Arsen nespal celou noc.

Zkrátka to nedokázal. Jeho hlava byla plná Killianových rtů, krále, jak mu předčítá kodex, Killiana, jak se snaží se s otcem domluvit. Když opustil korunní sál, nešel do svého pokoje ani k sestrám. Šel nikam. Šel zkrátka za nosem.

Jeho srdce a hlava byly v takovém rozporu, až ho to psychicky bolelo. Věděl, že král měl pravdu, že porušil kodex, což zkrátka neměl udělat. Jeho srdce zase ale protestovalo, že pro to, co s Killianem mezi sebou měli, to stálo za to.

Celou noc se potuloval po okolí. A když ráno přišel do paláce, hned u vchodu se mu přilepil na paty strážce, kterého Arsen poznával. Byl to teprve jeho první měsíc služby po tom, co absolvoval Akademii. "Co děláš?" zeptal se ho.

"Rozkaz krále. Mám vás doprovodit za princem," prohlásil.

Arsen protočil očima. Bylo za něj alespoň rozhodnuto. Jeho srdce dnes vyhrát nemohlo.

Když přišel do Killianových komnat, viděl, že ho princ už netrpělivě očekával. Jeho nadějný pohled ale odpadl, když uviděl druhého strážce za Arsenem.

Uklonil se. "Dobré ráno, Vaše královská Výsosti," řekl potichu.

Killian si povzdechl. "Dobré ráno," odpověděl stručně.

Arsen k němu přistoupil. Přiložil mu ruku na hruď, jako každé ráno. "Hádám, že moje nemoc už není takové tajemství, huh?" zašeptal Killian. Arsen neodpověděl, zkrátka to nemělo cenu, když měl na patách druhého strážce.

Sklopil hlavu tak, aby to zezadu vypadalo, že se dívá na to, co dělá. Tentokrát ale nezavřel oči. Podíval se na Killiana a jen doufal, že jeho pohled mu řekne tu pravdu, že i když nemůžou pokračovat, on toho polibku nelitoval.

Killian pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale nakonec z něj nic nevypadlo.

"Je čas na trénink, můj pane," prohlásil Arsen a ustoupil. Pak se znovu uklonil. "Vidíme se za dvacet minut v aréně."

Druhý strážce je sledoval celý trénink. Když šel Arsen vyřešit nějaké věci do Akademie, sledoval ho i tam, i když to nemělo s Killianem nic společného. Přišel si jako rukojmí.

A takhle to pokračovalo několik dalších dní. Když Arsen ráno přišel do služby, někdo ze strážců se k němu přidal, když šel ráno za princem. Už ho nepronásledovali na každém kroku, ale byla pravda, že to se stávalo jen v okamžiku, kdy byli například na nějakém jednání. Zkrátka mezi lidmi.

Pomalu zapomínal, že se vůbec něco stalo. Přišlo mu to jako dávná minulost.

Až do jednoho dne, kdy se vracel v podloubí na nádvoří z Akademie do paláce. Blížila se osmá hodina, tedy konec jeho směny, když ho někdo zatáhl za roh.

Byl to Killian. A nikdo kolem nich nebyl v dohlednu.

Arsen byl nejprve v šoku. Nevěděl, co říct, protože nevěděl, jak to říct. Ale jelikož nemohl přijít o tuhle práci, protože to by byl nejen jeho konec, ale i konec jeho sester, vzpamatoval se rychle. "Co potřebujete, můj pane?"

Třeba ho sledovali. Třeba za každým sloupem tohoto podloubí byl někdo schovaný.

Killian vypadal, že mu to osobně ublížilo. Arsen se mu nedivil. "Arsene..." vydechl nejprve. "Jsme tu sami. Přísahám."

Lehce zavrtěl hlavou, aby mu naznačil, že zkrátka nemůže riskovat. Ještě ne. "Co potřebujete, můj pane?" zopakoval, i když viděl, jak tím Killianovi ubližuje.

"Fajn. Jak chceš. Tohle nám přece nebrání si promluvit o tom, co se stalo." Zněl, že spíš uklidňuje sám sebe. Zoufale se na něj podíval. "Ty a ta tvá neustálá disciplína, která se teď navrátila v plné síle... uhm, já se chci jen ujistit, že to, co se stalo v aréně..."

Tak o tomhle chtěl mluvit jako první. Arsen myslel, že mu jde hlavně o to, co se pak stalo s králem.

"...že jsi to zkrátka neudělal jen proto, že jsem princ. Že to bylo něco, co jsem od tebe zkrátka očekával. Protože to bych vážně nerad."

Arsena píchlo u srdce, že Killiana vůbec napadlo si tohle myslet. A ještě víc ho bolelo, že o tom nemohl mluvit. "Nemůžu s vámi mluvit o osobních věcech, Vaše královská Výsosti. Omlouvám se."

"Arsene," oslovil ho princ znovu zoufale. "Prosím. Tohle mi nemůžeš dělat, stačí mi můj otec."

"Nemůžu riskovat, že přijdu o práci, můj pane. Omlouvám se." Byl jako robot. Uvědomoval si to.

Ale nakonec toho nelitoval, protože v tu chvíli uviděl několik metrů od nich mihnout se strážce. Byli sledováni. Sakra. Samozřejmě, věděl to.

Končila ale směna. Stráže se měnily na noční. A nikdo nechtěl přetahovat. Takže zatímco Killian dále mluvil, Arsen v dáli sledoval odcházejícího muže.

"Neříkej mi pane. Neříkej mi královská Výsosti. Víš, jak moc to nesnáším, především od tebe." Šlo vidět, že Killian opravdu čekal na tento moment, kdy si budou moct promluvit. A místo toho mu Arsen dal tohle. Naprosté nic. Jen frustraci.

Stál v pozoru, nehnul se. Killian si vyčerpaně povzdechl. Nevěděl, že Arsen v tu chvíli vnímá sebemenší zvuky, které by mohly prozradit, že nejsou samy. Rozhlédl se se kolem sebe.

"Jasně, osm hodin," zamumlal Killian. "Běž domů," řekl mu.

"Ještě není osm, Vaše královská Výsosti," odpověděl. Zvony se ještě nerozezněly. Neslyšel kolem sebe nic, co by nasvědčovalo, že s nimi někdo je. Nikoho ani neviděl a to byl většinou v těchhle věcech dobrý.

"Killiane," opravil ho princ. "Dobrou, Arsene."

Arsen sledoval, jak Killian odhází, jak se jeho tělo pomalu vzdaluje. Netrpělivě tak vyčkával odbití zvonů, těkal pohledem mezi věží a ním.

A pak se věž rozezvonila. Arsen v duchu poděkoval bohu, rozběhl se za princem, aby ho dohnal a těsně předtím tiše zvolal jeho jméno, aby ho slyšel jen on. "Killiane." Žádný můj pane, žádné Vaše královská Výsosti. A když ho celého překvapeného k sobě otočil, spojil jejich rty.

Nebyl bez citů. Nedokázal by Killianovi takhle ublížit. Jen se potřeboval ujistit, že jsou opravdu sami, potřeboval mít jistotu, že bude mít po službě, protože kodex nekodex, když by ho měl vzít doslovně, kodex nezmiňoval žádná tato pravidla o době, kdy jsou mimo službu. Takhle nedělal nic špatně. Nemohl.

Možná až na tu část, že líbal prince. To ale nemělo co dělat s hradní stráží nebo vojskem.

Celou noc chodil a recitoval si kodex v hlavě. Až pak mu to došlo. Hradní stráž i voják ve službě musí...

Když se Arsen lehce odtáhl, uviděl, že Killianovi stihlo stéct pár slz po tváři. "Promiň," zašeptal a zrovna tekoucí slzu mu setřel. "Promiň, promiň, promiň. Jen jsem se potřeboval ujistit, že jsme sami. Protože od začátku jsme nebyli."

"C-cože?"

"Někdo z nás musí být ten opatrný," pousmál se. "Ale myslím, že jsem našel skulinu v kodexu."

Stačilo mu pár sekund, aby to v rychlosti Killianovi vysvětlil. Jeho úsměv se postupně zvětšoval. "To je dobrý," řekl nakonec. "To je vážně dobrý."

"Nevím, jestli to ale něčemu pomůže."

"Oh, to si piš, že jo. Vytáhnu to na otce a diplomaticky mu to vysvětlím."

"Nemyslím si, že to vyjde."

"Když opravdu chci, umím být přesvědčivý. A tohle chci opravdu hodně, věř mi."

Arsen se neubránil úsměvu. "Ale máš to z vlastní hlavy, jasný?"

"Samozřejmě," odfrkl si Killian. Pak se přiblížil, jako by chtěl Arsena obejmout, ale ten udělal krok dozadu.

"Střídání stráží," zamumlal. "Už jdou."

Killian se ohlédl za své rameno. Z paláce právě vycházeli dva strážci. I když pod podloubím a mezi okrasnými keři nešli hned vidět, když se Killian otočil zpátky na Arsena, prohlásil: "Dobrou noc, Arsene."

"Dobrou noc, můj pane," odpověděl Arsen. Všiml si, jak je stráž zaregistrovala. To už se ale od něj Killian vzdaloval.

Jak se druhý den dozvěděl, Killian šel za otcem okamžitě. A odcházel překvapivě s uznáním.

♛

doufám, že jsem vás vyděsila, že arsen nebude reagovat :D