Killian věděl, že Arsen na jeho pravidla nepřistoupí, ať už mu to bude rozkazovat jakkoliv. Stačilo mu pět minut s ním o samotě, aby poznal, že Arsen měl disciplínu. A ta byla pro něj vším.

Znamenalo to, že Killian mu musel neustále připomínat, že může promluvit, kdy chce, nebo se posadit, kdy chce. Když se ten první den vrátili z knihovny, Arsen odložil knihy na stolek ke křeslu, zatímco Killian se vrátil ke své práci a až po pěti minutách si všiml, že Arsen stále stojí v pozoru a čeká. 

"Víš, jestli nebudeš alespoň částečně respektovat má pravidla, asi mě přivedeš do hrobu dřív než moje plíce," řekl mu Killian.

Arsen se na něj podíval. To bylo jediné pravidlo, které sám porušoval. "Pravidla vašeho otce jsou mi nadřízená, pane."

Killian se uchechtl. To samozřejmě věděl. Kodex byla práce jeho otce, podepsaná jím, samozřejmě, že byl nadřízený Killianovi. I když byl následníkem trůnu, momentálně měl stále stejnou moc jako jeho sestra Lianna nebo třináctiletý bratr Nevan.

"Sedni si," řekl Arsenovi, "a studuj."

Arsen přikývl a konečně se s jeho povolením posadil. Otevřel knihy. 

Několik hodin pracovali každý sám a v klidu. Když přišla služebná s tím, že oběd je už téměř hotový a že je očekáván jeho otcem za čtvrt hodiny v jídelně, Killian přešel k Arsenovi a posadil se naproti něj tak, jak seděli ráno. "Něco nového o mém stavu?"

"Předpokládám, že už řada zdravotníků se snažila přijít na to, co s Vámi je, pokud se nemýlím?"

"To máš pravdu."

"Nejsem o nic moudřejší. Na prvním místě jsem voják, až pak léčitel a mé znalosti nejsou ani zdaleka tak rozsáhlé, jako všech vašich léčitelů, Vaše královská Výsosti." Killian se na něj zamračil. "Můj pane," opravil se Arsen. "Co tím chci říct je, že nejspíš bude dlouho trvat, než na něco přijdu. Jestli vůbec na něco."

"Takže nic?" ujistil se Killian.

Arsen zaváhal. "Něco jsem našel." Killian na něj kývnul, ať pokračuje. "Je tady technika, kterou lze zjistit, jestli to, co vás obtěžuje, je smrtelné nebo ne. A to dokáže jen člověk s léčitelskými schopnostmi."

"Takže ty."

"Takže já."

Killian už se s člověkem jako byl Arsen setkal. Byla to žena, pracovala pro královskou rodinu, když byl malý, byla ovšem zabita při vojenském tažení, kdy se jeho problémy teprve objevily. Od té doby nenašli v jejich království nikoho, kdo by léčitelské schopnosti měl.

"Kdo jsou tví rodiče, Arsene?" zeptal se.

Arsen byl očividně překvapen touto otázkou. "Jestli se ptáte, jestli někdo z mých rodičů měl také tyto schopnosti, tak neměl," odpověděl jednoduše. A tím, že použil minulý čas, se Killian raději nevyptával dál. 

"Dobře, po obědě s mým otcem můžeme zjistit, jestli jsem jednou nohou v hrobě. Budeš k tomu něco potřebovat?" zeptal se.

Arsen se nad jeho poznámkou lehce pousmál, jeho obličej se ale hned vrátil do neutrálního. "Ne. Nevím ale, jestli to bude možné ještě dnes. Tato technika vyžaduje spíše práci na mé straně a nikdy jsem to nedělal."

"Tak jako tak potřebuješ někoho, na kom to můžeš zkusit, ne? Zkusíme to."

"Nemůžu trénovat na princi. Mohl bych vás zabít, můj pane," sklopil pohled Arsen.

"Počkat, opravdu?"

V tu chvíli to bylo poprvé, co se Arsen viditelně uchechtl. "Ne," řekl. Bylo to poprvé co zavtipkoval.

Killian si oddechl. "Málem jsi mě dostal. Ale první vtip, to se mi líbí. Ještě chvíli a třeba mi přestaneš říkat Vaše královská Výsosti."

"To jde v rozporu s kodexem, Vaše královská Výsosti."

"A vtipkování s princem ne?"

"O vtipkování tam nic není."

Lehce se na sebe pousmáli. Pak Killian kývnul ke dveřím. "Otec s obědem čeká."

Cestou tam byl Killian v pořádku, to až cestou zpátky, kdy vycházel schody zpátky do svých komnat se zadýchal více, než kdokoliv jiný. Byla to pro něj ale rutina. Zatímco ostatní  schody na svém dechu ani nezaznamenali, on si přišel, jako by vyšel nejvyšší horu světa.

Vždy se ale jeho dech do pár minut uklidnil. Opravdu to nebylo něco, co by více řešil, žil s tím už několik let a byl naučen dech jistým způsobem zadržovat, aby lidé kolem nepoznali, že je něco špatně. V tu chvíli ale viděl, jak ho Arsen upřeně sleduje. "Jen jsem se zadýchal. Tohle se děje pokaždé, nic alarmujícího."

Sotva se ale za nimi zavřely dveře jeho komnat, prudce vydechl a začal zhluboka dýchat. To, jak před ostatními dech zadržoval, to celé ještě zhoršovali. Arsen k němu udělal krok, ale Killian ho rukou zastavil. "Rutina. Nic se neděje."

Arsen vypadal, že se pere sám se sebou, jestli má zůstat stát. Nakonec ten krok stejně udělal. "Jsem tady, abych vám pomáhal, můj pane. Tak mě nechte pomoct."

Killian se narovnal a podíval se na něj. Byl za Arsena vděčný, samozřejmě, ale nechat si od něj pomoct jen při pitomém vyjití schodů... Měl pocit, že tak potvrzoval otci to, co si o něm myslel. Že je slaboch. A budoucí král nemohl být slaboch. 

Přesto Arsena nezastavil, když pomalu natáhl dlaň k jeho rychle se zvedající hrudi, jako by čekal na jeho povolení. Killian mu to sice nedovolil, ale ani nezakázal, takže když mu položil dlaň mezi plíce, nechal ho.

Arsen zavřel oči. A do pár sekund Killianem opět projel ten úžasný pocit, jako by se celé jeho tělo otevíralo, jako by byl v pořádku. Během chvíle se mu uklidnilo srdce i plíce, během chvíle se cítil, jako by v jeho průduškách nebyla jediná překážka.

Když Arsen ruku odtáhl, Killianovi se opět dýchalo jako nikdy od jeho čtrnácti let. "Děkuju," zašeptal, stále trochu v šoku z toho celého. Jak to mohlo takhle fungovat? A jaké štěstí měl, že Arsena našli?

Arsen nepatrně přikývl a ustoupil. Stoupnul si zpátky do pozoru. Killian se naopak posadil, protože to náhlé uvolnění těla mu lehce zamotalo hlavou. Vzhlédl.

"Proč ses nestal léčitelem?" zeptal se ho.

"Moc toho nezmůžu. Jak magie vymírá, dokážu vám uklidnit srdce nebo plíce, nedokážu ale zabránit smrti. Nebyl bych moc nápomocný."

"Pořád by to bylo něco."

"Neochránil jsem rodiče, když je zabili. A stejnou chybu už se svými sestrami neudělám. Šel jsem raději k výcviku, abych je příště mohl ochránit. Jako léčitel bych měl ruce krátké," řekl stroze, naprosto bez emocí. 

Killian ale věděl, že emotivní to pro něj bylo. Jen to, co řekl, vypovídalo o tom, že Arsena řídily emoce, ať už to vypadalo jakkoliv. 

"Máš sestry?" zeptal se Killian tiše.

"Ano. Dvě."

"A jsou v bezpečí, když neustále jsi ve službě v paláci?"

Arsen se na něj podíval. Z jeho pohledu ale nedokázal Killian vyčíst, jestli je naštvaný, že taková témata vytahuje, nebo ne. 

"Díky tomu, že jsem v paláci, dokáží vést slušný život. A kdyby došlo na nebezpečí, budou mou první prioritou. Nežijí tak daleko," odpověděl.

Tahle jediná věta stačila, aby Killian mohl Arsena nahlásit. Mohl říct otci, že nectí kodex. Podle něj má být královská rodina jeho první prioritou, ne jeho sestry. Arsen si určitě uvědomoval, co právě řekl samotnému princi.

Na druhou stranu, Killian mu už asi stihl dát najevo, že je tak trochu v rozporu s otcovými pravidly. Že není ten typ, co by ho nahlásil a už vůbec ne, když byl Arsen ten jediný člověk, který mu mohl pomoct. 

Arsen vypadal lehce vyděšeně z toho, co mu na to odpoví. Killian ale jen přikývl. "To je fér. To chápu."

Pak se postavil a odebral se zpátky ke svému stolu. Napadlo ho navrhnout, aby zkusili tu techniku, o které Arsen něco našel, ale v tu chvíli se na nic necítil.

Periferně tentokrát viděl, jak Arsen dále stojí v pozoru místo toho, aby pokračoval ve studiu. Killian mu tentokrát nic neříkal. A asi po půl hodině se Arsen konečně beze slova posadil a ponořil se do literatury.

♛

když si to tak vezmem, arsen je takový chodící prášek.

im so funny sometimes