okay, nemyslela jsem si, že někdy tohle udělám, ale nějak jsem se do toho dostala a-

varování: this one is sad.

♛

Arsen ten hlas poznal okamžitě. Odmítal se nejprve otočit, i když si uvědomoval, že je to nebezpečné. Ucítil, jak Killian znervózněl.

Otočil se. Neměl u sebe nic než pár dýk, zatímco Davian měl sakra velký meč celý od krve. Kolik lidí cestou sem zabil?

Vypadal relativně v pořádku. Dlaň, kterou mu Arsen probodl, měl stále zavázanou. Jestli ho ještě nějak trápil bok, kde byl také zasáhnut, nešlo to poznat.

Arsen instinktivně strčil Killiana plně za sebe, natáhl ruku a lehce natočil hlavu, aniž by spouštěl z Daviana pohled. "Dej mi tvůj meč," přikázal mu tiše. Za chvíli měl v ruce v zbraň, se kterou si dokázal představit Daviana porazit. Doufal, že má Killian u sebe minimálně těch pět dýk, na kterých Arsen vždy tak lpěl.

Davian se zabodl pohledem do Arsena a lehce zavrtěl hlavou. "Kašlu na nějaký přátelství. Vím, že ty nezaváháš mě dnes zabít, takže to bude vzájemné."

Arsen si vytáhl jednu dýku a podal ji za zády Killianovi. "Máš nějaké vlastní?" šeptl k němu.

"Jo," uslyšel tlumenou odpověď.

"Drž se za mnou za každou cenu."

Davian se na ně jen pobaveně díval. Pak se dal do chůze, jako by chtěl kolem nich kroužit. Pohyboval se, jako by mu Arsen dva týdny zpátky nepropíchl dýku tělem.

"Jaké štěstí mám, opravdu, mít vás tady najednou. Očekával jsem pouze Arsena. Byl jsem ale naivní, že? Myslet si, že by to princ bez něj vydržel."

I když stál Killian za ním, Arsen ho stále držel za ruku a snažil se mu dát tolik magie, kolik jen mohl. Možná se dneska stane něco, co způsobí, že Killian bude taky muset za sebe bojovat a na to potřeboval být silný.

"Nemusíš to dělat, Daviane," zkusil to Arsen.

"To je ta věc. Já musím." Kývnul na Killiana. "Jeho otec mi vzal toho mého. Vlastně mu dělám laskavost, že mu nechci udělat to samé. Že ho ušetřím toho pocitu, že by kdykoliv přišel o otce."

Protože chce zabít přímo jej. Jasně. Jak velkorysé.

"Je tady způsob, kterým bych tě mohl přesvědčit, že tohle nemá cenu?" zeptal se Arsen.

Davian si dal chvíli na rozmyšlenou. "Samozřejmě, že ne," odpověděl nakonec. Arsenovi bylo jasné, že tu pauzu udělal jen pro dramatičnost.

A tak mu nezbývalo nic jiného, než bojovat o jejich životy, hlavně tedy o ten Killianův. Musel se ujistit, aby následník trůnu dnes nezemřel.

Zaútočil tedy jako první, Davian už to ale samozřejmě očekával, a tak jeho útok odrazil. Dali se do únavného boje, kdy se Arsen snažil moc neměnit pozice, aby stále stál mezi Davianem a Killianem. Kdyby měli alespoň dva meče, kdyby měl jistotu, že i kdyby se Davian přes něj dostal, Killian se bude mít jak ubránit. Jen s dýkami ale proti němu moc šanci neměl, a tak dělal vše proto, aby na tenhle scénář nedošlo.

Davian byl rychlý. Vychytralý. Arsen si v jeho boji začínal všímat praktik, které předtím nejspíše tolik nevnímal, které pravděpodobně pocházely z království Glocksbergů. Každá Akademie měla svůj styl výuky a Davian se určitě musel místy učit bojovat i u nich, protože s Arsenem měl stejnou techniku možná tak jen na osmdesát procent. 

Tu a tam ho Davian dostal. Jeho ostří ho škráblo na levé paži nebo mu dal pěstí do obličeje. Arsen se s ním ale taky samozřejmě nepáral. Nikdo ale ještě nezaútočil úplně smrtelně. 

V jednu chvíli se Arsen musel otočit, aby se vyhnul Davianovu meči a dostal se tak na druhou stranu, Davian zase mezi něj a Killiana. Arsen vyslal pohledem varovný signál ke Killianovi, ať si dává pozor, ten už ale dělal něco úplně jiného. Nezaváhal a jednu ze svých dýk zabodl Davianovi do svalu u ramene na zádech. 

Arsen netušil, jestli měl Killian tak dobrou znalost anatomie nebo to byla čistě náhoda, ale dýka na takovém místě rozhodně Davianovi ztíží jakýkoliv další pohyb.

Vykřikl bolestí. Arsen už se málem pousmál, v tu chvíli se ale ve stanu objevili další dva vojáci, kteří rozhodně nebyli jejich, a jelikož stál Arsen ke vchodu zády, dostali ho nepřipraveného. 

Každý ho popadl za jednu paži a znemožnili mu pohyb. Arsen se snažil dostat z jejich sevření, ale tak lehké to nebylo. Nezbývalo tedy nic jiného než jen bezmocně sledovat, jak se rozzuřený Davian otočil směrem ke Killianovi s mečem ve zdravé ruce.

Ke Killianovi, který plně nevnímal, protože sledoval, jak Arsena vojáci popadli.

Nezbývalo mu nic jiného, než sledovat, jak Davianovo ostří projelo Killianovým břichem na skrz, jak v šoku naprázdno otevřel pusu, ale nevyšla z něj ani hláska, jak se jeho ruce zbarvily jeho vlastní krví, když se rány kolem ostří chytil.

"Ne!" vykřikl Arsen zoufale a do očí se mu okamžitě nahrnuly slzy. Tohle nemohla být pravda. Davian zkrátka nemohl jen tak zabít Killiana před jeho očima, ne, ne, ne. 

Cítil se, jako by ho ze sekundy na sekundu přepadl panický záchvat. Přišlo mu, že se nemůže nadechnout.

Davian ostří zase vytáhl a vítězně se usmál. Killian mezitím padl na kolena. 

"Ne!" zahřměl Arsen znovu, jako by to snad něčemu pomáhalo. Projela jím taková vlna vzteku, že během dalších sekund se dokázal vyvléct alespoň jednomu z vojáků a dal se zase do boje. Potřeboval se ke Killianovi dostat co nejdříve. 

Děkoval v tu chvíli bohu, když se ve stanu objevil i šokovaný Caelan a když situaci rychle přečetl, překvapil ty dva vojáky a zezadu je zabil. Arsen popadl ze země svůj meč a proti své vůli se otočil.

Killian ležel na zemi, ruce na břiše, jako by snad mohl zastavit krvácení. Davian se kousek od něj přes křik bolestí snažil dostat dýku z jeho ramene. 

Arsen věděl, že ztratit kontrolu v boji bylo to nejhorší, co se mohlo stát, v tu chvíli mu to ale bylo jedno. Ztratil kontrolu nad bojem i nad sebou. Vzteky málem viděl červeně, i když jeho oči naopak slzely z toho, co se dělo. Z toho, že Davian propíchl Killiana na skrz. 

Davian byl oslabený. Ani na chvíli mu ho ale nebylo líto, když mu zezadu projel ostřím břicho úplně stejně, jako to on udělal před chvílí Killianovi. Pořádně ostří v něm ještě protočil. Mezitím mu řekl do ucha. "Za tohle shniješ v pekle," sykl.

Davian se jen usmál, jako by byl se svým osudem smířený. "Zabil jsem korunního prince," zamumlal. "Svůj úkol jsem splnil."

Arsen by si s ním tak rád pohrál, nechal ho trpět, ujistil se, že je opravdu mrtvý tím, že by ho probodl ještě třikrát, na to ale neměl čas. Vytáhl své ostří a hrubě do něj strčil. Davian dopadl do břicho a sotva se hnul. Arsen si byl vcelku jistý, že teď už jen pomalu vykrvácí.

Odhodil nůž a rychle dopadl na kolena vedle Killiana. "Ne, ne, ne, ne," mumlal si, až si to ani neuvědomoval. Killian byl při vědomí, ale jen tak tak.

"Zůstaň se mnou," nakázal mu Arsen. "Slyšíš? Zůstaň se mnou." Oddělal mu zakrvácené ruce z břicha a položil tam vlastní. 

Věděl, že jeho magie nikdy nebyla silná natolik, aby vyléčila doslova probodnuté tělo, nemohl to ale jen tak vzdát. Nemohl jen tak sedět a čekat, až mu Killian zemře pod rukama. 

"Arsene..." vypadlo z Killiana slabě.

Arsen k němu natočil hlavu. "Nemluv. Neunavuj se." Snažil se ignorovat ten potůček krve, co mu začal vytékat z úst, ale bylo to tak těžké. Věděl, co to znamená. Věděl, že je Killian jen chvilky od smrti. 

Jeho emoce nad ním přebraly kontrolu. Z očí mu začaly téct slzy proudem, začal se třást snad celým svým tělem. Odmítal ale o Killiana přijít. Nemohl.

"Zůstaň se mnou," opakoval stále dokola. "Zůstaň se mnou. No tak." Ani si neuvědomoval, jak jeho hlas zesiloval. "Killiane, prosím. Zasloužíme si lepší konec, než je tenhle."

Byl tak moc ztracený ve svých emocích, v tom zoufalství, v té frustraci, že první ani neucítil tu bolest v jeho břiše.

"Arsene," zvládl ho znovu oslovit Killian. "Nech toho. Prosím."

Arsen ale nepřestával. Vše, co v sobě měl, soustředil na to, aby Killianovi pomohl. I kdyby ho měl třeba jen udržet na živu o malou chvíli déle. 

Jenže bolest v jeho břiše se stupňovala, až v jednu chvíli zalapal po dechu. Shlédl na své břicho, ale přes zbroj nic neviděl. Co se to s ním dělo?

Nechal na Killianově břichu jen jednu ruku, druhou si odepnul zbroj a zvedl triko. Pak to uviděl. 

Na břiše se mu pomalu ale jistě tvořila stejná rána, jakou měl Killian. Krvácel. A krvácel hodně. Když se podíval na místo, kde ještě před chvíli jeho ruka kryla Killianovu ránu, žádnou neviděl. 

Rána na Killianově těle pomalu mizela, zatímco u něj se tvořila. A přesně věděl, co to znamenalo.

Neměl tušení, že by toho mohl být vůbec schopný mimo ten jed. Když se Killian otrávil, neměl v sobě díru skrz na skrz, která nepřestávala krvácet. Arsenovi se nikdy ani nezdálo, že by mohl být schopen vyléčit něco takového. 

Taky že nebyl. Killiana sice vyléčí. Ale zaplatí za to vlastním životem.

Zaznamenal, jak se Killianův pohled zatoulal na jeho břicho. Chtěl promluvit, ale místo toho se rozkašlal. Vykašlával krev. "N-ne," podařilo se mu ze sebe dostat. "Přestaň. Hned přestaň."

Arsen i proti Killianovým protestům položil svou druhou rukou zpátky. Jeho slzy mu dopadaly na ruce, na Killianovu mizející ránu. Bolest, kterou cítil, byla nesnesitelná. 

I když přenášel jeho zranění na sebe, Killian byl stále slabý, protože stihl ztratit hodně krve. Nedokázal se tedy bránit, nedokázal Arsena fyzicky zastavit, a tak jen sledoval, jak Arsen krvácí více a více a ztrácí nad sebou kontrolu.

Když už neměl sílu na to klečet, myslel na své sestry, když padl na zem vedle Killiana. Stihl poslední pohled na Killianovo břicho, než spadl. Kromě krve kolem nebylo po ráně ani památky. 

Naopak jeho tělo mělo co dělat. Věděl, že i když jed možná přežil, s tímhle už si ani jeho magie neporadí. Ucítil tlak na své levé straně, jak se Killian horko těžko přetočil na bok. "Proč?" zeptal se mezi slzami. "Proč jsi to sakra musel udělat? Proč bys na mě házel tu tíhu, že o tebe přijdu?"

Arsen zapomínal, jak se tvoří slova, pár vět ale ještě dokázal. "Slíbil jsem, že ochráním následníka trůnu."

Killian začal vrtět hlavou. "Tohle není fér. Není. Já tě nemůžu zachránit, Arsene. Jsem naprosto bezmocný."

Arsen se z posledních sil natáhl po jeho ruce. "Já vím, ale to nevadí," špitl.

Kéž by už ztratil vědomí. Kéž by neviděl, jak nad ním Killian ztrácel nad sebou kontrolu. 

Když málem přišel o život otravou, Killian mu později vyprávěl, jak ho zoufalstvím políbil, jak najednou ucítil jeho puls. A nejspíš se tuto teorii snažil potvrdit i v tu chvíli, když spojil jejich rty a držel, jakoby se snažil Arsenovu magii zesílit.

Arsen ale nic necítil. Jestli to tehdy pomohlo, tentokrát už ne. 

Když Killian jejich rty rozpojil, Arsen se donutil ještě k jedné věci. "Vždy na tebe budu pyšný. Odkudkoliv."

Killian začal vrtět hlavou. "Nemluv tak. Nesmíš. Arsene-"

Více už neslyšel, protože jeho tělo rozhodlo za něj. Byl čas odejít. 

♛

...já jdu do té díry, co jsem si vykopala. feel free mě zakopat zaživa. každý můžete přihodit jednu lopatu.

(na mou obranu, já vás v prologu varovala, že to bude extrémně kruté. pardon.)

(ale miluju smutný věci, číst i psát. a jsem na tuhle kapitolu docela pyšná ahhahaha)