Jakmile Arsen rozdal úkoly stráži, vydal se za opět za princem. Měl již lehké zpoždění, jelikož musel řešit, to, že jeden strážce se nedostavil do služby, což se někdy zkrátka stalo. V lepším případě zaspal nebo byl někde opilý. V tom horším byl mrtvý.

Když tedy došel k princi do komnat, očekával napomenutí. Místo toho se ale princ otočil ke dveřím, sotva Arsen chytil za kliku, a vysypal ze sebe: "Pojďme to zkusit ještě jednou."

Arsen si lehce povzdechl. Napadlo ho, že to bude chtít princ zkusit znovu, doufal ale, že to nebude hned na druhý den. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad, můj pane," řekl upřímně. "Musím si toho více nastudovat o tom, co to může udělat s vámi."

"Dává smysl, aby mě to takhle unavilo. Lehnu si. Sotva jsi skončil, veškerá energie se mi vrátila a byl jsem v pořádku. Tentokrát to vyjde," naléhal na něj princ.

Arsen opět zavrtěl hlavou. "Nemůžu, pane."

"Je to rozkaz, Arsene," řekl Killian tlumeně. "A víš, jak nerad na tebe rozkazy používám."

Arsen zůstal stát na místě v pozoru. Dal si chvíli na rozmyšlenou, ne nad tím, co udělá, ale nad tím, jak to řekne. "To budu muset váš rozkaz porušit. Nechci riskovat váš život, dokud nezjistím následky tohoto celého."

Killian vyčerpaně vydechl. A pak zavrávoral, jako by měl každou chvíli omdlít. 

Arsen udělal dva kroky dopředu, princ si ale už mezitím sedl na křeslo za ním. "Nepřijde mi, že byste byl v pořádku, pane," podotkl Arsen.

Killian se opřel o opěradlo za ním. "A já myslel, že tě oblafnu," pousmál se lehce. "Přiznávám, od včerejška mi není nejlépe."

"Mám zrušit váš dnešní program?"

Dal si chvíli na rozmyšlenou. Nakonec se ale jen podíval na Arsena a zeptal se: "Můžeš to vyléčit? Jakože třeba hned teď?"

Arsen obešel stolek a posadil se na něj, když byl před princem. "Můžu se pokusit."

Udělal tak své další techtle mechtle a ucítil, jak se princ pod jeho dotekem uvolňuje. "I tak si myslím, že byste si měl alespoň pro dnešek odpočinout. Vaše tělo by se mělo vyléčit i samo, ne jen pomocí magie."

"Když zůstanu celý den ležet v posteli, znamená to, že budeš mít den volna?"

"Nemyslím si-"

"Jestli jo, tak ano. Zruš můj veškerý program."

Arsena mátlo princovo chování a především to, jak jiný od krále byl. Ti dva byli jako sůl a pepř, jako opačné strany poledníku. Oddělal ruku z princovy hrudi. "Jestli vám není dobře, je naopak mojí povinností více, než kdy jindy, abych s vámi zůstal," řekl popravdě. I kdyby ho princ pro dnešek propustil, zůstal by s ním, i když by tak přicházel o volný čas.

Killian si jen povzdechl. Byl to přesně ten povzdech, co mu říkal, že je mu jasné, že Arsenův postoj nepřesvědčí. Princ už mu jednou řekl, že je neuvěřitelně tvrdohlavý. Arsen by spíš řekl, že to byla disciplína. "Tak jo. Zruš můj program na dnešek. Pak si zahrajeme karty."

Arsen byl zmatený, ale v tu chvíli nic nenamítal. Usoudil, že se zkrátka jen přeslechl. Když ale informoval všechny potřebné lidi o tom, že je princ nemocný a nedostaví se na žádné jeho schůze, vrátil se do komnat Killiana, který měl už na stolku připravený balíček karet. "Jsme tu jen my dva a karty zkrátka nemůžu hrát s někým, kdo se mi omluví a řekne mi můj pane pokaždé, co mě obere o kartu."

Arsen se v tu chvíli neubránil lehkému úsměvu, protože ho to nemálo pobavilo. Na jednu stranu Killiana chápal, chtěl si zkrátka užít karetní hru s někým jeho věku, na druhou stranu ale nešlo Arsenovi přes jazyk, aby s ním mluvil bez formalit.

Posadil se naproti němu a zvedl k němu pohled. "Jsem momentálně ve službě nebo mám tedy volno, Vaše královská Výsosti?"

Killian už otevřel pusu, aby ho napomenul za ono oslovení, pak ale pochopil, na co se ptal. "Nejsi ve službě. Jsi v hospodě se svým známým, ber to takhle."

"Hospody většinou nemají pozlacené lustry. Alespoň v mém městě," namítl Arsen.

Killian se krátce rozhlédl po svém luxusním pokoji. "V mém městě ano," odpověděl pak a začal rozdávat karty. "A dokonce máme i čalouněné křesla, aby nás nebolely zadky po celovečerním hraní karet."

To bylo poprvé, co se Arsen opravdu upřímně a hlasitě zasmál. Sice jen krátce, ale přece jen. Killianovi se zvedl jeden koutek úst do úsměvu a když rozdal všechny karty, neodpustil si ještě poznámku. "Líbí se mi víc, když se směješ, než když jen stojíš v pozoru. Je mi nepříjemné, jak upřeně na mě zíráš."

"To je kodex," pokrčil rameny Arsen. Mentálně se musel donutit, aby neřekl můj pane na konci. 

"Uzavřeme sázku," prohlásil Killian, než začali. "Když vyhraju, týden budeš se mnou mluvit a chovat se ke mně jako se sobě rovným. Když vyhraješ ty, nebudu tě ten týden otravovat s čímkoliv, co se týče tvé disciplíny a tvého vystupování vůči mně." A hned na to natáhl ruku. 

Arsen se na chvíli zamyslel, ale právě jeho disciplína byla přesně to, co ho donutilo si s princem potřást rukou. Přece nemohl říct ne samotnému následníkovi trůnu. 

Vždy se považoval za dobrého v kartách. Přece jen se tím docela bavili mezi výcviky v Akademii. Byl ale hodně rychle vyvrácen z omylu, když uviděl Killianovu techniku. Hráli hru, kterou v Arsenově případě nevyhrál nikdo nikdy dřív než po patnácti minutách. Princ ho porazil už po deseti. 

Arsen odhodil zbytek karet na stůl. Když vzhlédl, uviděl ten vítězný úšklebek na Killianově tváři. "Gratuluji, můj-" Zastavil se. Zavřel oči. "Gratuluji," řekl jen. 

Killian k němu natáhl ruku podruhé. "Killian Philippe Beverly Campbell, těší mě."

Arsen si poraženecky povzdechl. "Arsen Tudor."

"Zdá se, že budeme na týden kamarádi."

"Vskutku."

Pokaždé co na prince od té chvíle promluvil, nešlo mu to přes jazyk. Odebral se tak raději k nemluvení, i když si zahráli další tři kola karet (Killian ho pokaždé porazil) a strávil s ním doslova celý den nic nedělání. 

Překvapilo ho ale, kolik se princ zajímal o jeho život. Chtěl vědět víc o jeho sestrách, chtěl vědět, jak vyrůstal, kam chodil do školy. Arsen byl i tak ale se svými odpověďmi spíše stručný, protože mu nechtěl o sobě říct vše. Byli kamarádi přece jen na týden.

Když se blížil relativní konec jeho směny, protože nedalo se říct, že nějakou měl, Killian ho vzal zničehonic za ruku a položil si ji na svou hruď. "Tak a kouzli."

Jakmile se Arsen vzpamatoval z toho překvapení, zavřel oči a uvolnil princi dýchací cesty na celou noc. "Jdi domů, Arsene," zašeptal pak princ.

Arsen otevřel oči. Princ si stále přidržoval jeho ruku na své hrudi a až po chvíli si všiml, že už ho Arsen sleduje nazpátek. Pohotově jeho ruku pustil. 

Postavil se a narovnal si uniformu. Odkašlal si, ale princ ho předběhl. "Dobrou noc," řekl jednoduše.

Arsen se zdvořilostně usmál. "Dobrou noc, Killiane."

Projela ním vlna neklidu, že ho takto oslovil, princ ale naopak vypadal spokojeně. Bez dalšího slova se Arsen vydal pryč, ale jeho zdvořilostní úsměv nemizel. Možná přece jen zdvořilostní nebyl. 

Opustil královský palác a dvorem se vydal k Akademii, kde měl skromný pokoj. Myslel na jejich konverzaci, myslel na včerejší den a princovu dlaň na jeho hrudi nebo na to, jak ho oslovil vůbec poprvé jménem. Jeho hlava byla tak plná Killiana, že naprosto zapomněl na to, že byl hradní stráží, na to, že měl být v pozoru neustále.

Uvědomil si to až ve chvíli, kdy ho udeřil tupý předmět do hlavy a on se zapotácel. Když se otočil, dostal druhou ránu dřív, než stihl vidět, kdo ho právě napadl. Začernilo se mu před očima a poslední, co vnímal, bylo to, jak mu kolena dopadla na štěrk pod ním a sekl sebou o zem.

♛

doufám, že je vám jasné, že tohle prostředí mi jen otevírá vrátka k spoustu drama