Když Killian odcházel od otce, zpracovával jeho rozhovor s ním snad ještě dýl, než když odcházel minule po tom, co se dozvěděl o jejich komunikaci s Arsenem.

Přišel do otcových komnat a kodexem v ruce. Ukázal na to místo, kde stálo hradní stráž i voják ve službě musí... "Tady. Mezera v kodexu. Takhle mimo Arsenovu službu spolu můžeme mluvit jak chceme."

Jeho otec shlédl na knihu a uchechtl se. Uchechtl. Pak se vrátil k té, kterou sám četl.

"Nic mi k tomu neřekneš?" naléhal. 

Jeho otec zaklapl svou knihu. Pak vzal od Killiana kodex a ten zavřel taky. "Nebudu ti bránit v tom mít dobrého přítele, Killiane."

Killian nakrčil obočí. "To je přesně to, co jsi udělal. Nastavil nám zpátky hranice, přes které Arsen už znovu nepřejde. A zrovna příjemné to není."

"Chtěl jsem, abys přemýšlel. Abys to nevzdal, abys přišel na způsob, jak tu situaci strategicky vyřešit. Jako budoucí král tohle budeš dělat hodně. Říkal jsi, že jsem ti toho moc nepředal. Někdy ti ale dávám víc, než si myslíš."

Několikrát naprázdno otevřel pusu. Dělal si srandu, že? Celé to bylo jen divadlo, jak ho donutit přemýšlet? "To jsi neudělal."

"Co bych byl za krále, kdybych řešil takovou malichernost jako to, že mluvíš neformálně se svým strážcem? Pamatuješ si na Azraela? Taky jsem měl k němu blízko, byl to můj přítel. Taky jsme spolu mluvili neformálně."

Azrael byl otcův osobní strážce do doby, než Killianovi bylo pět. Tehdy zemřel při jednom z vojenských tažení, které vedl. Killian si nepamatoval ani tolik ho, jako spíš to, co se dělo po tom. Otec neopouštěl svou kancelář snad týden v kuse a s nikým nechtěl mluvit. 

"Proč tohle celé?" nechápal stále Killian.

"Mám o tobě pochyby, někdy ano. Mám pocit, že jsi netrpělivý, že nebojuješ dostatečně, když něco chceš. Všiml jsem si, jak tvé pouto s Arsenem sílí a rozhodl jsem se toho využít. Nebudu se ti omlouvat. Našel jsi řešení, na které jsem ani nepomyslel a za to máš mé uznání. Jsi princ, jsi někdo, kdo může dávat rozkazy. A jestliže Arsenův rozkaz zněl tak, aby s tebou nemluvil formálně, nechť je tomu tak. Upřímně, když jsi tehdy odcházel, myslel jsem, že to vzdáš. Jsem rád, že jsem se mýlil."

Killian nevěděl co říct už jen proto, že tohle nebyl ani jeho nápad, ale Arsenův. On sám vzdal hledání řešení, jak by to mohlo u jeho otce projít, zkrátka se vydal tou cestou, že se pokusí přesvědčit Arsena, ať v soukromí pokračují. Nebyla to jeho práce, nebyl to on, kdo by měl slyšet pochvaly.

Ale nic neřekl. Potřeboval mít otce na dobré straně, nemusel mu potvrzovat, že jeho syn je slabý. 

Jeho otec samozřejmě nevěděl, jak moc tohle celé rozhodilo Killianovy emoce, protože si myslel, že jde čistě o přátelství. Nevěděl, co se stalo těsně předtím, než pro ně Davian přišel. 

Davian. No jasně. "Jak ses to vůbec dozvěděl?" zeptal se ještě.

"Strážce mi to řekl."

"Který?"

Král se lehce uchechtl. "Nemám tušení. Nějaký malý, blonďatý. Proč?"

"Proč? Abych věděl, kdo donáší na prince, ne?" odfrkl si. Davian ale nebyl blonďák a už vůbec ne malý.

"Myslím, že spíše šlo o to ublížit Arsenovi. Já se toho uchopil trochu jinak."

"To vidím," zamumlal Killian. Nejraději by otce zabil (obrazně). Tu frustraci, kterou cítil poslední dny, nemohl ani slovy popsat. 

"Co tvá nemoc?"

Dlouho s ním o své nemoci nemluvil. Kdyby totiž jo, viděl by, že si otec Arsena opravdu váží nadevše, protože díky němu už Killian nevypadal na veřejnosti jako slaboch, což bylo pro něj nejdůležitější. Arsen měl v rukávu eso, díky kterému byl v královské rodině jen v dobrém světle. 

Ještě než se vydal spát, vyslechl si samozřejmě pár poznámek o tom, jak se musí snažit více, být lepší. Byl to otcův způsob, jak ho motivovat. Upřímně ale moc efektivní nebyl.

Když pak ráno přišel Arsen do služby, poprvé neměl za patami druhého strážce. Vstoupil do Killianova pokoje, zavřel dveře a rozhlédl se kolem. "Dneska se na mě nikdo nenalepil, to je divný," zašeptal, jako by očekával, že se ten druhý strážce snad schovává někde pod Killianovou sedačkou.

Musel se zasmát. Jeho otec neměl ani tušení, co všechno jim teď umožnil. 

Arsen stál v pozoru, jako by si stále myslel, že ho přece jen někdo sleduje. Killian ho v tom ještě chvíli nechal, protože ho bavilo ho sledovat, jak se snaží sluchem a zrakem zjistit, jestli jsou opravdu sami. 

Pak k němu ale už konečně došel, vzal ho za ruku a přiložil si ji na hruď. Pak se natáhl a krátce ho políbil. "Do toho," zašeptal. "Máme před sebou náročný den."

I když byl včera doslova doslova na zbláznění z toho, jak mu Arsen neodpovídal, to, jak mu dal odpověď na jeho otázku, ohledně toho, jestli ho nelíbal zpátky jen z povinnosti, stálo za to. 

Arsen se nejprve zmateně rozhlédl kolem. "C-co se děje? Jak to, že máš tak dobrou náladu?"

"Neuvěříš, jak má konverzace s otcem probíhala," prohlásil. A hned mu to v rychlosti shrnul. 

Arsen nejprve taky nechápal. "To bylo krutý," řekl jen nakonec, než si přitáhl Killiana do objetí. Tohle se s tím prvním nedalo ani srovnat, Killian byl v jeho medvědím objetí jako doma. "Ale bože. Já jsem tak rád."

A najednou to Killian ucítil. Ten známý pocit, co cítil každé ráno, když mu Arsen magií uvolňoval dýchací cesty. Přitom se jen objímali, Arsen nedělal nic, co by k magii vedlo. "Děláš to," vyhrkl.

"Co dělám?"

"Uzdravuješ mě. Teď."

Arsen ho pustil. "Nic jsem neudělal."

"Já vím, že ne. Ale byl to úplně stejný pocit, jako každé ráno," vydechl.

Arsen zmateně nakrčil obočí. Pak mu znovu položil dlaň na hruď a teprve se začal soustředit. Killian už ale nic necítil. V jeho dýchacích cestách už nebylo co uvolňovat. A tak jen zavrtěl hlavou. "To objetí stačilo. Teď to neudělalo nic."

"Wow," bylo vše, co ze sebe Arsen dostal. "Tohle musíme otestovat," řekl po chvíli a popadl ho za ruku. Začal ho táhnout ke dveřím, než ale vyšel, samozřejmě ho pustil.

"Co musíme otestovat?" zeptal se zmateně.

"Tohle. Nic jsem nedělal."

Killian ho hodně rychle pochopil, když vešli do arény. Teoreticky byl čas na trénink, byl na něj i oblečený, přesto se lehce zasmál. 

"Pojďme bojovat," nakázal mu Arsen.

Bojovali dobrých několik minut. Killian si ihned všiml, že ho Arsen šetří méně, než normálně. Když to chtěl v jednu chvíli už vzdát, Arsen ho okřikl, že pokračují. Až po několika minutách Killian zvedl ruce do obranné pozice, pak se předklonil a opřel se o kolena. Snažil se popadnout dech. 

Arsen k němu došel a bez jediného slova vzal jeho tvář jemně do dlaní a začal ho líbat. Žádný krátký polibek. Nedával mu ani prostor se nadechnout.

Killian nejprve zaprotestoval, protože už tak nemohl popadnout dech. Pak to ale ucítil znovu, ten dobře známý pocit. Zpomalil se mu srdeční tep, jeho dech se uklidnil. A ještě k tomu rychlostí, jakou nikdy předtím. 

"Jak se cítíš?" zeptal se hned, co jejich rty rozpojil.

Odpověď ale už mohl slyšet na jeho dechu. Byl naprosto klidný. "Já? Skvěle. Naprosto upřímně."

"Můj bože," zamumlal Arsen. Byl z toho lehce v šoku.

"Napadá mě velice nevhodná poznámka," prohodil Killian opatrně. Arsen se zasmál, začal vrtět hlavou a opakovat ne, ne, ne, aby nic neříkal, ale Killian se jen smál. "Měl jsi už někdy sex s někým nemocným? Co dokážeš pak?"

"Já tě zabiju. Já tě fakt zabiju a věř mi, že se ubránit nezvládneš," odpověděl Arsen, který ho smáčkl v náruči, když překazil Killianův pokus o útěk. "Jsi princ, ne? Jak můžeš mluvit o takových věcech?"

"V první řadě jsem člověk, dovol," odfrkl si. "A ještě k tomu mladý. Samozřejmě, že mě to napadlo."

"Nejsi zas tak mladý, vzpomínáš? Už jsi opožděný, co se hledání ženy týče."

Killian ho hravě praštil. O plesu mluvit nechtěl. "Počkej, kdy máš vůbec narozeniny? Si starší nebo mladší?" Samozřejmě věděl, že mají oba devatenáct. Už ale nevěděl, kdy přesně se Arsen narodil. 

Ušklíbl se. A Killian hned poznal, že za tím úšklebkem bude něco víc. "Osmnáctého února," konstatoval.

"Oh, tak to jsi..." Uvědomil si to. "Stejně stejně starý. Teď si ze mě děláš srandu, že?"

Zavrtěl hlavou. "Odmalička jsem slavil narozeniny s tebou. Jen jsi to nevěděl."

Killianovi poskočilo srdce. Konečně mohl cítit tu euforii, to štěstí, že je s Arsenem.

♛

...tohle je pátá kapitola za posledních dvacet čtyři hodin. někdo zavolejte pomoc.