Jejich zaběhnuté rutiny se docela změnily se vším, co se stalo. 

Především už nezačínali den léčením Killianových plic. Nebylo to tolik potřebné, když ho léčil každý Arsenův intimnější dotek. Když tedy nastoupil do práce, místo toho prince jen políbil.

Bylo to zvláštní. Líbal prince. On, jeho osobní strážce. On, obyčejný člověk z chudého domku na okraji města. Jak absurdně to znělo?

Měl ho rád, samozřejmě, že ano, jeho hlava ale nedokázala pochopit opačnou stranu mince. Co na něm princ viděl? Co viděl na tak obyčejném člověku bez jména, když mohl mít koho chtěl, tolik významných lidí z království i mimo něj?

Nad tímhle jeho hlava přemýšlela, když se snažil v noci usnout na té nepohodlné posteli, co měl ve svém pokoji v Akademii. Jednou ho dokonce napadla myšlenka, že třeba ho princ jen využívá k vlastnímu potěšení, jen si ho obmotává kolem prstu, za což si hned nadal. Jiný princ? Možná. Killian by ale tohle nikdy neudělal. Bylo od něj neskutečně nefér, že si to vůbec pomyslel.

To, co dělali, bylo špatné, alespoň tímto si byl jistý. Neměli budoucnost. Za dva týdny si Killian najde na plese někoho, komu se bude muset začít družit, ať se mu to líbí nebo ne. Ať se jim to líbí nebo ne.

Převalil se na druhou stranu. Z civění na jednu zeď tak přešel na civění na tu druhou. Možná by to měl zastavit, dokud to ještě šlo. Než to bude bolet ještě více, protože nevěděl jak Killian, ale on sám cítil celým svým tělem, jak se jeho city dostávají na povrch.

Možná to byla věc jeho magie. Možná to bylo právě to, co způsobovalo, že jen jeho dotek Killiana léčil. 

Usnul až tři hodiny před tím, než musel zase vstávat. Převlékl se do zbroje, opustil Akademii a přes dvůr se vydal do paláce. Tu cestu by zvládl už i se zavřenýma očima.

Sotva ale vstoupil do paláce, uviděl naproti sobě Daviana, jak běží jeho směrem. Končila mu noční směna. "Díky bohu," vydechl jako první. Arsen se zmateně zastavil. "Děje se něco?"

"Princ," prohlásil. "Měl před chvílí nějaký záchvat."

Přišlo mu, jako by se v tu chvíli otočil svět vzhůru nohama. "Cože? Proč jste mě nezavolali?!"

"Haló, právě jsem pro tebe běžel, jestli sis nevšiml. Stalo se to fakt před chvílí. Jsou u něj stráže," odpověděl Davian.

"Komnaty?" zeptal se stručně Arsen.

Davian přikývl. Oba se tedy rozběhli k princovým komnatám, zatímco ho Davian zasvětil. "Měl jsem hlídku u jeho dveří, když jsem uslyšel, jak se něco rozbíjí. Když jsem vešel, protože princ nereagoval na mé otázky přes dveře, ležel na zemi vedle rozbitého hrnku a nemohl popadnout dech."

"Co jsi udělal?"

"Neměl jsem tušení, co dělat. Selský rozum, uvolnil jsem mu oblečení, posadil ho tak, aby měl co nejvíce uvolněný hrudník, snažil se ho nějak uklidnit. Zavolal jsem pomoc, když přišli další stráže, rozběhl jsem se pro tebe."

Arsen zrychlil. Pak znovu a znovu, stále si nepřišel ale dostatečně rychlý, i když už ho ani Davian nestíhal. Když konečně vběhl do chodby, na jejíž konci byly dveře k princovi, viděl je otevřené. V tu chvíli to byl snad ten nejrychlejší sprint o rovince v jeho životě. 

Killian ležel na zemi, jeho pohled stále vyděšený. Kolem něj dřepěli dva strážci, ale samozřejmě nevěděli, co s ním. Nešlo o viditelné krvácení, které by věděli, jak zastavit, nešlo o první pomoc. 

"Všichni pryč," vykřikl jako první. Strážci se na něj otočili, ale nejprve nereagovali.

"Slyšíte?" vykřikl Davian. "Pryč!"

Až v tu chvíli se dali do pohybu a klusem vyběhli z místnosti. "Kdyby něco, jsem hned za dveřmi," řekl mu ještě rychle Davian, než zavřel dveře a nechal je tak o samotě.

"Sakra," vydechl, když si rychle svlékal horní vrstvu zbroje, která mu akorát tak zavazela na to, co chtěl udělat. Killian byl z nejhoršího venku, přesto pod ním sípavě a zrychleně dýchal a panikařil z celé té situace.

Padl na kolena vedle něj a přitáhl si ho do náruče. Posadil se s ním tak, aby mu neblokoval dýchací cesty a nezhoršoval ještě tak to, co se stalo. 

Posledních pár dní mu přišlo, že i on sám začal cítit, když se jeho magie dala do pohybu. Možná to bylo v tu chvíli jeho strachem nebo intenzitou, kterou se snažil magii dostat do Killianova těla, v tu chvíli to ale ucítil také.

Opřel si jeho hlavu o hruď a zatímco nechal svou magii působit na jeho tělo, lehce ho hladil ve vlasech. "Už jsi v pořádku," zašeptal. "Už jsi v pořádku."

Stačila opravdu jen minuta, aby se Killian v jeho náruči celkově uklidnil a jeho dech se vrátil do normálu. Arsen nedokázal uvěřit té rychlosti.

"Děkuju," promluvil po chvíli Killian a Arsenovi spadl kámen ze srdce, jak jeho hlas uslyšel. 

"Panebože," vydechl úlevou. "Co se sakra stalo?"

"Já nevím," přiznal slabě.

Arsen mu pomohl zpátky do postele, teď si potřeboval především odpočinout a zpracovat, co se stalo. Nechal ho na chvíli tam, zatímco vyšel na chodbu, aby informoval Daviana. "Je v pohodě, musí si ale odpočinout. Informuj krále o tom, co se stalo, a zruš jakýkoliv jeho program. Zůstanu s ním a zkusím mu preventivně předat nějakou magii do těla."

Davian přikývl. Arsen mu byl vděčný, že nenamítal nic o tom, že mu končí směna. "Rozkaz," řekl jednoduše a vydal se pryč.

Arsen se vrátil za Killianem, který už téměř opět spal. Chvíli zaváhal, ale věděl, že to, co se chystal udělat, bude nejlepší. 

"Počkej, nespi ještě," řekl tak, aby ho nevyděsil. Killian se rozespale otočil.

Pak zvedl jeho deku a sám pod ní vklouzl vedle něj. Hradní stráž v princově posteli. To bylo poprvé.

Zvedl ruku. Killian hned pochopil a s lehkým úsměvem si ne něj nalehl. Arsen ho objal a vtiskl mu lehký polibek do vlasů.

Hned ucítil, jak jeho tělo začalo to Killianovo vnímat. Netušil, co se s ním děje, co se s nimi děje. Ale jestli to Killianovi pomáhalo, v tu chvíli to neřešil.  

Když už si Arsen myslel, že princ spí, k jeho překvapení promluvil. "Panikařil jsem. Vážně jsem se bál, že pro tebe nestihnou dojít."

"Nemůžeš panikařit, tak to akorát zhoršuješ. Vím, že je lehké to říct jen tak a horší udělat, ale pokud se to stane znovu, budeš v pořádku, dokud oba budeme alespoň relativně blízko. Akademie není tak daleko."

"Možná bys mohl mít pokoj tady," odpověděl Killian. "Prázdných a nevyužitých pokojů je tady na to dostatek. Pak bych možná nepanikařil, až se to stane znovu."

"Já mám Akademii docela rád, hele," namítl Arsen. Jen ho ale škádlil. V Akademii mel malý pokoj, kde neměl nic než malou postel, stůl v rohu a skříň s uniformami a zbrojí a minimem jeho osobních věci. Co se na tom dalo mít rádo?

"Oh, jestli máš ten pokoj raději jak mě, tak si tam klidně zůstaň," odfrkl si Killian.

Arsen se pousmál. Byl by blázen, kdyby se dobrovolně rozhodl zůstat v Akademii, ať už mezi sebou měli s Killianem cokoliv. "Momentálně jsi má třetí nejoblíbenější věc na tomto světě. Ten pokoj je až čtvrtý. Asi bych ho opustit mohl."

Killian vzhlédl. "Třetí?"

"Hele, ještě budeš muset zapracovat, jestli vůbec někdy předběhneš mé sestry."

"Fér," pousmál se. 

Killian si lehl zpátky. Do pár minut usnul. Arsen také zavřel oči, ale neusínal. Raději se soustředil na to, aby Killianovo tělo uzdravil co nejvíc a co nejdelší dobu. A doufal, že to, co se dnes stalo, bylo jen jednorázové a ne něco, co by se mělo opakovat.

♛

malá připomínka toho, že je killian stále nemocný :D