Několik týdnů po tom, co se Killian stal králem, se Caelan vřítil do jednací místnosti, kde Killian skončil jeden rozhovor, bez zaťukání. Práskl na stůl s knihou a psanými poznámkami. "Pokračoval jsem v Arsenově práci," vybafl na něj. Hned na to se na něj omluvně podíval. "Můj pane," dodal.

Killian se lehce uchechtl, ale mávnul nad tím rukou. "V jaké práci?"

"Překlady staré literatury o magii a spřízněných duší," vysvětlil. "Můžu si sednout?"

Přikývl. Pohledem sjel na Caelanovy poznámky a hned to uviděl - stránky začínala Arsenovým rukopisem, pokračovala Caelanovým. Nakrčil obočí. "Ukradl jsi jeho poznámky z mých komnat?"

Caelan se v tu chvíli div nezačervenal. "Možná. Ten den, co byl jmenován nový generálporučík, den po tom, co jste mi řekl vše, co víte o spřízněných duších. Říkal jsem si, že by bylo dobré najít něco dalšího. Takže jsem poslední týdny jen překládal."

Killian v tu chvíli nevěděl, jak se ohledně toho cítí. Nebyl si jistý, jestli chce slyšet více o tom, co už více nemohl mít. Podíval se na hodiny.

"Za deset minut mám jednání. Stihneš to?"

"Snad ano," zamumlal Caelan a přitáhl si poznámky k sobě.  "Dříve, když magie byla opravdu silná a častá, se toho o ní psalo spousta, i když se většina časem zapomněla. Když... když Arsen pracoval na překladech naposled," Killian cenil jeho výběr slov, aby nezmiňoval jeho smrt, "začal s překladem právě o smrti spřízněných duší. A řekl jsem si, že by to mohlo být něco, co by vás mohlo zajímat, tak jsem pokračoval."

"Jestli mi řekneš, že smrtí jednoho se pouto přetrhne a je konec, asi to ani slyšet nechci," zamumlal Killian.

Caelan se usmál. "Právě že docela naopak. Jasně, nikdo pořádně neví, co se děje po smrti a není to tak, že by se někdo po smrti vrátil, aby o tom vyprávěl. Ale musíme si pamatovat, že tehdy byla magie silnější. To znamená, že silnější mohly být i nějaké podněty jako třeba sny nebo vidiny, které se lidem snažily něco říct."

Killian na sobě nedal nic znát, ale v šoku si vzpomněl na tu první noc, kdy se mu zdálo, že Arsen ležel vedle něj na posteli a hladil ho po tváři. Od toho dne totiž vídával Arsena pravidelně především ve snech.

"Existuje pár teorií. Jestli budete chtít, mám tady jednu, která mi přijde opravdu možná na základě všeho, co jsem se dočetl." Kývl na něj, ať pokračuje. Caelan shlédl do svých poznámek. "Takže, Arsen zemřel po tom, co se pro vás obětoval. Lidé dříve věřili, že když jeden z dvojice zemře při záchraně toho druhého, neopustí tento svět úplně, ale začne k němu promlouvat podvědomě právě pomocí snů a něco jako vidin. Několik přeživších své spřízněné duše potvrdilo, že se třeba právě ve snech setkávali. Takže věřili, že to doopravdy nebyl jen sen, ale reakce byly v jistém slova smyslu reálné."

Neměl ho nechávat mu to říkat teď, když za chvíli měl jiné jednání. Měl tušit, že to možná mohlo být něco, co ho rozhodí, protože on měl sny s Arsenem. Občas ho viděl, když usínal. Přesto zavrtěl nevěřícně hlavou. "To není možné, ne?" zamumlal.

"Proč by nebylo? Mluvíme tady přece jen o magii, žijeme ve světě s magií. Zdá se vám někdy o Arsenovi? Nemyslím nějaké vzpomínky nebo smyšlené scénáře, spíše... Že třeba jen spolu sedíte a povídáte si. Že vám něco říká."

Váhavě přikývl. "Jo," řekl nakonec. "Od toho, co jsem se stal králem."

Caelan plácl do stolu, jako by vyhrál loterii. "Vidíte? Takže jestli je tahle teorie pravdivá, není to jen sen. Je to opravdu Arsen."

Killian k němu vzhlédl. "Nikdo nikdy ale nemůže potvrdit, že to není jen výplod mé fantazie, ne? Že je to jen způsob, jak se vyrovnávám s jeho smrtí."

"Samozřejmě," přikývl Caelan. "Ale myslím, že když se rozhodnete tomu věřit, možná to pak vše bude lehčí. Protože vás vlastně nikdy úplně neopustil."

Zatnul pěst tak pevně, až ho dlaň bolela od jeho nehtů. Nedával jeho snům velkou váhu. Bral to právě jako způsob, jak se jeho mozek se smrtí Arsena vyrovnává. 

"Kéž bych se teď mohl zeptat otce, jestli potkával svou spřízněnou duši ve snech také," zašeptal bez toho, aby si uvědomil, že to řekl nahlas. Bylo to tajemství jeho otce, nikdo to samozřejmě nevěděl.

Kupodivu se Caelan ale nevyptával. Pokračoval k tématu, jakoby právě neslyšel, že i král měl spřízněnou duši. "Ne nutně. Furt je tady ta věc, že Arsen se pro vás obětoval."

Oh. Azrael nezemřel při záchraně jeho otce, ale při boji obecně. V tom možná opravdu byl ten háček.

Caelan ho vyrušil z jeho myšlenek ještě jednou. "To, že se kvůli vám obětoval... svým způsobem ještě posílil vaše pouto. Potvrdil, že jste spřízněné duše."

Killian ucítil, jak mu po tváři stekla slza. Najednou měl chuť zrušit vše, co měl na ten den ještě naplánované, lehnout si a usnout. Potkat se s Arsenem. Třeba se ho i zeptat, jestli je to pravda. Otřel si slzu hřbetem ruky. "No, teď mi akorát můžeš zrušit to další jednání, protože takhle s někým jednat nemůžu."

Caelan se na něj omluvně podíval. "Není to ještě všechno."

Killian vydechl. "Co ještě?"

"Jestli Arsena vidíte ve snech... svým způsobem tak čeká na den, kdy přijde i vaše chvíle, aby se mohl posunout dál. Abyste se oba mohli i v příštím životě narodit znovu jako spřízněné duše, protože ani osud nerozdělí jedince, kteří se pro sebe obětovali."

"Takže mi chceš říct, že v příštím životě budeme spřízněné duše znovu?"

"Jestli je to pravda, tak ano. Ale samozřejmě si to pamatovat z minulého života nebudete. A stále se musíte ve světě najít. Jedna publikace dokonce tvrdila, že, když to vysvětlím na vašem příkladu, Arsen v příštím životě bude mít mateřské znaménko na místě, které způsobilo jeho smrt, před kterou vás zachránil. Tedy na břiše."

Killianvy slzely oči, přesto se lehce zasmál. "To zní už až moc jako nějaká fantas magorie."

Caelan pokrčil rameny. "Třeba ne," pousmál se. "Říkám, jsou to jen teorie."

Ten den si přece jen zkrátil. K večeru šel za svou sestrou, jak to poslední dobou dělával, a vykládal jí o všech plánech, co by chtěl jako král změnit. Lianna mu občas řekla že je šílený, že by se měl zase postavit nohama na zem, ale přece jen ho vždy vyslechla. Měl tolik vizí, jak své království zlepšit.

V devět hodin se ale zvedl a odebral se do svého pokoje, připraven jít spát. Tohle byla poslední týden doba, kdy měl konečně čas pracovat na věcech, které za něj nikdo neudělá, ten den se na to ale vykašlal. 

Šel spát. Protože jestli měl znovu potkat Arsena, měl na něj pár otázek.

Mohlo mu ale dojít, že nervozitou nebude schopný usnout. Převaloval se na své půlce postele, počítal ovečky, dělal cokoliv, aby usnul. Minuty ubíhaly a on si přišel, jakoby mu nebylo předurčeno usnout vůbec. 

Nakonec se jeho oči ale samy únavou zavřely. Upadl do spánku. A to znamenalo, že začal snít. 

Nejčastěji byli u něj v komnatách. I tentokrát v tom snu Killian vešel a vydechl úlevou, když uviděl Arsena sedět na čalouněné sedačce. Vzhlédl a usmál se na něj. Killian otevřel pusu, připraven konečně mluvit, zeptat se na tolik věcí, ale k jeho překvapení z něj nevyšla ani hláška.

Arsenův pohled se změnil na lehce smutný. Postavil se, došel k němu a chytil ho za ruce. Ten dotek byl tak reálný. "Ty se mnou mluvit nemůžeš," vysvětlil. "Pak by to bylo až moc dokonalý, nemyslíš?"

Jen z těchto slov dostal svou odpověď. A i když on sám mluvit nemohl, nemohl se na nic zeptat, dokonalé mu to přišlo i tak. 

"Ale já s tebou mluvit můžu," pokračoval Arsen. "Čekal jsem dlouho, než jsem za tebou přišel, protože jsem si nebyl jistý, jestli by to pro tebe akorát nebylo těžší." Jeho výraz zvážněl. Přiblížil se k jeho uchu. "Ale blíží se nebezpečí, Killiane. A já tě musím varovat, protože-"

Killian jeho větu neuslyšel celou. V tu chvíli se nuceně probudil, když palácem otřásla rána. Podíval se ven, ven, kde měla být černočerná tma. Místo toho uviděl zvětšující se plameny.

Bylo to tady znovu. Glocksbergové napadli palác.

♛

jedna kapitola a epilog do konce:))