Killian věděl přesně, co se mu stalo.

Arsen mu sice řekl, že příště nemůže panikařit, on ale věděl, že bez toho by to nešlo. Panický záchvat bez paniky? O tom ještě neslyšel.

Spadlo toho na něj hodně. Hned ráno, ještě k tomu po noci, co nespal, mu sluha donesl seznaM potvrzených potencionálních nevěst na ples. Do toho měl úzkost z plesu cělkově, protože už tak je nesnášel, natož aby si na nich hledal nevěstu.

Nevěstu, když byl konečně šťastný díky tomu, co měl s Arsenem. Cítil, jak se mu úzkostí stáhla hruď, jak myslel na to, jakou mají vůbec budoucnost, když je Killian budoucí král. Úzkost vedla k zhoršenému dýchání, to vedlo k panice. A už to bylo.

Když už odpočíval s Arsenem v posteli asi hodinu a cítil se už naprosto v pořádku díky tomu, že Arsenova magie ho udržovala v top stavu, Arsen zašeptal: "Myslíš, že se ti to horší?"

Musel s pravdou ven. Protože ne, nemyslel si, že je to horší, jen ho dneska dostal úzkostný záchvat.

Zvedl se a posadil se do tureckého sedu. "Trochu jsem ti lhal. Já vím, co se stalo."

Arsen se zmateně narovnal. Posadil se naproti něj. "Hm?"

Tak mu Killian povyprávěl přesně to, jak se to na něj začalo nabalovat. Ples, nevěsta, koruna, oni dva, nedostatek spánku. Zavrtěl hlavou. "Vím, že je to blbost. Vstal jsem dneska špatnou nohou. Necítím se dobře."

"Není to blbost," odpověděl Arsen. "Každý máme takové okamžiky."

"Jo? Měl jsi někdy?"

Arsen přikývl. "Tu noc, co mí rodiče byli zabiti. Viděl jsem to, ale musel jsem se postarat o jejich těla, aby to sestry neviděly, pak jsem se musel postarat i o ně. Když zase usnuly, vyšel jsem za dům a chytil jsem takový panický záchvat, že jsem myslel, že ho nepřežiju."

Killianem projela husí kůže. Arsen své rodiče zmínil jen jednou, takže Killian věděl, že byli mrtví, nevěděl ale to, že to Arsen viděl nebo že se dokonce musel postarat o jejich těla. To bylo až moc kruté. "Tví rodiče..." vydechl.

"Bylo mi čtrnáct. Zemřeli při tom vojenském tažení."

Killian si to přebral v hlavě. Když jim bylo čtrnáct, stalo se jen jedno vojenské tažení. Tu noc se mu poprvé projevily dýchací potíže. Tu samou noc byli Arsenovi rodiče zabiti. "Ani nevíš, jak je mi to líto," zašeptal. "Tohle si nikdo nezaslouží vidět a už vůbec ne dítě."

"Je to už dávno," zavrtěl hlavou. Pět let se ale nezdálo Killianovi jako hodně, když šlo o něco takového. "Jen jsem ti tím chtěl říct, že každý máme slabé chvilky. Ať už se ti jejich důvod zdá jakkoliv banální, je to v pořádku. Každý máme hranici někde jinde."

"Já jich mám nějak moc na to, že mám být králem," zamumlal. Pak vzhlédl. "Nechceš být můj osobní poradce, až budu králem? Docela by mě to uklidnilo."

Arsen se uchechtl. "Nevím, jestli mám na to dost znalostí."

Killianovi se celý obrázek o Arsenovi tak spojil dohromady. "Proto jsi tak silný, tak vyrovnaný. Byl jsi k tomu donucen jako dítě, protože ses musel postarat o sestry."

"Nevím, jestli jsou tahle ta správná slova, protože jsem nejprve myslel, že se složím, když mi Davian řekl, že jsi měl záchvat."

"O to ale jde. Nesložil ses nakonec. Já bych se na tvém místě složil."

"A to je lež," odvětil Arsen s lehkým úsměvem. "Protože jinak bys mě nezachránil, když jsem ti málem vykrvácel u řeky pod rukama."

Oh. Měl pravdu. V tu chvíli se Killian cítil přesně tak, jak Arsen popisoval. Myslel si, že se složí, ale nemohl. Kdyby váhal moc dlouho, Arsen mohl vykrvácet.

"Jak vypadá tvoje ruka teď?" zeptal se.

Arsen se beze slova začal svlékat, až do poslední vrstvy. To odhalil jen svou paži. "Takhle," řekl nenuceně a natáhl ruku směrem ke Killianovi.

Samozřejmě tam měl už jen jizvu, táhla se ale od jeho ramene skoro až k předloktí. Killian ji v šoku projel prsty. Opravdu ji ještě neviděl, ani na jejich trénincích, protože buď měl na sobě Arsen celou zbroj, nebo jen uplé triko s dlouhým rukávem, protože chránil paži před sluncem.

"Je to jen další jizva do sbírky," řekl Arsen, jako by to mělo Killiana uklidnit.

"Máš takových jizev víc?" podíval se na něj.

"Ne zas tak velkých, ale samozřejmě," pousmál se. Tentokrát si bez váhání svlékl triko celé. Ukázal na jizvu na podbřišku. Byla dlouhá asi deset centimetrů. "Moje první mise v terénu dva roky zpátky." Pak mu ukázal jizvu na lokti druhé ruky. "Tohle je po pravdě ještě z výcviku." Pak se otočil a odhalil tak velkou jizvu na jeho zádech. Stále byla ale menší než jeho nejnovější na paži, "A tohle je z té noci, co jsem zabil prvního člověka. V Akademii strávíš při výcviku více dní na posteli v nemocničním křídle než ve svém pokoji."

"Ty jsi neuvěřitelnej," zamumlal Killian, protože navíc se nezmohl.

"Spíš bych řekl, že jen mám hodně štěstí, že jsem ještě nezemřel," odvětil Arsen pobaveně. Pak si triko přetáhl zpátky přes hlavu. Killianovi by ovšem nevadilo, kdyby si ho nechal sundané. Byl tolik rozptýlen jizvami, kterému Arsen ukazoval, že nestihl pořádně ani podívat.

"Měl bych jít do Akademie," řekl po chvíli Arsen. "Je tam pár věcí, o které se musím postarat dneska."

"Běž. Jsem v pohodě. Hodinu jsi mě tady nabíjel svou magií, myslím, že jsem vybavený do konce týdne," odpověděl Killian.

Arsen mu věnoval úsměv, než se postavil vedle postele. Upravil si zbroj a oblékl si to všechno, co si před chvílí sundal. Jakmile byl hotový a zkontroloval se v Killianově zrcadle, mávl na něj a vydal se pryč.

"Hej," vyhrkl Killian rychle. "Nemůžeš odejít jen tak."

Arsen se zastavil a pobaveně se otočil. Provinile se vrátil k boku postele, naklonil se a krátce Killiana políbil. "Promiň. Ještě jsem si nezvykl na to, že můžu líbat následníka trůnu." A s těmito slovy Killianovu ložnici opustil.

Vyvalil se zpátky do peřin. Taky by měl začít něco dělat. Musel nastudovat několik věcí z historie, musel se později zúčastnit zasedání s jeho otcem. Arsen se postaral o to, že po ranním záchvatu nebylo ani stopy, už neměl žádné výmluvy.

Otočil hlavou na místo, kde ještě před chvílí ležel. Nedokázal myslet na nic jiného, než na to, jak s ním ležel ve své posteli. Klidně by si to zopakoval na déle než hodinu.

Pak si vzpomněl, co slíbil. Vstal z postele a trochu se upravil, protože vypadal po tom, co se válel na zemi i v posteli příšerně. Zalitoval, že si toho nevšiml dřív a Arsen ho tak viděl.

Když opustil svou komnatu, prošel tou dlouhou chodbou, kde dveře do jiných místností nebyly. Pak odbočil doprava. Ještě jednou. Otevřel první dveře, co uviděl, a vešel dovnitř.

Rozhlédl se po prázdném pokoji a hledal jakékoliv známky toho, že někomu patřil. Hodně by se ale divil, kdyby zrovna jako první narazil na pokoj, který by obsazený byl, a ještě k tomu odemknutý. Palác měl pokojů nespočet a obsazena byla stěží čtvrtina.

Spokojeně se usmál a vydal se chodbami dál, dokud nedošel do královy osobní pracovny. Když neměl otec žádná jednání, byl většinou právě tem. Stejně jako teď.

Když ho král uviděl, překvapilo ho to. "Killiane? Co tady děláš? Neměl bys odpočívat?"

Samozřejmě už věděl, co se stalo. Takové zprávy se tady šířily rychle. "Arsen se o vše postaral," řekl jednoduše. "Ale mám návrh."

Trochu si zveličil, co se vlastně dopoledne stalo. Když se u něj Arsen objevil, Killian věděl, že už je z nejhoršího venku, otci ale vylíčil, že v tu chvíli byl právě na okraji smrti. "Stačila chvilka, Arsen by to nestihl a bylo by po mně," vysvětlil jednoduše. "Takže si myslím, že by byl dobrý nápad, kdyby se Arsen přestěhoval z Akademie do paláce a byl tak blíž pro případ, že se stane něco podobného znovu."

Měl k tomu lakomé důvody? Ano. Ale zároveň to dávalo smysl. I když dneska ráno nešlo tolik o jeho nemoc, stále je mohla kdykoliv překvapit. A Arsen to opravdu stihnout jednou nemusel.

"A Arsen souhlasí?" zeptal se král.

"Teoreticky ano."

"To znamená?"

"Nedal mi úplně jasnou odpověď, ale udělá to, když mu to dám jako rozkaz, ne?" zkusil to Killian.

Jako rozkaz by mu to nikdy nedal. Kdyby Arsen nechtěl, prostě by ho nenutil. Ale kdo by odmítl pokoj v paláci, když měli v Akademii ne zrovna pohodlné pokoje? Věděl, že souhlasit bude.

"Pak mu nech nějaký pokoj připravit," odpověděl král prostě. "Aby následník trůnu zemřel dva týdny před plesem, to je to poslední, co potřebuju," zamumlal si.

Killian to věděl. Odcházel s úsměvem.

♛

tak a tihle kapitolu prosím nekomentujte, protože se POTŘEBUJU UČIT a vaše komentáře mě nutí psát dál, thank you very much