Killian spal pouhou hodinu a půl, když mu služebná zaťukala na dveře a prohlásila, že ho čeká otec v korunním sále.

Převalil se na bok a otevřel oči. Dal si chvíli na to, aby zhodnotil, jak se cítí. Stále se mu nedýchalo nejlépe, ale to byl pro něj již normální stav. I tak ale zatoužil po té chvíli, co ho jeden člen hradní stráže teoreticky zachránil před smrtí, protože dlouho se mu nedýchalo tak dobře, jako tu hodinu poté. Sice mu stále bylo špatně, ale dýchací cesty měl volné.

Vstal z postele a oblékl se. Když vyšel ze svého pokoje ven, stály tam dvě služebné s oblečením v ruce. "Není potřeba," zamumlal tiše a šel dál. Hned se mu na paty nalepil jeden strážce.

Killian vyrůstal v paláci. Přesto si nikdy nezvykl na to, jak s ním neustále někdo je. Správně se ani sám obléct nemohl, což s radostí často porušoval, protože proč by ho měly obskakovat dvě služebné kvůli něčemu, co naprosto normálně zvládne sám?

Do sálu se dostavil deset minut před sedmou. Jeho otec seděl na svém trůně, vedle něj rádce, který s ním něco diskutoval. Killian mlčky přešel na své místo a posadil se.

Netrvalo dlouho, než král rádce odehnal a shlédl na svého syna. "Co se ti dneska stalo?" zeptal se.

Killian se díval před sebe místo na něj. Měl s otcem zajímavý vztah, na druhou stranu věděl, že nemá cenu mu lhát. Jelikož byl následníkem trůnu, musel být upřímný, co se jeho stavu týkalo. "Myslím, že je to horší," řekl jednoduše.

První náznaky toho, že je s ním něco špatně, měl kolem čtrnácti let. Tehdy si jeho rodina procházela náročným obdobím - jejich království bylo neustále ohroženo sousedním a stráže kolem paláce se zdvojnásobily. Pak, jednou v noci, kdy se vojáci dostali do města pod palácem, měl utéct se svými sourozenci a nejvěrnějšími strážci do bezpečí. Killian ale nedoběhl. Poprvé dostal záchvat, kdy nemohl popadnout dech.

Od té doby měl respirační problémy. Viděl na očích svého otce, jak zklamaný z něj byl. Následník trůnu, budoucí král a pravděpodobně nebude schopný ani vést svou armádu do války bez toho, aby se odrovnal sám hned na jejím začátku? "Nikdo to nesmí vědět," zasyčel na něj jeho otec, když byl poprvé svědkem jednoho z Killianových záchvatů. "Nikdo, rozumíš?"

Killian tehdy přikývl. Sám věděl, že to nebyla zrovna věc, kterou by se mohl chválit. Jeho rodiče, sourozenci a minimum jejich poddaných (Killian jich tipoval tak pět) o tomto věděli. Nikdo nemohl vědět, že budoucí král je slabý.

Jeho otec si odkašlal ale Killianova slova dále už nekomentoval. Pokračoval po svém. "A ten strážce s tebou udělal co přesně?"

"Uvolnil mi dýchací cesty. Uklidnil mi tlukot srdce, abych nepanikařil. Dlouho se mi nedýchalo tak dobře, jako v tu chvíli, když mě uklidnil," řekl tiše. Nelíbilo se mu, že to musí přiznávat. 

"Přemýšlel jsem," odpověděl král, "a uděláme následující. Ten strážce za pár minut přijde. A já ho pověřím jako tvého osobního strážce. Bude s tebou neustále a pokaždé, co se budeš cítit jen trochu špatně, řekneš mu to, aby zabránil tomu, co se stalo dneska. Představ si, že by se to stalo až na balkóně. Představ si, jak by to potupilo naši rodinu."

Killian by se uchechtl, kdyby mohl. Nechtěl ale otce ještě více rozzuřit. "Porušil několik pravidel a ty mu dáš jako odměnu povýšení?"

Byl tomu strážci vděčný, samozřejmě že ano. V tu chvíli ho ale děsila myšlenka, že s ním někdo bude neustále, že bude mít ještě méně soukromí jak doteď. 

"Dám mu povýšení za to, že nás zachránil od tak potupné situace. Víš, že někoho, jako je on potřebuješ. Naši zdravotníci na tebe mají krátké ruce a jediné, co ti pomůže, je magie. On ji má a zároveň je členem hradní stráže, takže tě může ochránit i v případě, že by se dělo něco mimo tvé problémy. Je to jako zabít dvě mouchy jednou ranou."

"Otče, já ale nechci, aby měl někoho neustále-"

Byl přerušen, když se dveře sálu otevřeli a dovnitř vešel onen strážce, o kterém diskutovali. Arsen Tudor, jestli si jeho jméno Killian dobře pamatoval.

Šel jako na popravu. Killian se mu ani nedivil, musel si myslet, že si jde akorát tak vyslechnout trest. Pohnul se bez povolení, dotkl se královského člena bez povolení. A hlavně, lhal při zkouškách do Akademie hradní stráže, když nepřiznal své léčebné schopnosti. Killian mu byl ale i tak za každé porušení vděčný. Kdo ví, co by se s ním stalo, kdyby Arsen upřednostnil sebe a své dobré postavení. Killian takhle špatný záchvat, že by sebou i sekl, nedostal dlouho. 

Arsen se zastavil před králem Edwardem a uklonil se. "Vaše Veličenstvo." Pak se otočil ke Killianovi a uklonil se znovu. "Vaše královská Výsost." Pak se narovnal. Pohled měl ale stále upřený na zem. 

Killian moc nevnímal v těch dalších minutách, kdy otec Arsena nejprve napomenul, co se porušení pravidel týkalo. "Ale těžko bych vám mohl něco zazlívat, když jste zachránil prince Killiana," řekl nakonec. A už vůbec nevnímal, když mu otec řekl, jak se odteď situace mění. Jak se Arsen stane Killianovým stínem. 

Jeho tajemství tak bylo prozrazeno dalšímu člověku. Další člověk věděl, že to, co se dnes stalo, nebyla jen výjimečná situace, ale že následník trůnu byl ve skutečnosti nemocný slaboch, který se zadýchal jen při vyjití jednoho patra schodů. Nedokázal se na strážce před sebou ani podívat a to měl být člověk, který ho měl teď pronásledovat kamkoliv půjde. 

"Princ Killian bude od zítřejšího dne vaše povinnost. Jeho zdravotní stav je ve vašich rukou, budoucnost této země je ve vašich rukou-"

"Otče-" začal Killian, ale byl přerušen.

"Mlč," okřikl ho král a ukázal na něj prstem. "Nemůžeme si dovolit, aby tohle někdo zjistil. Můžeš být rád, že jsem se nerozhodl korunu předat tvým sourozencům."

To Killiana umlčelo. Předat korunu jeho sourozencům by znamenalo, že by se otec Killiana vzdal úplně. Neměl by místo v rodině, ani na královském dvoře. Byl by vyhozen. 

Král Edward pokračoval se svou řečí o tom, jak důležitý úkol strážce čeká. "Hlavně žádný tlak," zamumlal si Killian pro sebe a podíval se na Arsena. Tikl mu koutek úst. Slyšel ho. 

Když jeho otec skončil, Arsen se dal do pozoru. "Udělám vše, abych vás nezklamal, můj pane," přísahal. Pak se otočil na patě a vojenskou chůzí odešel ze sálu pryč. 

Killian se podíval na krále. Čekal na povolení, že také může odejít. Byl unavený a chtěl jít spát, i když bylo sotva půl osmé. Jeho otec si ho ale nejprve vůbec nevšímal. 

A tak tam jen seděl a civěl do zdi. Pak se král dal konečně zničehonic do pohybu a postavil se. Otočil se k němu. "Dělám to pro tebe. Dělám to, abys zůstal naživu."

"Já vím, otče. Děkuju," řekl poslušně. To bylo přesně to, co chtěl slyšet.

"Můžeš jít."

Killian dále neváhal a odešel z korunního sálu. Za dveřmi se na něj zase nalepil jened strážce. Třeba to nebude tolik jiné, jak doteď, až Arsen začne svou službu. Doufal, že alespoň ve svém pokoji bude mít soukromí a ne že mu Arsen bude stát celou noc vedle postele a budit ho nad každým nepravidelným nadechnutím. 

Zavřel se u sebe v komnatách a zhluboka vydechl. Arsen Tudor vypadal jako člověk, se kterým by se dalo mluvit, který očividně i občas riskoval porušení pravidel. Třeba by se s ním dalo domluvit na jistých výjimkách, co se jeho pronásledování, jak tomu rád říkal, týkalo. 

Přišel si jak rukojmí. Ale přece jen byl princ a to k rukojmímu nemělo daleko.

♛

yall see where we going with this