Když se Arsen probudil, nebyl v nebi. Vlastně ani v pekle. A ani v nemocničním křídle Akadmie. Takže by se dalo říct, že byl dost zmatený. 

Vážně si myslel, že je mrtvý. Že i když ta dýka neprobodla jeho srdce, čekal, že vykrvácí. Přitom vypadal, že žije, jen musel zjistit, kde to sakra byl. Jeho zrak se ještě úplně nevzpamatoval.

Pokusil se pohnout, aby se rozhlédl, místo toho ho v rameni bodla ostrá bolest a zasyčel. 

"Nehýbej se," ozvalo se někde z druhé strany místnosti. "Raději."

Jeho zrak se trochu zaostřil a uvědomil si, že je ve svém pokoji v paláci. A že ten, kdo na něj promluvil, byl Killian.

Byl v pořádku. Byl v bezpečí paláce. Spadl mu kámen ze srdce.

Killian se vedle něj posadil se sklenicí vody. "Měl by ses napít. Dlouho jsi nepil," řekl. Arsena překvapovalo, jak klidný byl, jako by se Arsen probudil ráno po obyčejné noci.

Horko těžko se s jeho pomocí napil. Když mu hlava padla zpátky na polštář a zaostřil, až v tu chvíli si všiml Killianových rudých očí od breku.

"Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se. Jeho hlas mu zněl cize.

"Dostatečně na to, abych si několikrát myslel, že to nepřežiješ," zamumlal Killian v odpověď a začal rychle mrkat, aby zahnal další slzy. "Já jen... celou noc jsem kontroloval tvou hruď, jako by se každou chvíli měla přestat zvedat."

"Promiň," řekl slabě.

Killian zavrtěl hlavou. "Nemáš se za co omlouvat. Žiješ. To je to hlavní."

Vypadal naprosto nesvůj. Vypadal, jako by u něj stál někdo s dýkou u krku a diktoval mu, jak se má chovat. Arsen ale netušil, co by měl v jeho stavu udělat.

"Co se děje, Killiane?" 

"Nic," zamumlal. "Jen je na mě toho moc, tak se snažím psychicky nezhroutit."

"Ale-"

"Neřeš to," chytil ho za ruku a pokusil se o úsměv. "Probudil ses. Teď už to bude jen lepší." Sklonil se a lehce spojil jejich rty. Arsen na tváři ucítil, jak mu na ni spadla Killianova slza. V polibku cítil, jak se lehce třese. Nedivil se mu. Kdyby byly jejich situace obrácené a on čekal kdo ví jak dlouho na to, jestli se Killian vůbec probudí, asi by zešílel.

"Jsem to já, Killiane," zašeptal Arsen, když se Killian lehce odtáhl. "Nemusíš se přede mnou přetvařovat. Prošel sis peklem."

"To ty tady ležíš po tom, co jsi byl na pokraji smrti."

"To možná. Ale raději budu zraněný já než mí nejbližší, takže je mi jasné, čím sis musel prožít, když jsi ani nevěděl, jestli přežiju."

To už Killian slzy neudržel. Objal Arsena tak, aby mu nijak neublížil, stiskl mu ruku v té své. "Už mi to nikdy nedělej," zamumlal mu do ramene. "Slyšíš? Myslel jsem, že se zblázním. Už... nesmí se ti nikdy nic stát, prosím. Nezasloužíš si to."

Arsen lehce zalapal po dechu, jak ho náhle polil ten pocit, kdy si uvědomil, jak moc Killiana miluje. A taky pocit vinny za to, čím si kvůli němu prošel. I jemu ukápla slza.

Když se Killian odtáhl, lehce si otřel oči. "Donesu ti něco k jídlu. Taky potřebuješ namazat pár ran. A umýt. Definitivně potřebuješ umýt."

Arsen si povzdechl. "Nemůže to ještě chvíli počkat? Nevím, jestli se cítím na to komunikovat s lidmi.

Killian se pousmál. "Kdo říkal něco o lidech?"

V dalších minutách mu Killian donesl jídlo a pomohl se mu najíst, protože Arsenova pravá ruka byla kvůli poraněnému ramenu omezená v pohybu. Zhltl to jídlo v rekordním čase, jaký měl hlad, až se mu Killian smál.

Pak přišla řada na koupel. Tedy na koupel v rámci možností, protože nepřicházelo v úvahu, že by ho někdo dostal do vany, jak Killian nejprve nabídl. Přišel tedy jen s lavorem ohřáté vod a žínkou. Pak mu pomohl sundat oblečení. 

"Cítím se blbě," zamumlal Arsen. "Jsi princ, proč prostě někoho nezavoláš?"

Killian se zatvářil až ublíženě. "Momentálně princ fakt nejsem. Nech mě se postarat o člověka, kterého miluju a potřebuje mou pomoct, hm? Si piš, že můžu někoho zavolat, ale tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."

"Kolik je hodin?"

"Něco kolem třetí odpoledne, proč?"

"Byl jsi se mnou od včerejška?"

Killian se nervózně zasmál. "No, vlastně jsi prospal dva dny. Tohle se ti stalo už předvčerem. A ano, celou dobu jsem byl s tebou."

"Dva dny?" Arsen se chtěl instinktivně posadit, ale jeho tělo zaprotestovalo silnou bolestí. 

Killian ho přitlačil zpátky k matraci a druhou rukou ho začal opatrně umývat žínkou tak, aby nenamočil nic, co měl obvázané. A že toho bylo. "Nediv se tolik. Možná jsem princ, ale když jde o tebe, v první řadě jsem tvůj přítel a až pak princ."

Bylo to poprvé, co někdo z nich použil slovo přítel, co někdo označil tím pádem to, co mezi sebou měli, za vztah. Arsen otevřel pusu, že zaprotestuje. Teoreticky byl jen jeho milenec, Killian byl zasnoubený s někým jiným. Ale lakomě se mu to líbilo, a tak nakonec pusu zavřel a až po chvíli řekl, "Děkuju."

"Moc mi neděkuj. Musíme tě otočit na záda."

Arsenovo tělo snad v životě neprotestovalo více, ale zároveň cítil, že umýt potřebuje. Páchl jako krev, jako smrt. A tak to vydržel, dokud ho Killian celého neumyl. Hned na to vyměnil žínku za mastičku a natřel mu všechny rány, které to potřebovaly. 

Když byl hotov, pomohl mu se ještě obléct do čistého oblečení. 

"Je možný, že jsem prospal dva dny a stejně se mi chce spát znovu?"

"S tím, kolik jsi ztratil krve? Si piš, že jo."

Až v tu chvíli Arsena napadlo, kolik toho asi Killian viděl. Viděl, jak mu trčí hned dvě dýky z těla? Viděl, kolik krve z něj teče, kolik vůbec může vytéct z člověka, aby to ještě přežil? Bál se zeptat, ale zároveň to potřeboval vědět.

"Co všechno jsi viděl?"

Killian sklopil pohled. "Neopustil jsem tě od chvíle, co tě Davian přivezl, až doteď."

Takže viděl úplně všechno. Paráda. 

Lehce si povzdechl, ale nechtěl mu teď nic vyčítat. Normálně by se ho zeptal, proč si tak ubližoval, trval by na tom, že měl zůstat od něj dál. Ale jak mohl? Jak by mohl něco vyčíst člověku, co už dva dny neopustil jeho bok, jen aby se ujistil, že je naživu?

"Pojď za mnou."

Killian se nejprve zatvářil zmateně, pak se ale opět posadil na kraj postele, kde Arsen ležel. "Z druhý strany."

Pobaveně protočil očima, ale obešel postel a posadil se. "Co chceš, abych dělal?"

"Lehl si se mnou."

Naposled spolu leželi tu noc plesu a neuvěřitelně mu to chybělo, i když by spočítal na prstech jedné ruky, kolikrát spali v jedné posteli celkově. Killian ale v tu chvíli nezaváhal, vlezl si pod peřinu a první se k Arsenovi přiblížil. Krátce spojil jejich rty. "Otoč se, chci tě obejmout."

Arsen ho i přes bolest poslechl. Byl zvyklý žít z bolestí a až ho překvapilo, jak jeho rameno neprotestovalo, když se otočil na bok. Killian ho zezadu objal. "Kdybych ti nějak ubližoval, křič," zamumlal, než mu ještě vtiskl polibek na zátylek. 

"Právě že naopak," zamumlal Arsen v odpověď a přitiskl si blíže k sobě Killianovu ruku.

I přes to, jak byl unavený, neusnul dobrých několik minut. Ležel, zíral před sebe, přemýšlel nad tím, jak vděčný byl. Killian byl princ, měl povinnosti, měl celou řadu služebnictva, mohl svou starost ukázat jen tak, že by za ním někoho poslal.

Ale ne. Killian neopustil jeho bok po dobu dvou dnů, sám mu pomohl se vším, co potřeboval. A možná to byla maličkost, ale pro Arsena, který od svých čtrnácti nezažil nic hezkého, byl Killian jako seslaný z nebe. 

I přes to, že byl zraněný, ucítil v Killianově objetí, jak se jeho magie probouzí k životu. Byl to příjemný pocit. Stejně jako to, že ležel v náruči někoho, kdo ho miloval.

Kéž by tak mohli zůstat do nekonečna.

Kéž by nepřišla válka.

♛

vymyslet supr čupr větu banger na konci mi dalo zabrat hehe ale nakonec jsem na ni pyšná :D