Věděl, že musí opět začít fungovat. Nečekal ale, že do toho bude hozen tím nejhorším možným způsobem.

Nevrátil se jako princ. Vrátil se jako král.

Jeho otce našli ráno, tři týdny po smrti Arsena, mrtvého v posteli. Infarkt. Byl příliš ve stresu, prý. Nedostatek spánku, prý. Příčiny mu vyjmenovávali, jako by to jen četli z učebnice medicíny.

Když mu to Caelan oznámil, musel se posadit. Poprvé od Arsenovy smrti se mu opravdu špatně dýchalo. Bohužel nenašel ani chcíli na truchlení otce, protože okamžitě na něj spadla tíha toho, co to znamenalo.

Momentem, kdy otcovo srdce přestali bít, se stal králem. Králem uprostřed války. Králem, když stále truchlil smrt jeho nejmilovanějšího člověka.

Bylo to doslova jen pár minut, než k němu vběhla do pokoje Lia s uslzenýma očima. "Killiane..." vydechla.

Stále jen v šoku seděl. Jeho oči naopak neopustila jediná slza. Nevěděl ani, co by teď měl udělat první. Otec ho nepřipravil na tento moment. Nikdo si totiž nemyslel, že přijde tak brzy.

Vzhlédl ke své sestře. "Co mám dělat?" vydechl.

Bezradně pokrčila rameny. "Já nevím. Nevím. Ale celý palác je v chaosu."

A on měl být tím, kdo ho uklidní.

Jak by si přál mít u sebe Arsena. On byl skvělý s plány, s organizací, se vším. Možná by mu poradil, co by měl dělat jako první. Třeba stráž měla nějaký protokol pro úmrtí krále, o kterém on nevěděl. Byl na to ale sám.

Tedy, ne úplně sám. Měl zbytek své rodiny. Měl stáže a sluhy, kteří ho poslechnou, ať už si vymyslí cokoliv, ať už uzná za vhodné cokoliv. Přece jen mu v tu chvíli ale neuvěřitelně chyběl ten jeden člověk, kterého by uvítal nejvíce.

Přemístil pohled na Caelana. "Informace, že král zemřel, nemůže opustit palác. Ne, dokud nebudeme vědět, co dál." Caelan přikývl a opustil jeho komnaty. Killian mu byl vděčný, že se nezeptal, jak to má udělat, protože si nebyl jistý, že by na to měl odpověď. Komu má rozdat rozkazy? Byl ztracený.

Pak mu to došlo. Oba generálové byli momentálně ve válce. Cokoliv, co chtěl řešit ohledně armády nebo hradní stráže, musel řešit s novým generálporučíkem. Killian na jeho zvolení samozřejmě nebyl a ještě neměl tu čest s ním mluvit. Věděl jen, že se jmenoval Cyrus Fisthelm, byl asi jen o čtyři roky starší jak Arsen a až do této chvíle strávil většinu své kariéry v terénu.

Upřímně? Nejraději by šel zpátky spát a zaspal to, že se stal králem celého království, kde na něj lidé spoléhali.

Pak si ale vzpomněl na Arsenova poslední slova, jak mu řekl, že na něj bude pyšný odkudkoliv. Killian věděl, že mluvil hlavně o době, kdy se stane králem. A tak, jestli se Arsen opravdu díval, ho nemohl přece zklamat. Za poslední dny, které strávil ničím jiným než truchlením, ho zklamal určitě už dost.

Nejprve se vydal za svou matkou. Bylo divné, jak se zdálo, že Killianovu náhlou novou funkci stavěli všichni před zármutkem nad smrtí krále. "Je to teď na tobě," řekla mu se zarudlýma očima. "Vím, že tohle je ten nejhorší čas, kdy to na tebe mohlo spadnout, ale také věřím, že to zvládneš. V každém případě jsem tady pro tebe."

Do oběda věděl o králově smrti celý palác a Killian opravdu doufal, že za jeho zdi se to ještě nedostalo. Poslední, co jim scházelo, bylo, aby se to dostalo ke Glocksbergům. I když Killian ihned funkci přebral, bylo jasné, že chvíli bude jejich království více zranitelné. Mohlo to trvat dny, ale také měsíce.

Otcův rádce ho seznámil se vším, co bylo na pořadu dne. Killian nezrušil jedinou věc, kterou měl jeho otec nachystanou. A tak teprve dvě hodiny po tom, co se dozvěděl o smrti svého otce, seděl v jednací místnosti, kdy za ním přišli dva bankéři. Nejprve se mu uklonili. "Vaše Veličenstvo."

Killian na chvíli doslova zamrzl, když to oslovení uslyšel. Žádná Vaše královská Výsosti. Vaše Veličenstvo. Chtě nechtě si vzpomněl na to, jak si Arsen z něj jednou utahoval a oslovoval ho královským titulem pořád dokola, zatímco spolu leželi v posteli jedno ráno, neochotni opustit teplo peřin.

V duchu si zanadával. Nemohl myslet každou chvíli na Arsena, nemohl si s ním spojovat každou situaci. Musel být králem, i když ještě nechtěl a necítil se připravený.

Po této schůzce se vydal do Akademie. Jeho otec samozřejmě žádnou schůzku s generál poručíkem neměl ten den v plánu, pro Killiana ale byla jedna z nejdůležitějších. Potřeboval aktuální informace o všem, co se dělo, co řešili s jeho otcem a co plánovali.

Celá armáda byla najednou v jeho rukách. Mohl nesouhlasit s čímkoliv, co jeho otec plánoval a změnit to lusknutím prstů. Bylo až děsivé, do jaké moci se probudil.

Zaťukal na kancelář generálů, kde i Arsen býval vždy, když oba generálové byli mimo palác. Když vešel, jeho pohled se okamžitě setkal s Cyrusovým. Killian ho viděl pořádně poprvé. Přes půlku obličeje měl jizvu, a tak se musel nutit, aby se mu díval opravdu jen do očí.

Cyrus se postavil a lehce se uklonil. "Vaše Veličenstvo," pozdravil ho. Na to si opravdu bude muset ještě zvyknout.

"Takže zpráva se donesla už až sem, dobré vědět," okomentoval Killian. Podíval se na jmenovku na jeho stole, pod kterou stálo generálporučík. Ta Arsenova byla asi už dávno v koši.

"Pomohl jsem odnést královo tělo. Věděl jsem to dříve jak vy," řekl a posadil se zpátky na židli.

Killian samozřejmě nebyl ten člověk, co lpěl na kodexu, ale překvapilo ho, že nový generálporučík si v jeho přítomnosti sedl bez vyzvání. Ne, že by mu to vadilo, ale nečekal to od něj.

Muselo to být lehce znát na jeho pohledu. "Pardon," promluvil Cyrus. "Ale král, který se jako následník trůnu nedostavil na mé pasování, i když je to jeho povinnost, protože oplakával vojáka, jako by jich denně neumíralo mraky, si bude muset u mě respekt ještě vybudovat."

Oh, tak takový typ člověka Cyrus byl. Namyšlený voják, co si pravděpodobně myslel, že je nejlepší z celé armády a bral smrt jako něco, nad čím se nemusel ani pozastavovat.

Killian se uchechtl. On emoce nebral jako slabost. A jestli mohl něco jako král změnit, tohle bylo ono. Došel k jeho stolu a opřel se o něj. "Stoupni si." Cyrus se na něj tázavě podíval. "Stoupni si," řekl výrazněji.

"A co?"

"Možná si myslíš, že nemám ani koule se ti postavit. Jsi silnější, zkušenější, možná nejlepší bojovník v této místnosti, uznávám. Ale od dnešního dne jsem tvůj král a tvá neúcta k mé osobě tě klidně může stát tvou úžasnou novou pozici, na jejíž jmenování jsem se nedostavil. Možná si myslíš, že si netroufnu to udělat, protože oplakávám vojáka, ale věř mi, že právě to je ten důvod, co mě nutí to udělat teď bez toho, abych ti dal druhou šanci. S lidmi jako ty se obtěžovat vůbec nemusím."

Byl vzteklý. Byl vzteklý, protože Cyrus o Arsenovi mluvil jen jako o dalším vojákovi, kterému bylo předurčeno zemřít mladý. A to ho štvalo.

Cyrus se mu chvíli beze slova díval prázdně do očí. Pak se postavil. "Omluvte mé chování, Vaše Veličenstvo," zamumlal. Killianovi to ale pro tu chvíli stačilo, protože neměl čas se zdržovat. Měl ještě tunu práce.

"A teď mi řekni aktuální informace."

Když se ten večer vrátil do komnat, byla skoro půlnoc. Poprvé si tak dovolil i uronit slzu nad ztrátou otce. Usínal se strachem, tělo natočeno na tu půlku postele, kde by měl ležet Arsen. A když už byl v polospánku a pomalu přecházel do říše snů, Arsena taky ležet naproti němu uviděl. Přišlo mu, že i cítil jeho dotek, když ho pohladil po tváři a povzbudivě se usmál. "Sleduju každý tvůj krok," promluvil ke Killianovi. "A jsem na tebe opravdu pyšný, takže se bát nemusíš. Jsem v tom s tebou."

Killian sebou trhl ve snaze odpovědět. Dříve ale upadl do spánku.

♛

můj plán dopsat to o víkendu úplně nevyšel haha. pardon.