Celá výprava se vyčerpaně vydala domů. Na druhý den potkali posily, když byli asi v půlce cesty, za což byl Killian vděčný, protože pár hodin na to čelili opět malému přepadení v podobě loupežníků.

Jen si povzdechl. Neměl sílu na víc. Stráž útok odrazila dřív, než to s Arsenem v kočáru stihli vůbec zaznamenat.

Zbytek cesty byl klidný. Přece jen jeli rychleji než cestou tam a nikde se nezastavovali, Takže během dne a půl, jedné noci, byli doma. 

Killian vystoupil z kočáru, Arsen vyskočil hned za ním. Hned si všiml, jak lépe Arsen chodí, díky čemuž se mu ulevilo. 

"Killiane."

Otočil se. U vchodu do paláce stála jeho matka, div nebrečela, že je Killian vůbec živý. Přispěchala k němu a objala ho. Killian si snad ani nevzpomínal, kdy ho naposledy někdo z rodičů objal. 

Vedle se objevila Lianna a objala ho hned po matce. "Slyšela jsem vše, co se stalo. Jste všichni v pořádku?"

Killian se pootočil a podíval se na Arsena, který stál opřený o kočár a kontroloval si obvaz na paži, který mu opět začínal prosakovat. Potřeboval to profesionálně ošetřit a k tomu na cestě neměli prostředky. V hlavě si udělal poznámku, že k němu musí poslat toho nejlepšího zdravotníka. 

"Arsen to schytal nejvíc," řekl potichu, aby ho slyšela jen Lianna. "Hned vycítili, že je nejsilnější a vrhli se na něj tři najednou."

"Zvládl přeprat tři najednou?" podivila se.

"Myslím, že by to i zvládl," řekl Killian upřímně. "Ale pomohl jsem mu. Já... zabil jsem jednoho z nich."

Lianna se na něj překvapeně podívala a chvíli nenacházela slova. Princové v jejich rodině vždy byli trénovaní i k boji, jeho otec třeba zabil prvního člověka už v šestnácti, ale u Killiana to bylo zkrátka jiné. Nebyl rozeným bojovníkem. Byl princem se slabými plícemi, který neměl pořádný trénink. 

Později Lianně převyprávěl všechno postupně do posledního momentu. Byli u ní v komnatách, kam Killian přišel po tom, co se ujistil, že Arsen dostane tu nejlepší péči. 

"Zachránil jsi ho," konstatovala na konci jeho vyprávění. Doslova jsi mu zachránil život."

Killian zavrtěl hlavou. "Je to léčitel. Přežil by to i tak."

"Tím bych si tak jistá nebyla."

Killian se pousmál. Docela se mu líbila ta představa, že Arsena zachránil, že mu konečně oplatil to všechno, co pro něj dělal.

"Jak se cítíš ohledně plesu?" zeptala se pak.

Jeho úsměv rázem povadl. "Smíšeně," přiznal. "Spíš strašně. Nevím, jestli jsem připravený si někoho najít a strávit s ní zbytek života."

"Vždy ji můžeš otrávit. Jedy jsou v královských rodinách docela častý," navrhla a Killian se tak konečně zasmál. "Nebo můžeš utéct. Máš ještě měsíc a půl."

"Zní to docela lákavě," přiznal s úsměvem. 

Lianna trochu zvážněla. "Já z toho taky nejsem zrovna nadšená. Ty jsi tolik jiný od otce a... a vidím, jak jinak cítíš, jak jsou pro tebe emoce důležité. Doufám, že na tom plese najdeš někoho, koho bys mohl upřímně milovat."

Killian byl vděčný za její slova, ale v tu chvíli si jen povzdechl a zavrtěl hlavou. "Věř mi, to se nestane."

"Proč ne?"

Zněla jako Arsen. Ale na rozdíl od něj, Lianna byla člověk, kterému mohl říct cokoliv, takže i to, co se Arsena týkalo. A možná by nebylo od věci, aby si konečně s někým o tom promluvil, aby to ze sebe dostal. Přemýšlel už dlouho, že by vše, co cítil, co prožíval, řekl své sestře.

A tak to ze sebe vyklopil. "Nepřitahují mě ženy, Lianno. Jakože ani trochu."

Nejprve byla v šoku. Sledovala ho s otevřenou pusou a vypadalo to, jako by se snažila něco říct, ale vlastně ani nevěděla co. Až po dobré minutě úmorného ticha se pousmála a vydechla: "A Arsen je ten, koho máš rád, že?"

Teď byla řada na něm, aby byl v šoku. "C-co? Proč si to myslíš?"

"Dává to smysl," pokrčila rameny. "To, že tě nepřitahují ženy, byla ta poslední část skládačky, vážně. Alespoň z mého pohledu. Přece jen tě znám jako nikdo jiný."

Nemělo cenu nějak argumentovat. Sklopil pohled. "Máš pravdu," zamumlal.

"Cože?"

"Máš pravdu!" řekl hlasitěji. "Je to Arsen. Takže není to tak, že bych mohl udělat něco víc."

Lianna ho chytila za ruku. "Proč ne? Třeba to cítí stejně. Jak to já vidím, opravdu mu na tobě záleží."

"Že mu na mě záleží neznamená, že mě vidí takhle," namítl Killian. "Ale stejně se nejvíc bojím toho, že kdybych zkusil něco víc, začne mi to oplácet jenom proto, že jsem princ a bude si myslet, že je to něco, co musí udělat. Jako rozkaz, víš?"

"Já si naopak myslím, že Arsen je ten typ člověka, co by tě zastavil, i kdybys mu to dal jako rozkaz, kdyby to nechtěl."

"Kodex je pro něj všechno. Víš jak dlouho mi trvalo ho přesvědčit, aby mi neříkal můj pane nebo Vaše královská Výsosti za každou větou?"

"Kodex je pro něj možná důležitý, ale jeho osobní přesvědčení víc, i když jsou jeho přesvědčení často ovlivněna kodexem. Neříkal jsi mi náhodou, že například odmítl tvůj rozkaz, aby zjistil, jestli je tvá nemoc smrtelná, protože se bál o tvůj život?"

Lianna měla pravdu, on věděl, že má. Přesto jí nahlas tvrdil něco jiného, protože tak nějak doufal, že přesvědčí sám sebe, že nemá cenu si nad ním lámat hlavu. Že třeba pak i přestane cítit to, co cítil, protože musel být k sobě upřímný - nic dobrého by to nepřineslo. Jednou se stane králem a to byl jeho hlavní cíl, ať už chtěl nebo ne.

"Nemyslím si, že to zvládnu. Mu cokoliv říct," řekl tiše. Nedokázal se Lianně ani podívat v tu chvíli do očí. Nechtěl vidět to její zklamání. "Protože největší pravděpodobnost stejně je, že nic podobného necítí. A nechci zničit to, co mezi sebou máme."

"Nikdy nevíš, když to nezkusíš," řekl zkrátka. A pak to téma opustili.

Když její komnatu opustil, vydal se směrem do nemocničního křídla. Tentokrát ale nešel až za Arsenem, který seděl na jedné z postelí, zatímco mu ošetřovatel, kterého Killian za ním poslal, konečně profesionálně ošetřoval všechny rány. Tentokrát zůstal stát u vchodu tak, aby ho Arsen neviděl.

Ošetřovatel zrovna pracoval na jeho paži, Killian to tak viděl. Nebyl to ani trochu pěkný pohled a bylo jasné, že mu na tom místě zůstane obrovská jizva. Stále se to ale ani neblížilo tomu, když se schovávali dole u řeky a Arsen se mu ztrácel pod rukama. Větší úzkosti než v tu chvíli dlouho necítil. To samé ten strach z toho, že o Arsena přijde úplně.

Podělal to, pomyslel si, když nemocniční křídlo opouštěl. Nikdy neměl trvat na tom, aby Arsen přestal s formálnostmi, nikdy se s ním neměl sblížit. Tak by totiž zůstali u čistě profesionálního vztahu a nic dalšího by se nestalo. 

Zastavil se před svými komnatami. Stráže, které ho doprovázely, se rozestoupily na svá klasická místa kolem jeho dveří. 

V tu chvíli si ale pomyslel. Už se to ale přece stalo, ne? Nemůže vrátit čas. A tak se otočil, nařídil strážím, ať zůstanou na místě a vydal se zpátky k Akademii a k nemocničnímu křídlu. 

Když došel k Arsenovi, zrovna se oblékal zpátky do své uniformy. Killian k němu pomalu došel. "Všechno dobrý?"

Arsen překvapeně vzhlédl. "Jo. Myslím, že jo. Přijít jen o den později, rozběhla by se mi infekce, kterou bychom už jen tak nezastavili."

"Což by znamenalo?"

"V lepším případě? Přišel bych o ruku. V tom horším bych byl mrtvý."

Killian si při té představě otřásl. "Jsem rád, že jsi v pořádku," řekl nakonec.

"No, i díky tobě jsem. Vážně," odpověděl Arsen.

"Zítra si vezmi volno. Je to rozkaz. Jdi navštívit sestry, svez Cyru na Spiritovi. Hlavně nechoď sem."

"Co tvoje plíce? Už to jsou dva dny."

"Mé plíce ten jeden další den vydrží. Vydržely to pět let, než ses ukázal," pousmál se Killian.

Bylo to poprvé, co Arsen neprotestoval. "Děkuju," řekl jednoduše.

Killian se vrátil do svých komnat. To, co chtěl udělat, udělal.

♛

jestli stihnu zítra dvě kapitoly, máte se na co těšit. A TEĎ JDU ČÍST, TAK SE OPOVAŽTE BÝT ZAS TAK AKTIVNÍ PROTOŽE JINAK BUDU CHTÍT ZAS PSÁT