Celý zbytek dne Killian strávil na nejrůznějších zasedání s jeho otcem, kde se řešilo, co se stalo a také následky. Seděl vedle něj u dlouhého stolu, z jeho druhé strany jeden z generálů a Arsen. Lidi před nimi se měnili jako na běžícím páse a hlásili jakékoliv škody nebo co viděli.

Když to celé skončilo, bylo sedm hodin večer. Killian se postavil, protáhl se a hlasitě si povzdechl. A jakoby právě to chytilo pozornost otce. "Oh, Killiane, co se plesu týče, rozešleme oficiální pozvánky a nařídíme vyvěšení královského vyhlášení všude, kde to jen půjde. Nemusíš se bát."

Oh, on se ani trochu nebál toho, že by ples nebyl vyhlášený. Bál se pravého opaku. 

Zůstal zaraženě stát. Jeho otec se dal do pohybu a za doprovodu stráží se vydal pryč. Sotva se pohnul, zjevil se za ním Arsen, který tam celou dobu stál a teď se jen na Killiana díval s lítostí v očích.

Vyklidila se vlastně celá místnost až na ně a dvojici stráží u dveří. Arsen se dal pomalu do chůze, přičemž pouze obyčejným kývnutím hlavy těm dvou strážcům nařídil, ať počkají venku. Zůstali tak v zasedací místnosti sami.

Arsen se zastavil kousek od něj a opřel se o stůl za sebou. "Zas ten ples, huh?"

"Prý nemusíš se bát. Docela mě pobavil," okomentoval to Killian. 

"Je tady něco, co bych mohl udělat, aby ten ples byl pro tebe snesitelnější? Je až za několik týdnů, můžu zařídit cokoliv," navrhl.

Neměl tušení. Neměl ani páru o tom, jak jednoduchou věc stačilo udělat, aby byl pro něj ten ples snesitelnější. Stačilo by, kdybych si mohl alespoň zatančit s tebou, pomyslel si, ale nahlas to samozřejmě neřekl. Nebylo to totiž možné.

Věděl, že ho ženy nezajímají. Zároveň ale věděl i to, že kdyby si mohl zatančit na plese s jakýmkoliv mužem, nechtěl by to, pokud by to nebyl Arsen.

Bylo až vtipné, jaké pouto si k němu vytvořil. Byl to jen jeho strážce a přece jen se stal jedním z pro něj nejdůležitějších lidí. 

Zavrtěl nakonec jen hlavou. "Asi ne," zamumlal.

Arsen zvedl jeden koutek úst do smutného poloúsměvu. "Máš ještě pár týdnů na něco přijít."

Panebože, jak vděčný Killian za Arsena byl. 

Přešel k němu blíž. Jak byl Arsen opřený o stůl za sebou, pro jednou byl menší, protože jinak asi o dobrých pět centimetrů vyšší. Možná lakomě přešel až moc blízko, možná si v tu chvíli troufal až moc. Viděl, jak byl Arsen jeho chováním zmatený, ale Killian se natáhl k jeho zbrojnímu opasku a vytáhl ten velký meč, který měl opět po boku.

"Umíš s ním nebo je jen na okrasu?" zeptal se, když zase ustoupil, aby si ho pořádně prohlédl. Meče ho jistým způsobem fascinovaly. 

"Samozřejmě, že umím," odfrkl si Arsen. Killianova otázka ale nebyla zase tak od věci, protože armáda používala přednostně pušky. 

"Nauč mě."

Samozřejmě nějaké základy taky měl. Vždyť porazil Nevana s dřevěným nožem! Jelikož se ale míra útoků a přepadení na palác zvyšovala, Killian sám cítil tu potřebu se vytrénovat více než kdy předtím.

Arsen se uchechtl. "V tomhle oblečení se sotva pohneš."

"Kdyby došlo na bezprostřední nebezpečí dneska, taky bych bojoval v tomhle," namítl Killian.

"Jsi ale začátečník. Nemusíš si to zhoršovat hned od začátku."

Killian podrážděně mlaskl a podal Arsenovi meč, ať ho podrží. Pak si svlékl zlatě vyšívanou horní vrstvu jeho oblečení, která mu bránila v pohybu nejvíce. Tak měl na sobě jen košili. "Lepší? Teď už mě něco naučíš?"

Nešlo ani tolik o to, aby ho Arsen něco naučil, jako spíš o jeho lakomou potřebu ho v paláci udržet co nejdéle, protože jinak by už končil. Arsen mu dnes ukázal bezprostřední loajalitu, když při napadení byl u něj během pár sekund, i když byl úplně někde jinde, i když měl v davu sestry. Killian ani nedokázal slovy popsat, kolik to pro něj znamenalo. 

Arsen se odrazil od stolu, vzal si ze svého opasku kratší meč a pak si ho i se sakem sundal také. A taky byl jen v košili. "Možná bychom si měli na poprvé půjčit dřevěné meče prince Nevana," prohodil, když se postavil před Killiana. 

Zavrtěl hlavou. "Není třeba."

Arsen mu nejprve ukázal nějaké základy, které by se mu mohly hodit, než o dvacet minut později začal jejich první souboj. Uklonili se, dali se do bojového postoje. A pak začali.

Šlo vidět, jak ho Arsen šetří. Odrážel Killianovy útoky s lehkostí, sám ale moc neútočil. Asi až po dvou minutách jedním profesionálním gestem zneškodnil Killianův útok a zaútočil způsobem, že během sekundy měl Killian jeho ostří na pase tou stranou, aby mu to doopravdy neublížilo. Kdyby ale šlo o opravdový boj, měl by v tu chvíli rozřízlé snad všechny orgány.

Zalapal po dechu. Arsen měl kratší meč, byl v nevýhodě, přesto to vyhrál na plné čáře. I tak ale nebylo divu. 

Arsen se vítězně ušklíbl a stáhnul ostří zpátky k sobě. "Musím ale uznat, že ses držel dobře."

"Šetřil jsi mě."

"I tak."

"Zkusme ještě jeden souboj. A teď bojuj, jako bych ti byl rovný."

Litoval této věty hned tu sekundu, co začali, protože to také byla ta sekunda, kdy byl poražen. Arsen odrazil jeho meč svým takovým způsobem, že mu vyletěl z ruky, a najednou se Arsen objevil za ním, ostří u Killianova krku. "Proto jsem tě šetřil," zašeptal mu Arsen do ucha. Killian z toho dostal husí kůži.

Nemohl se hnout, protože i když mu Arsen držel ostří u krku, druhou rukou ho držel nějakým způsobem, co mu znemožňoval pohyb. Byl zkrátka neuvěřitelný.

"Jak tě tenkrát mohli sakra napadnout?" zeptal se zmateně. Dlouho neviděl nikoho lepšího, než byl Arsen.

"O tom dni nemluvíme," uchechtl se Arsen a konečně ho pustil. Tedy, ne úplně konečně, protože i když měl doslova ostří pod krkem, Arsenova blízkost se mu líbila.

Sotva se otočil, Arsenův pohled spadl na jeho krk, jako by kontroloval, jestli ho přece jen omylem neřízl. Pak pohled přesměroval na Killianovo zápěstí, které si držel a točil s ním.

"Bolí tě zápěstí?" zeptal se.

"Trochu. Ten starej meč je pěkně těžkej," pousmál se. 

Uslyšel řinčení kovu, jak Arsen odhodil i svůj meč na zem. "Ukaž," zamumlal a natáhl se po jeho ruce. "Podívám se na to."

"Nic to není," zaprotestoval Killian.

"To možná ne, ale i tak ti můžu pomoct v tom, aby tě to nebolelo vůbec," namítl.

Killian tedy natáhl ruku a Arsen ji vzal do své. Druhou mu pak přiložil přímo na zápěstí a zavřel oči. Tak takhle to myslel. "Myslím, že dokážu uvolnit tuhle bolest okamžitě," zamumlal a hned se o to také pokusil.

Killian těkal pohledem mezi jeho obličejem a jejich rukami. Srdce mu bilo jako o závod a doufal, že to Arsen na jeho zápěstí necítil, protože on byl ten důvod.

Když Arsen opět otevřel oči, Killian už žádnou bolest necítil. "Dobrý?" zeptal se.

"Jo," vydechl v odpověď. A až v tu chvíli ho Arsen pustil.

Jakmile se o patnáct minut později vracel ke svým komnatám po tom, co se s Arsenem už rozloučil, věděl, že má po dnešním dnu problém. A že mu fakt, že si bude muset aktivně začít hledat nevěstu, vadil ještě desetkrát více než den předtím.

♛

jak se nám tady už něco kuchtí, olálá