Následující týdny vypadaly následovně. Když už Arsena nebavilo po týdnu jen ležet, začal se zapojovat do vojenských schůzí. Věděl, že jakmile bude úplně v pořádku, vrátí se částečně na hranice, což bylo něco, co ho překvapilo. Očekával, že tam bude opět celou dobu a jen jednou týdně se vrátí, aby pomohl Killianovi.

Generál mu ale oznámil jiný scénář. Čtyři dny v týdnu měl strávit na hranicích, tři v paláci. Protože jak se dozvěděl, hrozila válka a armáda vytvářela strategie pro případ, že opravdu propukne.

Takže asi tři týdny po jeho zranění se poprvé vydal na hranice, kde ztratil půlku své jednotky a kde sám málem o život přišel. Killian ho málem nepustil. 

Hradby byly na padrť, ale už byly ve výstavbě nové, alespoň menší. Arsen rozmístil silnější hlídky, více hlídali druhou stranu řeky pro cokoliv podezřelého. Upřímně? Adrenalin už ho tolik neovládal, po tom, co málem zemřel, ucítil spíše strach.

Uvědomoval si proč. Uvědomil si to, když viděl, co jeho skoro smrt udělala s Killianem, když mu došlo, že bez něj by byly i jeho sestry nechány na holičkách. Měl lidi, kterým na něm záleželo, nemohl je zklamat. Nemohl umřít a opustit je. 

Takže toho se bál. 

I přes králův rozkaz v jejich vztahu pokračovali, Arsen se raději nevyptával , proč to najednou král toleruje, jen se vyhýbal jeho pohledu na vojenských jednání. Takhle se Arsen vracel do paláce s radostí, protože věděl, že někdo na něj netrpělivě čeká.

O několik týdnů později se tak vrátil od hranic přímo na jejich narozeniny. Byl to zvláštní den, protože nejen, že slavili kulatiny, ale také to znamenalo, že už rok spolu trávili téměř každý den. A co všechno se stihlo změnit. 

Od hranic se vydal na cestu brzy ráno ještě za tmy, dojel tak do paláce kolem jedenácté hodiny. Oslavy, které i přes kulatiny byly letos menší kvůli riziku napadení, měly začít až ve dvě hodiny odpoledne. 

Sám Spirita ustájil. A zrovna když mu sundával sedlo, pousmál se. "Měl by sis už zvyknout, že se pravděpodobně nikdy nestane, aby ses ke mně nepozorovaně přiblížil."

Killian si naštvaně dupl. "Člověk tě ani na narozeniny nemůže překvapit."

"Nebylo by to i tak překvapení, když jsem přijel do paláce. Očekávám tady tvou přítomnost," rýpl si Arsen. Sedlo ale oddělal stranou, došel ke Killianovi a políbil ho na přivítanou. "Všechno nejlepší," zašeptal.

"Tobě taky," ušklíbl se Killian. 

Bylo to poprvé, co se Arsen na své narozeniny opravdu těšil. 

Řekli si žádné dárky. Přesto Arsen vytáhl z kapsy malou vyřezanou korunku, na které začal pracovat v den, kdy hradby na hranicích byly napadeny. Udělal do ní ještě díru, kterou provlékl provázek z kůže. 

"Tohle je pro tebe," oznámil mu a dal mu korunku do dlaně. "Málem jsem se při hlídce unudil k smrti, tak jsem ten čas alespoň využil.

Killian shlédl do své dlaně a prohlédl si malou dřevěnou korunku ze všech stran. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Obmotal ruce kolem Arsenova krku a smáčkl ho v objetí. "Děkuju. Miluju to."

Arsen zavřel oči, nasál jeho vůni. Čekal je dlouhý den, alespoň na chvíli se chtěl zastavit v tom okamžiku.

"Taky pro tebe něco mám," řekl pak Killian a pustil ho. Arsena to ani nepřekvapilo. Killian často porušoval to, co si řekli, tentokrát ho ale vinit nemohl, protože udělal teoreticky to samé.

Nastavil si jeho ruku. A v dalším okamžiku mu uvázal kolem ruky náramek. Když si ho pak Arsen zvedl k očím, uviděl, že přívěsek je jedna z Killianových malých řádových hvězd, které nosil na uniformě. Když mu pohled spadl na něj, uviděl, že mu jedna chybí.

"Víš, že ses právě degradoval z korunního prince na obyčejného," nakrčil obočí.

"Vždyť je to to samý," pokrčil rameny. "Jen jsem chtěl, abys měl kus mě neustále s sebou. Třeba na těch pitomých hranicích."

"Děkuju," pousmál se zpátky. 

Vydali se k paláci, kde je čekal slavnostní oběd na počest Killianových narozenin. I Arsen byl pozvaný, i když u stolu většinou seděli jen generálové, protože to tak Killian zkrátka nakázal. V čele tedy seděl král s královnou, Lianna a Nevan vedle královny, Killian vedle krále. Stoly byly do písmena T a u stolu kolmo na ten královský seděli jako první generálové, pak až Arsen. I tak měl na Killiana dobrý výhled a ušklíbli se, když si ke stolu sedali. 

Nesnášeli takovéto formálnosti, byli na to alespoň spolu. Mohlo to být ještě horší - původně byla pozvána i princezna Saija, která se ale nezúčastnila právě kvůli napjaté situace z království Glocksbergů. Cesta tak mohla být nebezpečná. 

Přes to byla vedle Killiana volná židle, na které by jinak seděla jakožto jeho snoubenka. Arsen na tento fakt často zapomínal, schválně.

Když se začalo jídlo nosit, jako první ho obdržela samozřejmě královská rodina. Služebné jim nalily i vína, královi jako vždy červené, královně bílé. A i když Killian většinou pil bílé, tentokrát si řekl o červené, což král lehce okomentoval poznámkou, že konečně dostává rozum. Killian protočil očima. Arsen se uchechtl. 

Nejprve byl přípitek. Král pronesl až zbytečně dlouhou řeč o Killianovi, o budoucnosti, o tom, jak ho brzy čeká svatba. Při těch posledních slovech se podíval na Arsena. Ten si udržel svůj naprosto neutrální výraz, což zvedlo jeden Killianův koutek úst lehce do nepatrného úsměvu. Bylo mu jasné, že by se Arsenovu výrazu zasmál nahlas, kdyby mohl. 

Napili se. Arsen měl ve skleničce jen vodu, protože nemohl být opilý, kdyby se něco stalo. Král se také nenapil, nejspíš měl stejné myšlenkové pochody jako Arsen. V polovině případů měl víno ve skleničce jen jako ozdobu.

To Killian, ten vypil skleničku najednou. Zakřenil se nad chutí červeného vína. Arsen jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak se konečně všichni dali do jídla. 

I když Arsen jedl v paláci poslední rok, tahle luxusní jídlo ještě neměl. Nikdy se nezúčastnil těchto slavnostních obědů nebo večeří, maximálně těch každodenních, když ještě musel pronásledovat Killiana na každém kroku. Byl tím vším trochu ohromený. 

Dokud neuslyšel kašel. Když vzhlédl, všiml si, že Killian si drží pěst u pusy, ale nebylo to jen lehké odkašlání. Jeho kašel pokračoval dál.

"Zaskočilo ti, synu?" zeptal se král, ale Killian zavrtěl hlavou.

"N-ne," odpověděl mezi kašlem. "Nevím, c-co to j-je. Je m-mi nějak-"

Nedořekl to. Podíval se na Arsena zrovna ve chvíli, co vykašlal krev na stůl před sebou. Jeho dech se začal nepravidelně přerušovat a Arsen už na nic nečekal, přeskočil stůl za Killianem, i když porozbíjel snad tucet skleniček a talířků, a dřepl si před něj. Položil na něj obě dlaně, ale nevěděl, na co v jeho těle mířil.

"Co tě bolí?" zkusil to. "Co se děje?"

Killian ale jen zavrtěl hlavou. Nedokázal mluvit. Sakra, vždyť sotva dýchal. 

Arsen mu položil dlaně na hruď, jako by mu klasicky chtěl uvolnit dýchací cesty, tentokrát se ale nic nedělo. Killian se nadále dusil, nadále vykašlával krev. Což znamenalo, že původ problému tentokrát nebyl v jeho dýchacích cestách. 

Nevěděl, co dělat. Jestliže vykašlával krev, šlo o něco hodně špatného, zároveň nevěděl, kam svou magii cílit, aby mu co nejefektivněji pomohl. A bez toho se to zdálo být nedostatečné.

Killianovy oči opustily slzy, jak nemohl dýchat. Snažil se něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska. Arsen tak ale uviděl jeho jazyk. 

Ztrácel barvu. I přes krev v jeho puse šlo vidět, jak mu jazyk šedne. A to znamenalo jediné.

Killian se svalil ze židle na zem přímo ve chvíli, kdy Arsenovi došlo, že byl otráven. A neměl nejmenší tušení, jak magií zacílit na jed v jeho těle, aby ho mohl zachránit.

Jedním si byl ale jistý. Šlo o sekundy.

♛

tak, jdu se učit, snad se vám kapitolka líbila:)