Když Arsen opět nabral vědomí, hned ucítil tlak na kotnících a kolem zápěstí. Seděl na židli, nohy přivázané k židli, ruce za zády. A to doufal, že to, co si matně pamatoval, byl jen špatný sen.

Jakmile se mu zaostřil zrak, uvědomil si, že ani netuší, kde je. Nevypadalo to jako žádné místo v paláci, ani v Akademii. Šlo o relativně velkou místnost, která byla ale prázdná natolik, že každý Arsenův pohyb se rozléhal. 

Nejprve si myslel, že je sám. Pak za sebou uslyšel, jak někdo po zemi táhne židli. V dalších sekundách si Davian přitáhl židli před něj a posadil se.

Arsenem projela vlna vzteku. Tak hloupě Davianovi věřil. Myslel si, že ho zná, že když jsou přátelé od svých patnácti a vždy by pro sebe udělali všechno, že neexistuje vesmír, kdy by on mohl být ten nepřítel. Sakra, vždyť ho jednou poslal samotného pro jeho sestry, poslal s ním Killiana od hranic pryč.

Davian zvedl lahev s vodou. Arsen nereagoval. "V téhle už nic není, přísahám," podotkl. Arsen nereagoval podruhé. "Jak jsem říkal, nechci ti ublížit," začal mluvit. "A kdyby ses nestal jedním z Killianových nejbližších, ne-li úplně tím nejbližším, vůbec bych tě do toho nezatahoval. Jak dlouho že to spolu táhnete? Už rok?"

Arsen ho samozřejmě neopravoval, že rok to ještě nebyl. Poučil se. Poučil se sice tím nejhorším způsobem, ale věděl, že mu už nesmí říct jedinou věc. 

Davian si povzdechl. "Já vím, že mi neuvěříš, ale naše přátelství je upřímný, Arsene. Od prvního dne v Akademii tě považuju za přítele a tohle na tom nic nemění. Říkám, kdyby ses nerozhodl ojíždět následníka trůnu, nemusel bych tohle dělat."

Arsenovy reflexy ho chtěly kopnout, to samozřejmě vzhledem k uvázaným nohám udělat ale nemohl. Měl takovou chuť zbít ho do němoty, ať už si po dobu pěti let myslel, že jsou přátelé nebo ne. 

Davian si jeho tiku všiml a lehce se zasmál. 

Arsen měl ale jedinou otázku. "Proč?"

"Není to jasný?" pokrčil rameny Davian. "Možná mě máš za zrádce, ale tobě jsem se snažil nelhat. Odpověď na svou otázku máš v prvním týdnu Akademie."

Arsen začal vzpomínat. "Tvůj otec," zamumlal nakonec. "Zradil jsi korunu, protože tvůj otec zemřel ve válce?" Byla to jedna z prvních věcí, které mu Davian o sobě řekl.

"Protože sám král mu mohl pomoct, ale neudělal to. Připravil mě o otce a také jedinou rodinu, kterou jsem měl. Samozřejmě, že když se mi naskytla šance odplaty, šel jsem do toho."

Arsena by nikdy nenapadlo, že by kvůli tomu zašel tak daleko, aby zradil korunu, pokusil se otrávit krále a teď se pokusil o to, aby vylákal prince.

"Takže? Prostě jsi od začátku Akademie dělal vše jen proto, aby se ti jednou naskytla šance otrávit krále, což se stejně nepovedlo?"

"Tak nějak. Ano, už když jsem nastupoval, jsem byl spojený s Glocksbergy. A nečekal jsem, že si Killian řekne o stejné víno. Původní plán byl otrávit krále, napadnout palác ve chvíli, kdy bude oslabený, tedy hned po tom, protože Killian není a nikdy nebude připravený být králem. Jenže se to všechno semlelo naprosto jinak, informace, že se to nepovedlo, nestihla dojít na hranice a armáda už napadla tu vaši. Nakonec ty jsi byl ten, co bojoval o život. A pamatuj, že to já tě zachránil, já tě dovedl včas ke zdravotníkům. Vážně jsi můj přítel, Arsene."

Lehce zavrtěl hlavou. "Jestli si myslíš, že díky tomu získáš alespoň trochu mé sympatie, šeredně se mýlíš."

"Neočekávám tvou sympatii, když tě tady držím, abych sem nalákal Killiana samotného a zabil ho před tvýma očima."

Arsenovi snad musela začít téct i krev, jak silně zatnul pěsti a jeho nehty se mu vryly do kůže. 

"Měl jsi šanci ho už zabít. Poslal jsem tě s ním samotného, když Glocksberci napadli hranice. Proč jsi to neudělal už tehdy?"

"K čemu by mi bylo ho zabít uprostřed ničeho, když by bylo jasné, že bych to byl já a přišli bychom o jediný zdroj informací tady v paláci? Už tehdy jsme měli plán. A to byl Killiana zabít po tom, co otrávím krále, aby království přišlo nejen o krále, ale i o jeho následníka. Prázdný trůn, ideální pro nás. Navíc jsem to musel udělat, abych si získal jeho důvěru."

Snažil se viditelně nereagovat na to, jak mluvil o zabití člověka, kterého tolik miloval, ale vztek byl místy proste silnější. Kdyby mohl, zabil by ho na místě, opravdu. Protože to, co udělal, přebilo těch pět let údajného přátelství.

"Věřil jsem ti. Věřil jsem ti natolik, že jsem nechal s tebou o samotě mé sestry-"

"Nechápej mě špatně," přerušil ho Davian. "Ani tvým sestrám bych neublížil. Za koho mě máš?"

Arsen se v tu chvíli musel uchechtnout. "Chceš vědět za koho tě mám? Za posranýho zrádce, který si stále naivně myslí, že když mi řekne, že mi neublíží a v další větě mluví o zabití člověka, kterého miluju, stále to nějak pochopím, protože přece mi tolik nelhal. Tohle mi totiž právě tvrdíš."

Davian se opřel o židli a přehodil si nohu přes nohu. "Killian tě jen využívá. Musíš to někde hluboko vědět. Bez tebe by byl totiž už dávno pod drnem."

Arsen málem otevřel pusu a odhalil další věc o jejich poutu, ale zastavil se. To, jak jeho magie s Killianem zesílila, by se nestalo, kdyby jejich láska nebyla upřímná z obou stran. Nemusel přikládat do ohně Davianových znalostí, které mohl někomu vykecat.

Stáhl tedy rty do úzké linky a odvrátil od něj pohled. "Nic nevíš. Jen si myslíš, že jo," zamumlal, aby mu dal alespoň nějakou odpověď.

Davian se postavil. "No, vím to, že když teď půjdu pro Killiana poslechne mě na slovo a bude mě následovat až sem, kde ho nikdo neuslyší, až bude křičet o život." Pomalu ho obešel a on tak za chvíli ucítil jeho prsty na své ruce. Sykl, když mu Davian silou strhl z ruky náramek s Killianovou řádovou hvězdou, který od něj dostal na narozeniny. "Tohle by ho mohlo přesvědčit, nemyslíš?"

Arsen si tak moc přál, aby nebyl tolik zaslepeným tím vším, co mezi sebou měli, a alespoň jednou si s Killianem promluvil o situacích, jako je tato. Bylo mu totiž jasné, že jakmile za ním Davian přijde s tímhle náramkem v ruce, Killian ho uposlechne na slovo, jen aby se k Arsenovi dostal. Měl ho varovat, že se v takové situaci můžou ocitnout. A měl ho přemluvit, ať mu slíbí, že nikdy neopustí bezpečí ochranky a paláce, ani pro něj. 

Davian se otočil k jediným dveřím v místnosti a písknul. V tu chvíli vešel do místnosti strážce, kterého Arsen sice neznal jménem, ale věděl, o koho jde, věděl, že jde o kluka, co teprve minulý rok ukončil Akademii. "Hlídej ho," nakázal mu Davian. "Jdu pro Jeho královskou Výsost."

Arsen se urputně na druhého strážce díval a viděl, jak ho tak znervózňuje. Nějak ho nezneklidňovalo, že měl Davian komplice, tenhle kluk vypadal, že v noci spí se světlem, aby se nebál. Arsen byl jeho nadřízený, vlastně jeden z nejvýše postavených lidí v paláci, a šlo vidět, že jen jeho nepřerušovaný pohled ho znepokojoval. 

Strážce se postavil kousek od Arsena. Davian mu pohledem ještě něco řekl, než odešel. 

Byl emočně naprosto rozhozený kvůli faktu, že Davian šel právě pro Killiana, u kterého si byl jistý, že s ním půjde, jen aby ho zabil? Ano. Ale pro jeho emoce nebyl čas. 

Pootočil hlavu ke strážci, který stál lehce za ním, nejspíš, aby ho Arsen nemohl propalovat pohledem. "Jestli mi teď uvolníš alespoň ruce, přísahám, že nikdo se o tvé zradě nedoví. V opačném případě věř mi, že najdu způsob, jak vyváznout živý a ty budeš první, koho zabiju."

Viděl, jak strážce nasucho polknul. 

"Přísahám na život svých sester. Máš poslední šanci."

Každý věděl, že má generálporučík sestry, které miluje nadevše. A každý věděl, že by na ně nepřísahal jen tak. 

Strážce se na něj nervózně podíval. Zvažoval své možnosti, šlo to vidět. Když se nakonec pomalu přiblížil k Arsenovým rukám, pousmál se. 

Strážce si dřepnul. Arsen jen slyšel, jak zalapal po dechu. "Máš ruce odvázané."

Arsen se na něj otočil. "Tak ještě, že ses rozhodl mi nakonec pomoct, hm?"

Ani Davian nevěděl, jak dobrý byl v něčem tak banálním, jako byly svázané ruce. Arsen měl své skryté silné stránky. A byl připraven je všechny použít. 

♛

arsen is so hot, pls