Arsen by v tu chvíli dal cokoliv za to, aby měl Killian 'jen' dýchací problémy. Tak by totiž věděl, kam namířit svou magii, jenže jak měl zacílit na jed, který byl v jeho krvi po celém těle?

I tak ale jeho ruce zůstávaly na Killianovi, snažil se proces otravy alespoň zpomalit, zatímco mu hlava běžela na plné obrátky. 

Napadla ho jediná věc. Jak šel jed dovnitř, možná tak šel i ven. 

Chytil ho za tváře, aby přestal tak škubat hlavou, a položil mu ústa na ústa, jako by mi chtěl dát umělé dýchaní. Místo toho ale jen zavřel oči a soustředil se na to, aby z něj jed vysál. 

Netušil, jestli je to něco, co jeho magie dokáže. Litoval, že tenkrát v knihovně přeskočil kapitolu o jedech. Ale taková kapitola existovala, což znamenalo, že tu také musely být způsoby, jak něčí tělo jedu zbavit.

Uslyšel kolem sebe několik zalapání po dechu, když to udělal. Ignoroval je, ignoroval i to, jak na jazyku cítil chuť Killianovy krve. Tohle byla jeho jediná šance ho zachránit a pokud dělal úplnou kravinu, Killian mu do pár minut zemře pod rukama. 

Slzy opustila jeho oko, jak se v hlavě soustředil na Killianův krevní oběh a to, aby ho zbavil jedu. Soustředil se tak moc, že nejprve nepocítil, jak jeho stisk nebyl už tak silný, nepocítil, jak se mu začíná motat hlava. Až když se nadechl, pocítil, že to jde hůř, než pokračoval v tom, co dělal. 

Fungovalo to. Fungovalo to ale tak, že dostával jed z Killianova těla do toho svého. 

Přesto nepřestal. Jestli měl dnes skončit někdo otrávený, bude lepší, aby to byl on. Killian byl následníkem trůnu, nemohl zemřít. A tak pokračoval do chvíle, než jeho tělo začalo opravdu viditelně protestovat, než ucítil tu potřebu se vykašlat. V ten moment se svalil vedle Killiana, aby nevykašlal svou krev na něj. 

Motala se mu hlava. Špatně se mu dýchalo. Matně slyšel slabý hlas Killiana, který se ptal, co to sakra právě udělal. Arsen se mezi návaly kašle lehce usmál. Killian mluvil, to bylo jen dobré znamení, ne?

Než se mu začernilo před očima, uviděl před sebou Killiana a jeho oči plné slz. Něco na něj křičel, to už mu ale Arsen nerozuměl. Nezbývalo mu nic jiného než doufat, že jestli měl v sobě množství jedu, které zvládlo obyčejného člověka zabít, jeho magie ho kousek před smrtí vrátí zpátky. 

-

Pro Killiana byly chvíle od toho, co se konečně pořádně nadechl, ve vzpomínkách jen jako jeden velký nepořádek. Hned si uvědomil, co přímo Arsen udělal a zamrzl na místě, když se vyvalil vedle něj a taky začal vykašlávat krev. Nasál jed z Killianova těla do toho svého.

Pamatoval si, jak na něj křičel, proč to udělal, jak třásl jeho nehybným tělem, jak všichni kolem jen stáli, nic nedělali, sledovali tu spoušť. 

Někdo ho popadl a snažil se ho od Arsena oddálit, Killian se ale pral. Musel ho nějak probudit, musel udělat něco, aby mu pomohl. To, že už ale jen bezvládně ležel po tom, co vykašlal krev a zalapal několikrát po dechu, ho děsilo. Do tohoto stádia se ani Killian nedostal.

"Sakra, Killiane!" okřikl ho známý hlas. Killian natočil hlavu. Pral se s Davianem, který do té doby jen držel stráž u dveří. 

Davian ho silně odstrčil stranou, až ho to zabolelo. Když se ale dostal k Arsenovi, do pár sekund zvedl jeho tělo a rozběhl se s ním směrem k nemocničnímu křídlu Akademie. 

Killian zůstal zaraženě sedět na zemi, pohled na místě, kde Arsen vykašlal krev. I když nechtěl, jeho myšlenky byly plné těch nejhorších scénářů, toho, že když Davian Arsena zvedl, už byl pravděpodobně mrtvý. 

Cítil, jak mu po tvářích tečou slzy, ale nedokázal je ovládat. Nevydal ze sebe jediný zvuk, jen seděl a tiše brečel.

Lianna si vedle něj dřepla. "Killiane," oslovila ho opatrně. "Killiane, jak se cítíš?"

Až na to, že mu nejspíše člověk, kterého miloval, právě zemřel pod rukama? Po tom, co byli konečně relativně šťastní, po tom o jeho smrt byla už jednou až nebezpečně blízko?

Až na to se stále cítil blbě. Hlava se mu lehce motala. Chtělo se mu zvracet z toho, jak cítil svou krev v ústech. Když se za pomocí Lianny pokusil vstát, nedokázal to. Vyvrátil by se na zem, kdyby ho stráže nezachytily. 

"Potřebuje zdravotníka," uslyšel svou sestru.

Začal vrtět hlavou. "N-ne," zakoktal. "Nepůjdu tam. Nepůjdu tam, dokud nebudu vědět, že Arsen přežil. Nechci ho znovu vidět bojovat o život."

Zaznamenal, jak se celá jeho rodina podívala na sebe navzájem. "Odveďte ho do jeho komnat a ihned mu zavolejte zdravotníka," promluvil jeho otec. "Nikdo jiný se ani nehne. Musíme najít pachatele."

Killian nic nenamítal. Dva strážci ho podepřeli z každé strany a vydali se s ním ven. Když ale procházeli kolem té jediné cesty, která vedla do nemocničního křídla Akademie, uvědomil si jinou věc.

To, že nebude vědět, ho zabije. Když bude ležet u sebe v komnatách, čekat na to, jestli mu vůbec někdo řekne, jak na tom Arsen je, zblázní se. A jestli Arsen přece jen umíral, nemohl být sám. Jestli ovšem už zemřel...

"Do Akademie," vydal ze sebe potichu. 

"Chcete přece jen do Akademie, můj pane?" zeptal se jeden ze strážců. Jen přikývl.

Jeho strach narůstal s každým metrem, co se blížili, jeho oči stále nevědomky opouštěly slzy. Jeho zrak okamžitě vyhledal Arsena, když se objevili mezi lůžky. Hned trhl hlavou do strany, protože se přece jen nedokázal dívat.

Nedokázal se dívat na to, jak Arsena oživují. 

Vymanil se strážím a dokulhal za roh. Opřel se o zeď, po které pomalu po zádech sjel. Schoval si hlavu do dlaní, dělal vše pro to, aby nevydával ty ošklivé brečící zvuky, i když se jeho tělo přestalo ovládat. Cítil, jak se nemůže nadechnout, tentokrát ale kvůli návalům breku a paniky.

Bylo mu špatně nejspíš z toho, že měl v sobě nějaké zbytky jedu, přes to to jeho emoce zvládly přebít. Přijde o Arsena. Vlastně, už o něj přišel, pokud se jim nepovede znovu rozbušit jeho srdce. 

Zacpal si uši, protože nedokázal slyšet to, jak na sebe zdravotníci kolem Arsenovy postele pokřikovali. Kéž by to Arsen neudělal. Kéž by nechal umřít raději ho. 

V hlavě si přehrával jejich poslední týdny, aby se uklidnil, to jak se vracel Arsen z pohraničí, to, jak spolu trávili většinu nocí, jak dokázali zapomenout na hrozící válku, když byli spolu.

Arsen nemohl umřít. Nemohl, protože Killian bez něj svou budoucnost nezvládne. 

Otřel si oči, opět se neúspěšně pokusil zhluboka nadechnout. Pak se postavil a i když se mu neuvěřitelně zatočila hlava, i když se mu chtělo zvracet a v puse stále cítil svou krev, vydal se k Arsenově posteli.

Davian mu zastoupil cestu asi pět metrů od něj. "Jdi pryč, Killiane. Nemáš mu teď jak pomoct."

Killian se přes jeho rameno podíval na to, jak mu zdravotník dělal srdeční masáž. 

"Uhni," zamumlal. Pak se podíval na Daviana. "Vím, že to myslíš dobře, ale uhni. A je to rozkaz."

Davian se na něj překvapeně podíval, ale ustoupil. Killian se nejistým krokem vydal dál, dokud nedošel k boku Arsenovy postele, neuviděl jeho rty bez barvy. Natáhl ruku a dotkl se ho prsty na krku v místě, kde by normálně cítil puls. Žádný ale necítil.

Bodlo ho u srdce, cítit to takhle na vlastní kůži. I když by se nejraději zhroutil, i když by se nejraději rozkřičel, zatnul jen zuby, sklonil se a krátce spojil jejich rty. "Opovaž se odejít na dobro," zašeptal. Slza z jeho tváře spadla na tu Arsenovu. "Opovaž se mě tady nechat," pokračoval. Znovu jejich rty krátce spojil. "Vrať se, Arsene, prosím."

Jeho magie byla hodně postavena na emocích, možná bylo ale až moc naivní si myslet, že by mu takhle mohl pomoct. Stále držel prsty na jeho krku, ale nic se nedělo. 

Zdravotník přestal se srdeční masáží. Killian poraženě sklopil hlavu, položil ji na Arsenovu hruď. Dal volný průchod všem slzám, všem emocím, zkrátka úplně všemu.

A pak ucítil slabý puls pod jeho prsty. 

♛

dont mind me, já vás jen připravuju

a možná si dělám srandu

a možná taky ne