V den plesu byl od rána Killian v korunním sále a přijímal hosty s celou jeho rodinou. Většinou stával po boku otce, který seděl, stejně jako královna, tentokrát ale seděl právě na místě jeho matky. On si měl dnes najít někoho, v kom by viděl potencionální manželku, to on byl v dnešní den nejdůležitější.

Bylo mu psychicky špatně z toho celého.

Arsena ten den viděl jen na pár minut ráno, jinak měl plné ruce práce s ochranou celého paláce. Tolik důležitých lidí na jednom místě, to si žádalo extra opatření. Snad většina hradní stráže byla dnes ve službě.

Chyběl mu. Možná kdyby s ním navázal oční kontakt pokaždé, co se potencionální nevěsty před ním měnily, bylo by to snesitelnější. Takhle byl zoufalejší s každou další dívkou, která se před ním uklonila.

Viděl, že některé byly milé, dokázal si představit začít konverzaci s některými z nich, ale ta myšlenka, že jednu si bude muset vybrat pro svůj život kazila jakoukoliv jeho motivaci se o cokoliv snažit.

Věděl, že ani s Arsenem nemají budoucnost. Nemohl jen trucovat a myslet si, že se s ním jednou usadí, protože tak to zkrátka nešlo, alespoň ne teď. Proto si ani nikdy neřekli, co mezi sebou vlastně mají. Třeba to pak bude méně bolet, až budou muset mezi sebou vše utnout. Nebude to bolestivý rozchod, když nikdy ve vztahu nebyli, ne?

Uchechtl se. Byl tak naivní. Dělali vše jako ve vztahu, vůbec nezáleželo na tom, že tomu nedali nálepku.

"Killiane," sykl otec a on si tak uvědomil, že se úplně ztratil v myšlenkách. Vzpamatoval se, podíval se před sebe. Práve se mu klaněla princezna Saija z království, se kterým sdíleli jižní hranice. Jak už mu otec stihl vtlouct do hlavy, princezna Saija byla jedna z těch dívek, které by se mu líbily po boku Killiana nejvíce.

Musel uznat, že sám si ji dokázal vedle sebe představit, protože alespoň měla jeho věk, ne jako dcera nějakého důležitého člověka z kdo ví jakého království (vážně by měl začít dávat více pozor), která byla o patnáct let starší. 

Vážně chtěl Sajii věnovat veškerou svou pozornost, ale v tu chvíli uviděl, jak do sálu vklouzl Arsen a postavil se hned u dveří u zdi. Hned se na něj lehce usmál.

Killian se usmál taky, u něj to alespoň vypadalo, že se usmívá na princeznu před ním. Jeho pozornost šla opět ta tam, protože mu hlavu zaplavila vzpomínka na včerejší noc a na to, kam by to možná až zašlo, kdyby Arsen nebyl povolán k nějakému problému v Akademii, i když byl mimo službu. 

Vystřídalo se před ním posledních pět dívek. Konečně měl pak alespoň malou pauzu na oddechnutí v tomto náročném dnu.

Vyšel směrem pryč, když ho hlas jeho otce zastavil. "Killiane, pojď se na chvilku."

Měl co dělat, aby viditelně neprotočil očima. Vrátil se ke svému otci.

"Viděl si všechny dívky, je zatím nějaká, která tě oslovila?" zeptal se.

Arsen, duh, pomyslel si. "Uhm... princezna Saija," odpověděl, protože to byla jediná, kterou si pamatoval jménem. "Možná i ta ze severního království? Nebo ta ovdovělá vévodkyně ze severovýchodu, která by mohla bát mou matkou. Jaká paráda."

Jeho otec si nad jeho sarkasmem povzdechl. "Pojď se mnou," vyzval ho a vydal se pryč.

Začal vnitřně nadávat, proč si zase musel rýpnout. Vyhledal Arsenův pohled u dveří, pokrčil rameny a ukázal na krále před sebou, zatímco ho následoval. 

Otec ho zavedl do do malé místnosti, do které vedly nenápadné dveře kousek od trůnů. Sloužila právě  na rychlé soukromé konverzace.

Killian tam vešel jako na popravu, protože mu bylo jasné, že mu otec bude zase promlouvat do duše. 

"Od začátku vidím, jak tě celý ten ples štve," prohlásil jako první.

"A já si myslel, že to schovávám dobře." To si samozřejmě dělal srandu, ovědomoval si, že to v paláci dával docela najevo.

"Prošel jsem si tím samým, moc dobře vím, jak se cítíš," pokračoval jeho otec, jako by Killian nic neřekl. 

Neměl tušení. Možná si prošel tím konceptem, nejspíš mu otec taky uspořádal ples. Killian měl ale další důvod, proč ten ples nenáviděl. Ten důvod byl o dva centimetry vyšší jak on, vypadal dokonale ve slavnostní uniformě hradní stráže a měl šedavě modré oči, do kterých by Killian zvládl koukat celé dny. 

"Když jsi uviděl matku, oslovila tě na první pohled?" zeptal se.

Uchechtl se. "Tvoje matka na plese ani nebyla. Nestihla ho kvůli problémům při cestě."

"Počkej, takže sis na plese nikoho nevybral?"

Zavrtěl hlavou. "Protože jsem měl úplně stejný postoj jako ty. Zkrátka jsem nechtěl. Těžko se ti někdo hledá, když zkrátka nikoho nechceš."

Killian vydechl. "Tak proč tohle děláme?"

"Protože ti dochází čas. Můj otec mě připravoval na ples od sedmnácti. Dával jsem ti šanci si někoho najít přirozenou cestou, ale lidé začínají mluvit, Killiane. Vážím si toho, že i přes tvůj postoj do toho jdeš, ale ještě musíš otevřít své srdce a dát šanci někomu do něj vejít."

Tak moc se chtěl rozkřičet, že on už někoho takového našel, že nemůže své srdce otevřít, protože se ho rozhodl dát už někomu jinému. V ten moment ale jen nepatrně přikývl. 

"Proč ses plesu bránil?" zeptal se nakonec.

"Protože jsem měl zájem o někoho, koho jsem mít nikdy nemohl. Náš život náleží koruně, Killiane," připomněl mu. 

Jako by věděl, co se dělo, jako by věděl, že jeho city k Arsenovi sílí každým dnem. Neptal se, o koho měl jeho otec zájem, znal ho dostatečně na to, aby věděl, že mu to neřekne. O jeho mládí byl vždy tajemný. 

Nakonec jen přikývl. "Budu se snažit dneska, slibuju."

"Nezklam mě, Killiane," ukončil rozhovor. To nevyřčené zase viselo ve vzduchu. 

Opustil místnost, zatímco Killian se posadil na židli u druhé stěny. Potřeboval být chvíli o samotě a tahle miniaturní místnost byla dneska jeho jedinou šancí. Snad v každé místnosti v paláci se momentálně někdo nacházel.

Nebyl ale sám na dlouho. Do pár minut se ve dveřích objevil Arsen a opřel se o rám dveří. Dnes vypadal dokonale. Dnes měl totiž na sobě slavnostní zbroj, pro kterou měl zkrátka slabost. "Řekl jsem si, že si najdu minutku a podívám se, jak se ti v tento dlouho očekávaný den daří."

Killian si odfrkl. "Pamatuju si jedno jediné jméno. To je obdivuhodné skóre, ne?"

"Těžký podprůměr i na tebe, hele," odvětil. Killian samozřejmě věděl, že si z něj jen utahuje. Vždy, když to dělal, viděl totiž v jeho očích jistou jiskru, která tam jindy nebyla.

Odrazil se od rámu dveří, vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Lehce se pousmál, když uviděl klíč, a tak zamknul. Pak se jen otočil ke Killianovi čelem a lehce rozpřáhl náruč.

On zkrátka věděl. Killiana až píchlo u srdce z tohoto gesta. Jako by z něj odpadly všechny starosti dnešního večera, vstal a vešel do Arsenova objetí. Obmotal mu ruce kolem pasu. "Někdy mě až děsí, jak moc mě už znáš," zamumlal Killian.

"Je toho ještě hodně, co nevím, ale vím, že máš rád objetí a že tenhle den tě děsil už měsíce dopředu. Jen jsem si dal dvě a dvě dohromady," odpověděl Arsen. 

"Jsem relativně v pořádku. Nějak to zatím zvládám," přiznal. "Čekal jsem, že to bude horší." Více se k němu přitiskl. "Ale tvoje objetí nikdy neodmítnu, že jo."

Byl tolik zaslepený vším, co se ten den dělo, že si pořádně neuvědomil, jaký dopad to má na Arsena. Přece jen on sám by zabíjel, kdyby musel celý den přihlížet tomu, jak se Killian druží jiným.

Arsen v ten moment nepřišel primárně kvůli Killianovi. Přišel kvůli sobě.

♛

JÁ SE TAK TESIM NA DALSI KAPITOLU AAAAAA