Killian se bál každého dalšího dne, když se ráno probudil. Nejen proto, že ta bolest se zdála být horší a horší, tíha toho, že Arsen se opravdu nevrátí, na jeho ramenou, naděje umírající, ale i proto, že už tomu byl týden. Týden bez jeho magie.

Bál se, co se stane s jeho plícemi v kombinaci s truchlením, kdy ho tu a tam popadl záchvat breku. Bál se, že Arsenova oběť bude i ničemu, protože jeho plíce ho stejně dostanou do hrobu jen o čtrnáct dní později.

Sedmý den šel na rodinný oběd. Myslel si, že to pomůže. Měl si ale plně uvědomit, kdo byl jeho otec.

Caelan ho doprovodil. Když přišel, Lianna se na něj povzbudivě usmála. Beze slova si sedl na místo po otcově pravici a rozložil si ubrousek na klín. Možná taky zalitoval, že se rozhodl socializovat.

"Vypadáš lépe, synku," řekla mu matka. Killian jí jen věnoval falešný úsměv jako odpověď.

Nevan se ujal konverzace, když začal nadšeně vyprávět všechny ty vojenské strategie, které přes noc vymyslel pro válku. Killian měl co dělat, aby se na něj nerozkřičel, ať to nechá, protože mu to až moc živě připomínalo, jak mu někdy Arsen b noci v posteli přeříkával, co on navrhl za vojenské strategie, do toho mu dělal divadýlko z prstů ve světle svíček, jako by mu bylo pět. Vždy se nad tím ale neuvěřitelně smáli.

"Když už mluvíme o armádě," promluvil zničehonic otec a tak si získal jeho pozornost, "za dva dny jmenuju nového generálporučíka." Podíval se na Killiana. "A chci, abys byl u obřadu, Killiane."

Málem se zadusil na jídle. Věděl, že generálporučík byl potřeba, ale nemohlo to ještě počkat? Přece nemohl Arsena jen tak nahradit. A už vůbec nemohl být u toho, jak otec bude předávat jeho funkci někomu jinému.

"Budu potřebovat, abys našel jeho uniformu, kde má hvězdu generálporučíka. Nemohli ji u něj najít."

Samozřejmě, že nemohli. Přesně tuhle uniformu měl ve skříni u Killiana.

Projel ním vztek. Nejen, že po něm otec chtěl tak těžké věci, ale že se opováží poslat někoho k Arsenovi do pokoje, aby mu prohrabal věci.

Položil příbor na stůl, i když toho moc nesnědl. "Nemůžeš po mně chtít, abych byl u toho, jak budeš jmenovat nového generálporučíka."

"Jsi následník trůnu, samozřejmě, že můžu. Je to tvoje povinnost. A jestli mi do zítřka nedoneseš jeho hvězdu, pošlu někoho k tobě do pokoje. Protože tam je, že?"

Killian se bez dalšího slova postavil a místnost opustil. Ignoroval, jak Lia zvolala jeho jméno. Do očí se mu opět začaly hrnout slzy, i když se od rána konečně trochu držel.

Kéž by ho Arsen nechal zemřít. Nemusel by nadále čelit tomu, že je následník trůnu a hlavně by nemusel truchlit svého nejmilovanějšího člověka.

Vyřítil se tak rychle, že ho ani Caelan nestíhal. Doběhl ho až na chodbě. "Můj pane, měl byste zpomalit, váš dech-"

"Ať mě zabije," zamumlal a tím Caelana umlčel.

Zavřel se u sebe v komnatách, opřel se o dveře a zhluboka vydechl. Kupodivu se po takovém výkonu necítil nijak extra zadýchaně.

Pravda byla taková, že Killian se ještě nedotkl jediné Arsenovy věci. Kromě hlíněného panáčka, kterého mu udělala malá Cyra a kterého našel Killian v kapse jeho uniformy po tom, co zemřel, ještě se neodvážil. A tento panáček teď ležel na jeho nočním stolku.

Shlédl na stolek u posezení, kde měl Arsen stále otevřenou nějakou historickou knihu, kterou překládal. Hned vedle byly jeho ručně psané poznámky. Pak zvedl pohled ke skříni.

Pomalu k ní došel. Slzy mu stékaly už proudem, když ji otevřel a ihned uviděl jeho slavnostní uniformu, přesně tu, kterou měl na něm Killian nejraději. Samozřejmě si i všiml jeho hvězdy generálporučíka.

Vytáhl ji ven. Věděl, že jakmile někomu řekne, ať ji odnese, bude vyhozena, protože byla Arsenovi šita na míru. Prsty přejel po hvězdě, která byla na místě, kde by bylo Arsenovo srdce, kdyby ji měl na sobě.

Všichni, co tvrdili, že zármutek je časem lepší, lhali. Pro něj to bylo akorát těžší a těžší.

Sundal jeho uniformu z věšáku a udělal to, co si myslel, že by nikdy neudělal. Oblékl si ji, alespoň tu nejvyšší vrstvu. Byla mu velká, ale ignoroval to, nasál jeho vůni a nechal opět průchod jeho smutku. Potřeboval to ze sebe dostat.

Lehl si zpátky do postele, i když Arsenova slavnostní uniforma rozhodně nebyla něco, v čem by se dobře leželo.

Rád se mučil vzpomínkami, jak to tak vypadalo. A tak si vzpomněl na toc jak mu Arsen řekl, že ho miluje, než do války odjel. Jak ho ujistil, že to neříká proto, že si myslí, že by to bylo naposled, ale že mu to jen připomíná. A že mu to připomene znovu, až se vrátí.

Jenže Arsen se vrátil do paláce jen jako nehybné tělo. Rozhodně ne jako někdo, kdo by Killianovi mohl připomenout, že ho miluje.

Ten den měl už opravdu v plánu nějak fungovat. Místo toho se opět ubrečel k spánku v Arsenově uniformě. Přišlo mu, že ho srdce bolelo přímo fyzicky.

Donesl otci Arsenovu hvězdu generálporučíka, rázně mu ale oznámil, že na pasování nového opravdu nepůjde. Pak opustil palác (s Carlanem v patách samozřejmě) a rozběhl se.

Možná doufal, že si ublíží. Možná doufal, že se mu bude tak špatně dýchat, až možná i umře. Chtěl cítit bolest fyzickou, chtěl cítit to, co musel cítit Arsen když umíral, protože se pro něj obětoval.

"Vaše královská Výsosti!" křikl po něm Caelan, Killian byl ale překvapivě rychlý. Běžel směrem k loukám, kde doufal, že nikdo nebude. Že ho nikdo neuvidí v bolesti. "Můj pane, ublížíte si!" zakřičel znovu Caelan.

Bylo to v jistém slova osvobozující. Měl pocit, jakoby všechny starosti nechával každým krokem za sebou. Postupně ze sebe vše sesypával, dokud nezůstal jen Arsen.

Caelan stále běžel za ním, stále na něj volal, že si takhle ublíží nebo že to nemůže udýchat. Pak mu nejspíše došly nervy a zakřičel: "Killiane, sakra!"

Zastavil se. Ne aby ho napomenul, že ho takhle oslovovat nesmí, to mu bylo vždy jedno. Zastavil se a otočil se ke Caelanovi, který ho dobíhal. Bezmocně zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. "Nic necítím," vydechl. "Je to osm dní, co je pryč. Právě jsem sprintoval několik set metrů. A jsem v pořádku."

Caelan vypadal zmateně, pak ale chápavě přikývl. "Myslíte si, že si nepřebral jen to probodnutí, ale i vaše dýchací problémy? Zemřel i s nimi?"

Neměl tušení. Samozřejmě, že ne. Všechno co věděl o spřízněných duších, věděl od Arsena a ten se o něčem takovém nikdy nezmínil. Ale vypadalo to tak. Protože když byl daleko od Arsena před jeho úmrtím, osm dní bez jeho magie už pociťoval.

Takže nakonec přikývl. "Nedokážu si to jinak vysvětlit."

Caelan byl chvíli ticho. "Wow..."

"Jo, wow," zamumlal Killian. "Vypadá to, že na sebe vzal všechno. Kompletně mě vyléčil a zaplatil za to životem."

"Co všechno se vůbec o spřízněných duších ví?" zeptal se opatrně.

"Vím jen to, co mě naučil Arsen," rozhodil bezmocně rukama.

"To mi stačí."

Killian hned přečetl, onco se Caelan snažil. Snažil se ho převést na jiné myšlenky, snažil se ho nějak zaměstnat, aby nemyslel čistě jen na Arsena a na jeho smrt. Aby na něj myslel v tom lepším světle - jako na spřízněnou duši.

A tak se posadil do té vysoké trávy. Caelan se posadil naproti němu, připraven poslouchat.

"Vlastně to začíná zlatou hodinou," začal s vyprávěním toho, co věděl. "Já i Arsen jsem se narodili ve stejný den během jedné hodiny..."

Neměl ani tušení, jak moc mu to nakonec pomohlo. Caelan poslouchal každé jeho slovo s lehkým úsměvem na rtech, když mu Killian vyprávěl o Arsenovi, o jeho spřízněné duši.

Poprvé od jeho smrti tak o něm nemluvil v slzách. Poprvé se usmíval.

♛

pupik muj:((