Arsen by v tu chvíli ani vysvětlit nedokázal, jak moc rozzuřený byl. Kvůli všemu, co se dělo. Že Davian byl ten zrádce, že sem dovedl Killiana, aby ho zabil, že mu chtěl ublížit, aby dostal informace z Arsena, nejspíš nějaké vojenské plány. 

Ztratil veškerou sebekontrolu, když Daviana napadl. Samozřejmě to nebylo dobře, nikdy nebylo dobré, aby se pral pouze poháněn vztekem, ale v tu chvíli si nemohl pomoct. Protočil si dýku v ruce. Davian ležel pod ním v šoku, jak se dostal na svobodu.

"Snad sis opravdu nebyl tak jistý, že mě udrží pitomé lano," promluvil Arsen. Dřepl si k němu. Davian těkal pohledem mezi ním a druhým strážcem, který ho měl hlídat. Ten už ale místnost opouštěl, přesně jak mu Arsen řekl. 

Tři roku spolu strávili v Akademii. Všechny tři roky byl Arsen vyhlášen nejlepším studentem. A šlo vidět, že v tu chvíli, když byl Davian pod ním a Arsena nic nedrželo, Davian se znervózněl. 

"Nedělej to, Arsene," vyhrkl. "Já tobě ublížit nechtěl."

Musel se uchechtnout. "Možná jsi mi nechtěl ublížit fyzicky, ale emočně? Zabít mi Killiana před očima? Očividně nemáš v hlavě něco v pořádku, to už mi došlo, ale měl bys vědět, že ublížit blízkým někoho, to bolí většinou více."

Davian se pokusil sebrat Arsenovi dýku a přeprat ho, ten to ale samozřejmě čekal a ještě tvrději ho přirazil k zemi. Jednou rukou ho začal dusit. Obličejem se přiblížil k tomu jeho. "Jestli mě válka před šesti lety něco naučila, tak to to, že nikdo si nebude zahrávat s lidmi, které miluju."

Napřáhl druhou ruku. A v další sekundě zabodl dýku do Davianova boku.

Vykřikl bolestí. Nikdo ho tady ale samozřejmě nemohl slyšet, o to se sám postaral. Zalapal po dechu, než našel první slova. "Zachránil jsem ti život," sykl mezi bolestí. "Nezapomínej, že jsem ti zachránil život."

V tu chvíli to Arsen podělal, když si dovolil chvíli na vzpomínky. Nejen na to, jak mu Davian za poslední rok pomohl pokaždé, co byl zraněný, ale také na jejich společný čas v Akademii. Opravdu mu věřil, když tvrdil, že Arsena považuje za přítele, jak to ale mohlo být teď vzájemné? Jak by ho snad nadále mohl považovat za kamaráda, když zradil jejich království, když se pokusil otrávit krále, což málem dovedlo Killiana do hrobu, když ho chtěl teď zabít před jeho očima?

Dovolil si se na Killiana otočit. Na jeho zarudlé oči, strah na jeho tváři. A uvědomil si, že v tu chvíli musí vypadat jako naprosté monstrum.

A pozdě si uvědomil, že ztratil na chvíli kontrolu, čehož Davian využil a v další sekundě dostal i přes dýku v jeho boku Arsena pod sebe. Začal vrtět hlavou. "Nenuť mě to udělat," zasyčel mezi zuby. "Nenuť mě tě zabít, když jsem tě tolikrát zachránil."

"Neexistuje scénář, že bychom dneska odsud vyšli tři živí," odpověděl Arsen. "Tak uvidíme, kdo to bude."

Když byli v Akademii, často spolu trénovali. Arsen znal jeho zlozvyky, znal jeho pohyby a oblíbené hmaty. Znal je ale dva roky zpátky. Hodně se za tu dobu změnilo. A Davian taky.

Takže když začali bojovat, Arsen byl lehce překvapený. Byl překvapený i z toho, že i přes dýku v jeho boku a krvácení Davian vyvíjel velkou sílu. Uvědomil si ale, že Killian je sleduje a že už nedovolí, aby ho opět viděl na pokraji smrti. 

Kromě fyzického boje zároveň ale sváděl i ten psychický. Měl totiž neuvěřitelné deja vu na doby jejich tréninku, že mu plně nedocházelo, že tohle už není jen trénink. A že jestli Daviana nezabije, toho jediného člověka, kterého považoval za kamaráda, buď to nepřežije on sám nebo dokonce Killian. A to přece dovolit nemohl. 

Nějak se mu povedlo popadnout ze země dýku, která Davianovi před chvíli spadla kousek od nich. A v první šanci, kterou dostal, ji se slzami v očích do něj znovu bodnul. Mířil mu opět na břicho, Davian se ale stihl zakrýt rukami a Arsen tak probodl jeho dlaň. Ozval se druhý hlasitý výkřik, který Arsena oněměl. Vážně mu tohle teď dělal?

Byla to sekunda, co zaváhal, Davian ho ale i přes bolest praštil takovým způsobem, až se Arsen vyvalil na zem vedle něj a zalapal po dechu. Hned na to mu do obličeje přistála další rána. A další. Arsenovi trvalo až moc dlouho, než přišel na hmat, kterým Daviana ze sebe dostal. 

Vrávoravě se postavil, protože jeho hlava si hrála na kolotoče. Než se ale stihl zorientovat, Davian vyběhl ze dveří ven a do tmy chodeb, tam, kde ještě před chvíli ležel, jen stopa po krvi. 

Chtěl se za ním rozběhnout, nemohl ho nechat přece jen tak utéct, ale hlava se mu nepřestávala točit a musel se opřít o zeď. Killian za židle volal jeho jméno a jestli je v pořádku, Arsen natáhl ruku, aby ho umlčel a sjel po zádech do dřepu. "Jen chvilku," zamumlal. "Potřebuju jen chvilku."

Stačila mu minutka, aby se jeho svět narovnal. A naštvaně praštil pěstí to dveří, až si rozedřel klouby do krve. "Ten hajzl!" ulevil si. Věděl, že ho v chodbách nenajde. Za prvé, nevyznal se tady a za druhé, byla černočerná tma. Davian se mohl kdekoliv schovávat a napadnout ho, kdy by to nečekal.

Konečně přešel ke Killianovi a dřepl si za jeho židlí, aby mu odvázal ruce, pak i nohu, zatímco si Killian odvázal tu druhou. Když byl volný, doslova do sebe narazili, jak oba chtěli obejmout toho druhého.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Killian a silněji ho smáčknul v objetí. 

"Jo," vydechl Arsen. "Ty?"

Přikývl. Odtáhl se a hřebetm ruky si setřel krev na jeho krku. "Musíme za otcem. Teď hned. A musíme uzavřít palác, třeba se ještě nedostal ven."

Hned se dali do pohybu. I když Arsen nechtěl Killiana nechávat samotného, někdo musel rozdat co nejdříve pokyny, aby se palác uzavřel, a tak Killiana nechal s prvními strážci, na které narazili. Sice ho Davian naučil, že nemá věřit naprosto nikomu, na druhou stranu ale věřil, že kdyby měl v paláci Davian více kompliců, nenechával by s Arsnenem dole jednoho strážce, který se začal třepat jen pod jeho pohledem. Další dva strážce poslal k pokoji jeho sester.

Do deseti minut byl tak palác uzavřený, všichni dostupní strážci ve službě a i celá Akademie kromě prvních ročníků na nohách. Arsen se s Killianem potkal opět uprostřed dvora, když se k němu blížil i s králem.

Králi se samozřejmě poklonil. Ten jen krátce přikývl a promluvil. "Řekni mi všechno, co se stalo, co ti řekl, do posledního detailu."

"Větší soukromí by možná bylo lepší," navrhl Arsen. Nějak se mu nelíbila myšlenka, že by mu vše říkal v otevřeném prostoru uprostřed dvora.

Král přikývl podruhé a vydali se do paláce. Když došli do korunního sálu a jeho tajné jednací místnosti, otočil se a projel pohledem všechny až na Arsena. "Dejte nám chvíli."

Vydal se dovnitř. Arsen byl ale rozhodnut nenechávat Killiana o samotě, pokud to nebude stoprocentně nutné, a tak ho jen mlčky vzal za ruku a i s ním vešel dovnitř. Král je přejel nezaujatým pohledem. "Od něj jsem už vše slyšel."

"Já ho ale nenechám samotného, už ne," odpověděl pevně Arsen. 

"Taky to chci slyšet, otče," ozval se Killian. "A třeba se třetí mozek bude hodit."

Král si je několik úmorných sekund prohlížel, především jejich ruce. Arsen Killiana ještě nepustil. Pak jen poraženecky kývnul směrem k židlím. "Sedejte. Jde tady o minuty."

Posadili se naproti králi. A Arsen se dal do vyprávění.

♛

upřímně by mě zajímalo, co na tenhle příběh tak celkově zatím říkáte. mě to baví neskutečně.