Jako by mě přejel parní válec," odpověděl Arsen a Killian se musel pousmát, protože tahle odpověď zrovna formální nebyla.

"Co se včera stalo?"

Arsen si lehce odkašlal. "Byl... Byl jsem rozptýlený. Chvíli jsem nebyl v pozoru a dostali mě. Dva údery do hlavy, než jsem omdlel. Naprosto jsem nestihl zareagovat."

Killian si všiml, jak se vyhýbá jeho očnímu kontaktu, jak těká pohledem všude možně. Jak se mu o tom špatně mluví. A pak mu to došlo. "Stydíš se."

"Ne-"

"Stydíš se! Proboha, Arsene, tohle se mohlo stát naprosto komukoliv."

"To možná ano, ale já jsem téměř vůdce hradní stráže. Váš... Tvůj osobní strážce," opravil se. "A jestliže mě takhle lehko dostali, co to o mně vypovídá?" zeptal se tiše. Killian mu byl vděčný, že nakonec přece jen jakékoliv formality hodil za hlavu.

"V mých očích to vypovídá možná tak o tom, že potřebuješ dovolenou," zamumlal Killian a Arsen se pobaveně pousmál. "Co tě rozptýlilo?"

Arsen nasucho polkl. "Uhm. Jen jsem přemýšlel nad formacemi na přehlídku příští týden."

Přikývl. Příští týden je čekaly oslavy k výročí dne, kdy se Killianova rodina dostala k moci. Už tomu bylo sedmdesát let. Arsen tak měl na starostí několik věcí okolo. 

"Zapálený do práce, vidím," podotkl Killian. Měl to být vtip, ale Arsen jen stáhl rty do úzké linky.

"Killiane, myslím, že jsi v nebezpečí," řekl nakonec.

Jako první se jen uchechtl. "Byla to klasická krádež, Arsene, děje se to tady pořád-"

"Já vím, sám jsem jich několik zastavil," přerušil ho Arsen. "Ale tihle... Než jsem omdlel, slyšel jsem je. Tihle lidi věděli o tvé nemoci."

Killianovo celé tělo zamrzlo. V celém paláci vědělo o jeho nemoci jen deset lidí maximálně. Mimo palác nikdo. Bylo moc riskantní, aby někdo věděl, že následník trůnu je slabý. Bylo to riziko nejen pro něj, ale i pro jeho otce, protože smrt krále by znamenala, že on usedne na trůn. On, slabý král. Pravděpodobně by se ho zbavili rychleji, než by vůbec měl oficiální korunovaci. 

"Otec o tom ví?" zeptal se tiše.

Arsen přikývl. "Mluvil jsem s ním v noci. Moc lidí o tom neví, obecně šlo jen o vloupání."

"A?"

"Posílím stráže u tvých komnat ze všech stran, především v noci. Každý den přijdu na směnu o hodinu dřív, odejdu o hodinu později. A slibuju, že nic podobného, jako včera, se opakovat nebude, budu neustále v pozoru a připraven jednat."

Nepřítomně přikývl, i když j eho hlava stále myslela jen na to, že někdo to ví. Zavrtěl lehce hlavou. Musel se vzpamatovat. Podíval se na Arsena.

"Jak to, že tě tvá magie zkrátka nevyléčí? Vždyť ti proudí krví," zeptal se zničehonic. Arsen mu věnoval překvapený pohled. "Měním téma, abych nemyslel na to, že někdo ví mé tajemství a že tohle království má nejistou budoucnost, protože jeho budoucí král je slaboch."

"Nejsi slaboch a rozhodně s tebou nemá království nejistou budoucnost," odpověděl ihned Arsen. "Naopak, pracuju s tebou už dva měsíce a vidím, že máš vize, které povedou království k lepšímu. A co se mé magie týče, je přece jen omezená, ale určitě budu v pořádku dříve, než kdokoliv jiný na mém místě."

Killian přikývl a zadíval se na zem. Cítil se strašně. Především za to mohla ta myšlenka, že i když někdo věděl o jeho tajemství, najednou nebude mít Arsena vedle sebe na každém kroku, což by naopak teď více než uvítal. Bál se. A musel se přemlouvat, že strach byl v pořádku.

Postavil se. "Co nejrychleji se uzdrav. Budu klidnější, když budu mít tebe po svém boku."

"I přesto, že mě skolily včera dvě rány do hlavy?"

Pousmál se. "Ano, i přesto." 

Když odcházel, svíral ho nehezký pocit, že to přece jen byla jeho chyba. Kdyby nebyl tak slabý, Arsenovi by se nic nestalo. Kdyby včera jen přece jen donutil Arsena jít domů, kdyby nebyl nemocný, kdyby ho naopak zdržel o chvilku déle, kdyby, kdyby, kdyby. 

Vydal se za otcem, protože mu bylo jasné, že tohle budou muset probrat. Přesto by nejraději zůstal u Arsenovy postele a povídal si s ním.

♛

omg, vy jste se s těmi komentáři rozjeli včera. jsem ráda, že všichni máme rádi drama <333