Hned po Arsenově odjezdu se Killian vydal do komnat své sestry. Zabušil na její dveře, jako by se jednalo o poplach. V jistém slova smysl to pro něj poplach byl.

Lianna mu otevřela s vyděšeným výrazem. Ten trochu polevil, když uviděla, že je to jen její starší otravný bratr. A pak se přeměnil na starostlivý, když zaznamenala jeho stav. "Stalo se něco?"

Samozřejmě nic nevěděla. Armáda vůbec nebyla její šálek kávy, takže byla jen informovaná o aktualizacích každé ráno u snídaně tak, jako celá královská rodina. 

Prošel kolem ní dovnitř a počkal až zavře dveře. "Arsen byl poslán do války," zamumlal.

Nemusel říct víc, protože všichni věděli, co to znamenalo, jaké nebezpečí to bylo a jaká pravděpodobnost byla, že to přežije. 

Liannin výraz zesmutněl. "Oh..." bylo to jediné, co ze sebe dostala, než k němu došla a objala ho.

Nechala mu chvíli, než se zeptala. "Jak se to stalo? Kdy?"

"Jednotka na severozápadě byla v pasti. Utrpěli jsme velké ztráty, jejich vojsko začalo až moc rychle postupovat, a tak byla vyslána náhradní jednotka. I s Arsenem. Vše se stalo během pár hodin. Teď odjel."

Posadili se na okraj postele, Lianna ho lehce hladila po zádech. "Já to chápu," pokračoval Killian. "Je to voják, ještě generálporučík, je to jeho poslání. Ale tak moc se bojím, že tentokrát se už živý nevrátí. Už tolikrát byl na hraně."

"Nemysli na to," odpověděla mu. Samozřejmě neříkala nic o tom, že takové věci říkat nemá, že to není pravda. Ono to totiž jednoduše pravda být mohla. 

"Buď budu myslet na to nebo na dopis od Saijy. Nevím, co je horší."

Když se kvůli válce nemohl s princeznou scházet, občas si poslali dopis, aby jejich zasnoubení vypadalo opravdu upřímně. Jeden takový mu od Saijy přišel tři dny zpátky a on doteď neodpověděl. Ne, že by se mu chtělo.

"Mě ten dopis nepřijde jako tak špatná možnost," namítla Lianna.

"Každý dopis mi jen připomíná, že já a Arsen nejsme něco, co může být navždy. A ta válka tomu teď nepomáhá."

Lianna přemístila svou ruku z jeho zad na a propletla si s ním prsty. Vydechla. "Řekni mi, Killiane, je v naší rodině láska, která neskončila tragicky? Nechci tím říct, že se Arsen z války nevrátí, ale i tak je možná na čase využít tenhle čas, co je pryč, abys to přijal. Přijal Saiju. I když bych ti tady tak ráda řekla, že ty a Arsen můžete být navždy."

"Já vím," povzdechl si. "Jen... Jen to bolí."

Další dny fungoval jako robot. Tréninky s ním přebral po Arsenovi bývalý generálporučík, který skončil ve funkci kvůli zranění, které mu nedovolovalo pokračovat. I jejich tréninky tedy vypadaly tak, že vždy dovedl nějakého studenta Akademie a jen po nich pokřikoval, co dělají špatně. 

Šestý den po Arsenově odjezdu ale poprvé při tréninku pocítil své nemocné plíce. Sedmý den raději trénink zrušil. Vsázel totiž na to, že Arsen přijede, aby mu uvolnil plíce tak, jak se domluvili.

Osmý den. Devátý. Arsen nikde. Killian vždy poslouchal ranní seznam obětí se zavřenýma očima a modlil se, aby neuslyšel Arsenovo jméno. Desátý den se zadýchal i při schodech k jeho komnatám. 

Každým dnem, co se Arsen nevracel, ho svírala větší úzkost, větší strach. Nejen kvůli Arsenově životě, ale už i kvůli jemu samotnému. Protože uběhlo čtrnáct dní a on byl se svými plícemi tam, kde před tím, než Arsena poznal. 

Patnáctý den si zavolal Caelana k sobě. "Pojedeme do vojenského tábora," oznámil mu hned ráno. "Potřebuju jeho magii."

Přišlo mu, že nejen, že se vrátil do původního stavu, ale že se to dokonce i zhoršovalo. Jako by si jeho tělo vybíralo daň za to, že byl na Arsenovi a jeho uzdravujícímu doteku tak závislý. 

Caelan pohled ztvrdl. "Budu muset nesouhlasit, můj pane. Arsen si přeje, abych vás udržel v bezpečí."

"Co myslíš, že řekne na to, když zemřu, protože jsem se ani nadechnout nemohl?" nakrčil obočí Killian. 

V tu chvíli mu došlo, že možná se cítí ještě hůř právě kvůli úzkosti, kterou momentálně cítil dennodenně. "Vezmi mě k němu," vydechl. "Hned teď."

Chtělo to trochu hádek, trochu křičení, což ho unavovalo ještě více, ale co jiného mohl dělat, když se jeho otec vřítil do jeho komnat, aby na něj vyjel, co ho to popadlo?

Killian si uvědomoval nebezpečí toho, že by jel do vojenského tábora. Věděl, že Arsen by ho zabil. Ale vážně mu už přišlo, že nemá jinou možnost. Takhle se nemohl cítit ještě kdo ví jak dlouho. 

A tak asi o dvě hodiny později seděl v kočáru, kolem něj tolik strážců, že vzdal počítání, když byl u patnácti. Opřel se a zavřel oči. Snad nepřijde po cestě o život.

Caelan byl v kočáře s ním. Dle jeho výrazu usoudil, že se bál momentu, až přijedou do tábora a stanou tváří v tvář Arsenovi. Lehce se pousmál. "Neboj, všechno vezmu na sebe. Uvolní mi dýchací cesty a zase hezky vypadneme. Jestli totiž ne, je mi jasný, že nás Arsen vlastnoručně vykope."

Bál se. Samozřejmě, že se bál. Jel do vojenského tábora kousek od místa, kde probíhala válka. Arsen tam ani být nemusel a mohlo trvat několik dní, než se vrátí. Zároveň ho ale naplňovala radost, když si uvědomil, že je blíž Arsenovi, než za posledních patnáct dní. 

"Kéž bych vám mohl pomoct," zamumlal Caelan.

"Pomáháš. Jedeš se mnou."

Killian mu dal ve finále možnost, jestli chce jet s ním. Nemohl ho nutit jet zpátky na místo, ze kterého ho Arsen zachránil. Caelan ale jen zamumlal, že něco slíbil, o čemž Killian do teď nevěděl, a prohlásil, že samozřejmě pojede. 

Dovolil si dokonce i usnout. Neustálý pocit, že nemůže dýchat, byl opravdu unavující.

Caelan ho probudil snad až o několik hodin později, že kvůli bezpečnosti se musí vydat dál pěšky, protože jsou už jen kousek. Jen Killiana posadili na jednoho z koňů, aby nenamáhal své plíce tolik. A opravdu netrvalo dlouho, když se před ním objevily stany vojenského tábora. 

Okamžitě se začal rozhlížet. Uviděl sice Arsenova koně, to ale nutně neznamenalo, že byl momentálně tady. Přesto ho ten pohled na něco Arsenovo jistým způsobem uklidnil. 

Stráže se takticky rozmístily kolem vstupu. Přítomní vojáci... Killian by tak rád poprvé řekl, že uposlechli kodex přesně a přivítali ho dle pravidel,  ale snad polovina nebyla ani schopná. Viděl zraněné muže, možná i mrtvé. Pomáhali si navzájem. Vládl tady naprostý chaos a většina vojáků si ho ani nevšimla. 

Caelan zastavil probíhajícího vojáka. "Je generálporučík momentálně v táboře?" Muž ale jen pokrčil rameny a rozběhl se ke svému zraněnému kolegovi. 

Killian seskočil z koně. Nedokázal se přestat dívat na to všechno, co se tady dělo. Nenacházel ani slova. 

Caelan se otočil dokolečka. "Musíme... ah."

Killian ho nevnímal, pohled na provizorní nemocnici ve stanu. Nezaznamenal tak, kam se Caelan dívá až do chvíle, než periferně zahlédl, jak někdo běží k nim. 

Odtrhl pohled na poslední chvíli. A málem zalapal po dechu, když uviděl, že Arsen stěží bude jeden ze zraněných vojáků na zemi, když k nim právě běžel po svých. 

Čekal, že bude Arsen naštvaný, že na něj začne křičet, co ho to zase napadlo, on ale jen ke Killianovi doběhl a vtiskl ho do svého objetí. Killian hned ucítil, jak jeho magie při doteku začala fungovat. "Co tady sakra děláš?" zeptal se až po chvíli.

"Tohle," vydechl Killian a objal ho zpátky. Jeho tělu se dostalo takové úlevy, až se mu zdálo, že omdlí. 

Arsen také musel cítit, jak rychle jeho tělo magie opouští, aby pomohla Killianovi. Lehce se odtáhl. "Panebože. Byl jsi na tom špatně." Killian se zmohl jen na přikývnutí. "Pojď. Nemusíš být tady všem na očích."

Arsen vklouzl rukou to té Killianovy a propletl si s ním prsty. Dovedl ho do jednoho ze stanů, kde byli konečně sami. Killian se k němu  znovu přitiskl. Konečně mohl dýchat.

"Ty jsi šílenej," zamumlal Arsen. "Nevím, jestli mám být na tebe naštvaný, že ses sem vydal, protože je to nebezpečné, nebo být naopak rád, protože to vypadá, že jsi na tom byl opravdu špatně. Promiň, že jsem nepřijel. Mám... mám tady docela plné ruce práce."

Až v tu chvíli si Killian dovolil chvilku, aby se na Arsena podíval. Měl nějaké škrábance a odřeniny na obličeji a obvázanou ruku, více toho Killian ale kvůli zbroji neviděl. Obecně ale vypadal relativně v pořádku. A pak si všiml červeného znaku na jeho zbroji.

"Zdravotník?" zeptal se zmateně.

Arsen přikývl. "Dělám, co můžu. S ostatníma má magie není tak silná, jako s tebou, ale někdy se hodí. Trávím více času tady než v boji."

Killian si oddechl. To potřeboval slyšet. Potřeboval slyšet, že Arsen nebyl vystaven nebezpečí až tak. 

Nepatrně přikývl. Stále se ale necítil nejlépe, a tak se k Arsenovi natáhl a spojil jejich rty, nejen kvůli tomu, aby mu bylo líp rychleji, ale taky kvůli tomu, jak moc mu chyběl. 

Arsen, jako by mu četl myšlenky, řekl nahlas to samé. "Chyběl jsi mi."

"Musím uznat, že vy dva mně taky." Ozvalo se někde za Arsenovými zády.

Killian nahlédl přes jeho rameno. A tentokrát opravdu zalapal po dechu, když uviděl Daviana s mečem celým od krve jen pár kroků od nich. 

♛

uhm. ani nevím, co dodat :D