Killian byl zrovna uprostřed kárání od jeho otce, jak si mohl dovolit vypařit se takhle z paláce, když oknem zahlédl Daviana, jak na koni přijíždí na královský dvůr. 

A jak sedí na koni s někým. I když, nedalo se úplně říct, že ten druhý člověk byl nějak při vědomí a držel se na koni sám. 

Killian se přiblížil k oknu. Špatně viděl na toho, kdo s Davianem přijel, odpověď na tuhle otázku se mu ale sama ukázala, když kousek za Davianovým koněm přiběhl další, bez jezdce. Spirit.

Zalapal po dechu. To Arsen byl ten, koho Davian dokázal jen tak tak udržet na koni s ním. 

Podíval se na otce, jako by mu mohl jedním pohledem vše vysvětlit, a rozběhl se pryč. Bylo mu jedno, že na něj otec pokřikoval, ať se jen opováží opustit místnost. Arsen byl zraněný. Tak moc zraněný, že nedokázal ani jet na vlastním koni. 

Když se s Davianem blížili k paláci, narazili na jednotku jejich armády v jednom z měst. Davian je zasvětil do situace, pak se otočil ke Killianovi. "Budeš pokračovat s nimi, je to jen kousek. Já jdu pomoct Arsenovi."

Nic nenamítal. Davian byl Arsenův nejvěrnější přítel, samozřejmě, že ho nechá mu jet pomoct. Nečekal by, že se vrátí do paláce jen pár hodin na to se zraněným Arsenem.

Vyběhl na dvůr. Arsen už ležel na zemi, dřepěl u něj Davian se zdravotníkem z Akademie. Už z dálky viděl více krve, než by se mu líbilo.

"Daviane!" křikl už zdálky, aby získal jeho pozornost. Arsen... ten zkrátka vypadal, že by mu v tu chvíli neodpověděl. "Co se stalo?"

Davian se pohotově postavil a zastavil ho několik metrů od Arsena. Mezitím si k němu klekly i dvě zdravotní sestry. 

Killian ho chtěl oběhnout, dostat se k Arsenovi, ale Davian ho chytil a zabránil mu ve výhledu vlastním tělem. "Tohle nechceš vidět, Killiane," řekl klidným hlasem.

Zatvářil se zmateně. "Co je? Co se děje?" Chvíli se pral s Davianem, snažil se přes něj dostat dál, v tu chvíli se ale zastavil, když mu něco došlo. Zatajil dech. "Není mrtvý, že ne?"

Tak moc se bál odpovědi. Jeho strach ještě narůstal s každou sekundou, co Davian váhal s odpovědí. "Ne," řekl nakonec, "ale každou chvíli může být. Proto ti říkám, že ho takhle vidět nechceš. Nech na něm zdravotníky v klidu pracovat."

V tu chvíli mu naprosto došla slova. Cítil, jak mu po tváři stekla slza. Co to mělo znamenat? "Co se sakra stalo?" zašeptal.

"Vypadá to, že jsme byli pronásledováni a Arsen to věděl. Když jsem se vracel, bylo málem po něm. Stačilo, abych se tam objevil o pár sekund později a..."

Nedořekl to, ani nemusel. Killian moc dobře věděl, jak ta věta končila. 

Zničehonic odstrčil Daviana stranou, že to sám ani nečekal. "Můžu mu pomoct," křikl na něj zpátky.

Jedno mohl Davianovi nechat a to to, že by takhle Arsena opravdu raději neviděl. Kdyby se mu lehce nezvedal hrudník, myslel by si, že je mrtvý. Byl tak moc poraněný, tak moc zakrvácený a ty dvě dýky-

Se slzami v očích dopadl vedle něj. 

"Vaše královská Výsosti-"

"Ticho!" okřikl sestřičku a vzal Arsena za ruku. Vůbec na jeho dotek nereagoval, vypadalo to, že byl v bezvědomí. 

Stiskl jeho dlaň pevně mezi svými. Jestliže byli spřízněné duše, jestliže jejich pouto zesilovalo Arsenovu magii, když Killiana léčil, muselo to fungovat i naopak, ne? Musel takhle přece zesilovat jeho magii i teď, když se prala s jejím vlastním tělem. 

Zavřel oči, protože se nedokázal dívat, jestli mu opravdu pomáhá, nebo se přece jen jeho dech zpomaluje, jeho hrudník pomalu zastavuje. V jednu chvíli měl pocit, že Arsen pohnul rukou, když ale oči otevřel, uvědomil si, že to je jen on a to, jak se třese. 

Ucítil na sobě něčí ruce. "Killiane..." vydechl vedle něj Davina. "Nedělej si to, pojď-"

"Můžu mu pomoct," odsekl ho Killian, pohled upřený na Arsenově poškrábaném obličeji. Pod nosem měl zaschlou krev. "Jsme spřízněné duše, jeho magie je se mnou silnější."

Vysloužil si několik překvapených pohledů všech okolo, ale ignoroval je. Potichu si mumlal modlitby, ať se Arsen alespoň pohne, ať mu naznačí, že bude v pořádku. Nic se ale po dlouhou dobu nedělo.

Až po několika minutách Arsen najednou otevřel oči, natočil hlavu a rozkašlal se. Na chodník z jeho úst dopadla krev. Zalapal po dechu stejně jako v tu chvíli Killian. Žil. Hýbal se. 

Pak zakřičel bolestí, jak se mu dýka stále zabodnutá v rameni pohnula. Killian už ani nevnímal, kolik slz mu stékalo po tváři. Arsenova dlaň se vymanila z té jeho a uchopila rukojeť dýky. Killian ho tak tak stihl zastavit, než si ji vytáhl. "Opovaž se," zasyčel na něj. "Nepotřebuju, abys mi tady vykrvácel pod rukama, už tak mi tady dáváš šoků dost."

Arsen chvíli zmateně tikal pohledem, jako by nepoznal, kdo na něj mluví, jakoby Killiana nepoznal. Pak se konečně zastavil na něm. "Killiane..." vydechl slabounce. Sotva to bylo slovo.

"Pomáhá to? Je tvá magie silnější, když jsem s tebou?" zeptal se. Potřeboval to vědět a Arsen to musel cítit.

Ten se nejprve zakuckal a vyplivl další krev. "J-já nevím," zakoktal. Vypadal v šoku. Jak si Killian v tu chvíli přál, aby zvládl to co on, aby ho mohl uklidnit pouhým dotekem.

"Killiane, měl bys odejít," ozval se znovu Davian. Věděl, že má pravdu. Kdo ví, jestli Arsenovi vůbec pomáhal, jestli mu magii naopak právě že nebral, protože on byl přece jen ten nevyléčitelně nemocný. 

Najednou vedle nich přistála nosítka a Davian se zdravotníkem předělali Arsena na ně. Pak se nosítek ujali dva další strážci a rozběhli se s nimi do nemocničního křídla Akademie.

Killian si stoupnul, ale zůstal zaraženě stát. Sledoval, jak stráže s Arsenem a zdravotníky mizí uvnitř. Hřbetem ruky si otřel tváře, po kterých stále stékaly slzy. Tohle bylo to poslední, co ještě dneska čekal.

"Proč vždycky on?" zeptal se spíše do větru, protože si pozdě uvědomil, že vedle něj stále stojí Davian.

"Je to voják. S tím, kolik se mu toho stalo, má štěstí, že je vůbec naživu," odpověděl Davian, pohled upřený na stejném místě, kde před chvílí Arsen na nosítkách zmizel. 

Killian zatnul pěsti. "Nemluv o jeho smrti."

"Samozřejmě, že taky nechci, aby se mu něco stalo. Ale zároveň je tohle pro nás jako rutina. Jsme v armádě, jsme součástí hradní stráže a nemocniční křídlo je náš druhý domov. Měl jsi s tím počítat, než jsi k němu začal něco cítit."

Měl pravdu, s tím Killian nepočítal. Když se každým dnem do Arsena zamilovával, byli v bezpečí paláce, protože Arsen s ním musel být na každém kroku a on se nikam nevydával. Sotva začal být vysílán mimo palác, vše začalo padat jako domeček z karet. A kdyby nebyl Arsen jeho osobním strážcem, bylo by to ještě častější.

Byl zaslepen bezpečím paláce. Nebyl připravený na to, že se bude muset o Arsena bát pokaždé, co opustí bránu paláce. Naivně na tohle zapomněl. 

Nechtěl ho ale nechat samotného. Takže se nakonec vydal k nemocničnímu křídlu i přes protesty Daviana, že tam bude k ničemu. Třeba nebude. Třeba Arsenovi jeho přítomnost pomůže.

A jestli zemře, chce být u jeho posledních okamžiků.

Sotva vešel, uslyšel Arsenův křik, jak mu vytahovali dýku z ramene. Snažil se ten zvuk okamžitě vyhodit z hlavy. Pevným krokem k nim došel a postavil se tak, aby nezavazel. 

Bylo zvláštní Arsena vidět takhle. Najednou kolem sebe neměl tu dominantní auru, sebejistotu, disciplínu a Killian si plně uvědomil, jako by mu někdo dal facku do obličeje, že zatím vším byl Arsen stále jen obyčejný člověk. 

Člověk, o které ho málem dneska přišel. A možná ještě přijde, pokud se jim nepovede zastavit krvácení. 

Chvíli po tom, co mu vytáhli dýku z ramene, upadl zpátky do bezvědomí. Ztrácel hodně krve. Killianovi bilo srdce, jako by se snažilo bít za ně oba. Cítil se neuvěřitelně bezmocně. 

Nikdy k němu realita slov jeho otce nedorazila rychleji, jako v tu chvíli. Bylo to pár dní, co mu řekl, že Arsen může zemřít každým dnem. Měl pravdu. Zbývalo mu se jen modlit, aby to nebyl dnešek. 

♛

...to jsem vlastně moc neobjasnila, jestli prezije, co