Killian se zcela odstřihl od světa. 

Uzavřel se do sebe. Odmítal jakoukoliv společnost. Sám tak čelil jeho panickým útokům, sám čelil nočním můrám o tom, jak mu Arsen umíral pod rukama pořád a pořád dokola.

Většinu nocí bděl ležící v posteli, oči plné slz na druhé půlce postele, kde měl být Arsen. Měl ležet vedle něj, měl si na něm každou noc vybíjet jeho měkkou stránku a bombardovat ho polibky na dobrou noc.

Nikdo ale s ním nebyl ani v místnosti, natož tak v posteli. Arsen byl pryč. A na tomto světě neexistovalo místo, kam by za ním mohl jít. 

Kromě jeho pohřbu. Na ten jít musel, protože sám si ho před otcem při jeho emocionálním zhroucením vydupal. Odmítal ale, aby se s Arsenem nakládalo jako jen s dalším vojákem. Protože on nebyl jen tak ledajaký voják. Byl to generálporučík. Byl to někdo, kdo obětoval svůj život, aby zachránil korunního prince. A především, byl to Killianův nejbližší člověk, někdo, kdo ho naplňoval, koho miloval.

A tak se v jednu chvíli přece jen vyhrabal z postele a přichystal se na pohřeb. Bylo to to nejmenší, co mohl udělat. Důstojně se s ním rozloučit. Naposledy mu poděkovat za to, co pro něj udělal.

Celou dobu, co se připravoval, myslel na to, jak potká jeho sestry. Samozřejmě to byl on, kdo jim to oznámil, nechtěl, aby se to dozvěděly od někoho jiného, od té chvíle je ale neviděl. Byl slaboch. Uvědomoval si to. 

Když pro něj Caelan přišel, už měl opět slzy v očích. Caelan byl ten jediný člověk, kterému Killian dovolil vstoupit do jeho komnat, když mu alespoň nosil jídlo. Byl u Arsenovy smrti. Jediný věděl, jak traumatizující to pro Killiana bylo. 

"Můžeme?" zeptal se tiše. 

Killian přikývl. "Stavíme se pro Nayu s Cyrou."

Řekl to dříve, než si to stihl plně uvědomit a popřemýšlet o tom. Ale hluboko věděl, že to byla ta správná věc.

Zaťukal na jejich pokoj. Otevřela Naya s opuchlýma očima. Killian se nezmohl na víc než na smutný úsměv. "Připraveny?" zeptal se nakonec.

"Ne," odpověděla Naya. "Ale jde vůbec být připraven na něco takového?" 

V tu chvíli se za ní objevila Cyra. Nebrečela, ale její radost ze života taky naprosto vymizela. Měla na sobě jednoduché černé šaty, vlásky ve dvou culících ve předu. Zvedla ke Killianovi pohled, ale nic neřekla. 

Vidět ji takhle, to byla jeho poslední tečka. Bylo jí dvanáct a už stihla přijít o oba rodiče, teď i o staršího bratra. Dřepl si a natáhl k ní ruku. Váhavě k němu došla, ale vzala ho za ruku. Killian si ji přitáhl do objetí. 

Neřekl to nahlas, ale byl připraven se o Nayu a Cyru postarat způsobem, aby se Arsen o ně bát už nikdy nemusel.

I přes nesouhlasný pohled svého otce dovedl za rámě Nayu do první řady. Cyru držel v druhé ruce. Posadil se vedle nich, i když z druhé strany měl otce. Naklonil se k němu. "Že se o ně postarám je to nejmenší, jak se můžu Arsenovi odvděčit. Sám to víš."

Ve finále si toho z pohřbu moc nepamatoval. Pohled měl upřený na rakev, aby zadržel co nejvíce slzí. Hned, jak mohl, se opět zase vypařil. Nepotřeboval otcovu lekci o tom, že ho varoval, že mu to říkal. Že se neměl zamilovávat do svého osobního strážce. 

A i když to dopadlo tragicky, Killian nelitoval jediné sekundy. Možná si teď nedokázal představit den, kdy nebude naprosto zaslepen smutkem, věděl ale, že jednou přijde den, kdy se usměje nad tím, co spolu zažili. Kdy bude vděčný, že měl tu čest být milován Arsenem alespoň chvíli. 

Ani si nesundal oblečení a padl zpátky do postele. Do pět minut se ale dveře jeho ložnice otevřely a vešla Lianna, stále ve smutečním oblečení. "Nemám náladu, Lio," zamumlal.

"Já vím, že ne. Právem," odpověděla. "Já se chci jen ujistit, že jsi v pořádku... Alespoň relativně. V rámci možností, víš?"

Převalil se na záda. "Nemám v plánu se zabít, jestli je tohle to, co máš na mysli. To by Arsenova oběť byla docela k ničemu, nemyslíš?"

Lianna se zastavila. "Tohle mě nenapadlo. Zvažoval jsi to?"

Hodil si polštář přes obličej a zakňučel zoufalostí. Už ho nebavilo se cítit takhle. Nebavilo ho, jak neustále cítil slzy, jak unavený kvůli tomu byl. Přesto i v tu chvíli začal brečet znovu. 

Lia za ním vylezla na postel a oddělala mu polštář s obličeje. Smutně si povzdechla, když ho uviděla. "Možná je na čase, abys ze sebe dostal vše, co cítíš. Jsem tady pro tebe."

Lehl si do jejího klína. Chvíli ještě váhal, ale pak přestal v sobě veškeré emoce držet. A řekl Lii každý detail, každý pocit, který cítil od té chvíle, co Arsen přestal dýchat v jeho náruči. 

Věděl, že nic horšího už v životě nezažije. Ta bezmoc, kterou cítil, když si přitáhl Arsenovo tělo v bezvědomí, ale ještě dýchající, do náruče, tomu se nemohlo nic vyrovnat. Stejně jako té chvíli, kdy přestal dýchat a Killian tam jen seděl, objímal ho a nepřítomně opakoval, ať se vrátí zpátky a že všechno bude v pořádku. Nebylo. 

Svou upřímností rozbrečel i Liannu. Sama si ale řekla o to, aby ze sebe dostal vše. A tohle byla krutá realita. 

"Já ani nedokážu popsat, jak dobře jsem se s ním cítil," vydechl asi po pěti minutách ticha, co si myslel, že už jí řekl vše. "Nebyl jsem s ním korunní princ. Byl jsem někdo, kdo byl zamilovaný do toho nejlepšího kluka na světě. A on mě miloval zpátky."

"Okay, ale měl bys přestat o něm mluvit tak romanticky. Děláš si to horší," namítla Lia.

Killian se zvedl z jejího klína, otočil se na břicho a zapřel se lokty. "O to ale jde. Já to nedělám naschvál. To byla prostě realita." Lehce zavrtěl hlavou. "Řekl mi, že bude při mně, až budu králem. Že mi bude pomáhat dělat rozhodnutí, abych nebyl až moc hodný. Bral jsem to jako samozřejmost a teď si to bez něj nedokážu představit."

"Stále může být při tobě. Jste spřízněné duše, to přece nemůže jeho smrtí jen tak skončit," odpověděla.

"Proč by ne? Už je nám to k ničemu. Zemřel. Už nikdy nepocítím jedinou výhodu toho, že jsme byli spřízněné duše," vydechl. "Prostě... zdá se to tak nereálné. Jak může někdo ze dne na den jen tak zmizet kompletně z mého života?"

"Killiane..." vydechla.

Otřel si oči. "Budu v pohodě. Nemusíš tu se mnou být. Jen to hodně bolí, ale to chce čas."

Přerývaně se nadechl. Chce to čas. To všichni říkali, ne? Určitě jednou nastane ráno, kdy se probudí a jeho první instinkt nebude se podívat, jestli je Arsen vedle něj, jen aby byl zklamaný znovu a znovu. 

Jednou nastane večer, kdy ho po osmé hodině nebude očekávat ve své ložnici, protože se smíří s tím, že je navždy pryč. 

Jednou nastane den, kdy si nebude vyčítat jeho smrt. 

A hlavně, jednou nastane den, kdy přijde i jeho čas a doufal, opravdu doufal, že měla Lianna pravdu a fakt, že byli spřízněné duše, neskončil jeho smrtí. Že ať už ho po smrti čekalo cokoliv, najde Arsena. Najde ho a poděkuje mu za vše, co pro něj udělal. 

♛

...shit

to je vše. nemám k tomu více co říct. aaaanyway, ideálka by pro mě byla, kdyby ten příběh skončil 59. kapitolou. to je ale blbý číslo, že ano. zkusím to dát na šedesát. plus epilog. plánuju epilog. 

slibuju, ze si po tomto dame neco veselejsiho :D