"Vypadáš mimo."

Arsen vzhlédl a otočil se- Seděl na okraji hraničních hradeb, nohy mu ledabyle visely dolů. V ruce měl kus dřeva, který našel dříve, když hledal dříví pro založení ohně. Ani nevěděl, kdy vytáhl nožík a začal nepřítomně vyřezávat něco, co sám ještě nevěděl, co bude. 

Vedle něj stál Davian, který v tu chvíli vyskočil na hradby a posadil se vedle něj. Lehce do něj šťouchl. "Děje se něco? Jsou Cyra a Naya v pořádku? Co to vůbec vyřezáváš?"

Arsen shlédl zpátky na dřevo v jeho ruce. Pomalu ale jistě to začalo připomínat královskou korunu, tu, která Killianovi přistane na hlavě v moment, kdy bude korunován. Schoval dřívko do kapsy. "Jen něco pro Cyru..." zamumlal výmluvně. 

"Nech mě hádat," začal Davian a podíval se do dáli. Seděli tak, že měli výhled na království Glucksbergů. Arsen hranice nikdy nepřekročil. "Bojíš se o Killiana."

Arsen se zmateně zatvářil. To o nich věděl i Davian nebo co? "Proč bych?"

"Možná proto, že jeho život je doslova v tvých rukách na rozkaz krále, on je nemocný a ty jsi tady? Kdo ví, co ti král udělá, jestli zemře," vysvětlil.

Arsen si oddechl. "Cvičím na své magii, takže je silnější. Pár dní to beze mě vydrží," vymluvil se. Nemohl mu říct, že jsou spřízněné duše, i když byl Davian člověk, kterému mimo Killiana a jeho sester věřil nejvíce. "Navíc, nemohl by mě za to potrestat, když to on mě sem poslal, ne?"

Davian se uchechtl. "Kdo ví, co se králi honí hlavou." Chvíli seděli v tichu, pozorovali klidné hradby Glocksbergů na druhé straně mohutné řeky. Arsen byl tady už čtyři dny a mimo jednoho špeha nezaznamenali nic podezřelého. Přes to po nocích spal neklidně, jako by mu měl každou chvíli někdo přiložit dýku ke krku.

"Chceš o tom teda mluvit?" zeptal se Davian po několika minutách.

"O čem?"

"O čemkoliv, co tě trápí, jestli to teda není princ Killian."

Lehce se uchechtl. Od toho, co přijel, byla tohle první normální konverzace, která nezahrnovala strategii, plány, boj. A v tu chvíli měl chuť mu říct úplně všechno.

"Umíš udržet tajemství?" zeptal se. 

"Tvoje? Vždycky." Dal mu lehce pěstí do ramene. "Jsme parťáci už čtyři roky, za koho mě máš?"

Arsen se pousmál, ale ještě chvíli si dal na to, aby se rozmyslel, jak mu to řekne. Nechtěl mu samozřejmě říct vše, na to nevěřil opravdu nikomu, ale možná by bylo dobré se vypovídat alespoň z něčeho. 

"Já a princ Killian... Něco jsme spolu měli," řekl opatrně. Nedokázal se na Daviana podívat, nechtěl vidět jeho reakci. Taky i přes jeho velkolepý plán nevěděl, co říct dál.

"A? Proč ten minulý čas?" zeptal se ho Davian, jako by mu Arsen právě neřekl, že měl aférku s následníkem trůnu. Zasnoubeným, mimochodem.

"Musel jsem to ukončit. Na rozkaz krále."

"Sakra, král o vás věděl? Jak?"

Arsen se lehce zamračil a konečně se na něj podíval. "Proč ty zníš, jako bys o tom věděl?"

Davian se lehce ušklíbl. "Myslíš, že by se vám jen tak povedlo vypařit se z plesu bez toho, aby půlka paláce zjišťovala, jak na tom princ je, když údajně odešel s dýchacími problémy?" 

Arsen ztratil slova. "C-co?"

"Šel jsem v uvozovkách zkontrolovat princovy komnaty, když bylo asi deset stráží vysláno prince najít. Samozřejmě jsem tam nebyl, jen jsem se pak vrátil a oznámil jsem, že máš vše pod kontrolou, ale že se Killian na ples už bohužel nevrátí."

Arsen nasucho polkl při tom uvědomění, kolik lidí nakonec o nich přece jen vědělo, jak Davian musel i tušit, co se dělo v tu chvíli, aby tu situaci zahrál tak do outu. Nejraději by se v tu chvíli propadl do země. 

Musel se ale zasmát. "Díky," řekl jednoduše.

"Nechápej mě špatně, skrývali jste to dobře. Jen tehdy, co měl Killian ten záchvat, vrátil jsem se po pár minutách, abych se ujistil, že nic nepotřebuješ a že je v pořádku. Ani sis nevšiml, že jsem nakoukl dovnitř, seděl jsi tam na zemi s ním v náruči, hladil ho po vlasech a doslova z tebe křičelo, jak ti na něm záleží. Ty možná umíš mít perfektně nečitelný obličej, ale když jsem si k tomu spojil i to, jak se občas na tebe Killian podíval, když se neuhlídal, bylo to jasné."

Pousmál se. Bylo zvláštní o nich takhle slyšet od někoho jiného. "No, tomu je stejně konec. Král se to nějak dozvěděl taky."

"Přísahám, že ten parchant má oči všude."

Oba se zasmáli. Davian do něj pak dloubl ramenem. "Jestli si budeš chtít o čemkoliv někdy promluvit, jsem tady. Přece jen tady na nějakou dobu ztvrdneme."

"Děku-"

Nestihl to ani doříct, když se ozvaly výkřiky poplachu. Zmateně se na sebe s Davianem podívali, přece jen seděli doteď otočeni na nepřátelskou stranu, ale nic nezaznamenali.

Seskočili z hradeb dolů a rozběhli se dovnitř. Ani na druhou stranu neviděli nic, co by potřebovalo poplach. 

Seběhli schody dolů, proběhli několika místnosti, až se zastavili v té největší, co jim sloužila jako jídelna. Tam totiž stálo několik jejich vojáků a drželi někoho, kdo vypadal jako taky jeden z nich. Alespoň měl na sobě jejich uniformu.

Až na jeden detail. Arsen nařídil všem ve své jednotce, aby si na uniformu našili malé kolečko vedle jejich hodnosti. Tak mohli právě lehko rozpoznat někoho, kdo se za ně jen vydával, aby se dostal dovnitř. 

Jeden z vojáků se postavil do pozoru. "Nemá našité-"

"Vidím," přerušil ho Arsen. Došel k tomu falešnému vojáku blíž. Nebránil se, nepral, bylo to podezřelé. Natáhl ruce a rychlým pohybem mu sundal přilbu. 

Jeho srdce vynechalo úder. "Killiane..." vydechl Arsen. 

Killian se na něj omluvně podíval. Stráže byly tak v šoku, že ho stále pevně drželi. "Překvápko?"

Arsen zatnul zuby. Popadl ho za paži a začal ho táhnout pryč, do soukromí. Když procházel kolem Daviana, zastavil se a zašeptal: "Ať všichni pokračují, jak mají. Já tohle vyřeším."

Davian se jen uchechtl. "Tohle je docela romantický, hele."

Arsen do něj dloubl loktem, než pokračoval s Killianem, který vedle něj pokulhával, jak nestíhal jeho rychlost, co nejdál. Strčil ho do místnosti, kde probíhaly ty nejdůležitější schůze, protože měla tak dvakrát tlustší zdi, aby nešlo z venku nic slyšet. Zavřel za nimi dveře.

"Ty jsi zešílel!" vyprskl na něj hned. "Ty ses naprosto zbláznil, co tady sakra děláš? Kde máš nějaké stráže?"

"Přijel jsem sám," odpověděl Killian v klidu.

"To jsem si právě že všiml. Co tě to popadlo?! Cokoliv se ti mohlo po cestě stát, někdo tě mohl přepadnout, někdo tě mohl zabít-"

"Já vím," přerušil ho Killian. "A věděl jsem, jak zuřit budeš, ale jaký strach máš ty o mě, takový mám i já o tebe, víš? Každým dnem tady můžeš umřít a já bych si nikdy neodpustil, kdybych si s tebou nejdříve nepromluvil."

"Přijel jsi, protože možná můžu umřít? Jsem tady pár dní, nic se nestalo, za dva dny se vydám zpátky do paláce, já zkrátka nechápu, co ti projelo hlavou, že jsi přijel sem?""

"Průměrný věk dožití v armádě je dvacet šest let," zamumlal tak, že mu Arsen sotva něco rozuměl.

"Cože?"

"Průměrný věk dožití v armádě je dvacet šest let," řekl už hlasitěji Killian. "To mi řekl otec. Řekl mi, že nic mezi sebou nemůžeme mít, protože každým dnem zemřeš. A před tím mě chce ochránit a proto ti rozkázal to mezi námi ukončit." Jeho oči začaly slzet. "Začal jsem se bát. Opravdu bát, že se ti tady něco stane, že budeš jeden z těch, co ten věkový průměr drží tak nízko a... a... nemohl jsem spát, nemohl jsem-" Zakuckal se. 

Tohle bylo to poslední, co by Arsen čekal. Nejprve zpracovával ten fakt, že Killian ví, co mu král nakázal, že to mezi nimi ukončil jen proto, že plnil rozkaz. Proto mu chvíli trvalo, než zareagoval na to, jak se Killian před ním hroutil. 

Došel k němu a objal ho. Hned cítil, jak se magie z jeho těla uvolňuje do toho Killianova, jak se uklidňuje. Killian se držel jeho uniformy jako klíště a tiše vzlykal. Aren najednou zalitoval toho, jak na něj vyjel.

"Co se stalo?" zeptal se tiše. 

"Otec ví všechno, i o spřízněných duších. Ví toho více jak ty. A jeho plán celou dobu byl jen takový, abychom si mezi sebou vytvořili to pouto potřebné k tomu, aby tvá magie vůči mě zesílila a nehrozilo tak, že přestanu dýchat den před korunovací. Takže teď je ve fázi, kdy nás chce držet od sebe, protože nepočítal s tím, že se do tebe zamiluju," zamumlal. Pak vzhlédl. "Ukončil jsi to kvůli němu, že? Nebo jsi to chtěl taky?"

Lehce s odpovědí zaváhal. Samozřejmě, že to ukončil jen kvůli rozkazu, později si ale říkal, jestli to přece jen tak nebylo lepší. Killian se musel začít soustředit na korunu a na svatbu tak jako tak. 

Jenže byl lakomý. A lakomě Killiana miloval, takže zavrtěl hlavou. "Samozřejmě, že já to nechtěl," zašeptal.

Killian si oddechl. "Díky bohu," zamumlal. Arsen ho opět pustil, protože už byl uklidněný.

"Stále si ale myslím, že jsi naprostý šílenec a neměl jsi sem jezdit," namítl Arsen. "Abys mi tohle řekl, mohlo to počkat do chvíle, než se za pár dní vrátím."

"Měl jsem velice živou noční můru o tom, jak tě někdo shodil z těchto pitomých hradeb. Věř mi, počkat to nemohlo," odvětil Killian. 

"A jak chceš teď vysvětlil ostatním vojákům, že ses tady objevil v přestrojení a sám?"

"Neměli mě chytnout. To nebyl můj plán."

"Jsou vycvičení. Ty jsi amatér."

"Hej," zamračil se Killian. 

"Jen říkám fakta. A teď si nasaď zpátky tu přilbu, protože vyrážíme."

"Kam?"

"Do paláce. Tady nezůstaneš ani minutu. Je to až moc nebezpečné pro případ, že se přece jen něco stane."

"A to jsi mě chtěl přemlouvat, že jsi tady v bezpečí?"

"To jsem nikdy neřekl."

V tu chvíli se ozvala první rána, když první dělová koule trefila jednu z hlídkových věží.

♛

ani NADECHNOUT se vás nenechám tady v tom příběhu