V den oslav se Killian probudil k příchozímu sluhovi, který mu oznámil, že Arsen dnes nestíhá službu kvůli promenádě. Killian to tak nějak tušil, mluvil s ním den předtím ještě po jeho odpoledním šlofíku, to se domluvili, že mu přijde ráno aspoň klasicky uvolnit dýchací cesty. 

Nic si z toho nedělal. Dal si chvilku na to, aby si plně uvědomil, jak se cítí a jestli ho absence Arsena nějak poznamená. Cítil se ale dobře, alespoň fyzicky. Psychicky mu Arsen možná trochu chyběl. 

Když vyšel z ložnice, čekal na něj už dvě švadleny s jeho oblečením pro oslavy. Polil ho lehký strach, jak se bál, co pro něj nachystaly, když si ale vše oblékl, musel se chvíli zastavit. Vypadal dobře. Více než dobře. Švadleny se tentokrát opravdu vyznamenaly. Nejvíc ho udivovalo, jak zlaté detaily všité do jeho uniformy doplňovaly jeho zlatavé oči. 

Vydal se do korunního sálu. Hned, jak opustil dveře, se k němu přidali dva strážci. Cestou potkal i Liannu. "Vypadáš dobře, bratře."

"Děkuji, ty také, sestro," odpověděl stejným stylem, než se rozesmáli. Měla na sobě starorůžové šaty bez ramínek a vyšívanými květinami na sukni, vlasy v krásných přirozených vlnách. Otevřel pusu, že znovu promluví, když najednou před sebou uviděl Arsena, jak k nim kráčí rychlým krokem.

Samozřejmě měl na sobě opět slavnostní uniformu hradní stráže. Tentokrát vypadal ale snad desetkrát lépe než včera. Ještě spojeno s důležitostí, kterou k nim šel, Killian měl co dělat, aby na něj prostě jen nezíral.

Arsen k nim došel a hluboce se uklonil každému z nich. "Můj pane, moje paní." Narovnal se. Pohled mu skončil na Killianovi. "Mohu poprosit o chvíli vašeho času, Vaše královský Výsosti?"

Pobavilo ho, jak opět najednou mluvil před jeho sestrou, ne že ne. Stejně ale jen přikývl a poukázal na dveře jednoho z několika prázdných a nevyužívaných pokojů.

Když se za nimi zavřeli dveře, Arsen mu okamžitě položil ruku na hruď a zavřel oči, bez jediného slova. 

"Dostal jsem vzkaz, že nestíháš," řekl Killian po chvíli. 

"Já vím. Ale můj strach, že zase někde zkolabuješ, byl silnější než cokoliv jiného," zamumlal Arsen. Stále se totiž soustředil na jeho plíce.

Možná si plně neuvědomoval, co přímo řekl, ale pro Killiana to znamenalo neuvěřitelně hodně. Byl tak rád, že měl Arsen zavřené oči a neviděl jeho výraz, jak se z toho rozplýval. "Byl bych v pohodě, cítím se dobře. Ale děkuju."

Arsen otevřel oči a jeho ruka spadla podél těla. "Jistota je jistota. Tak jdeme." A s těmito slovy mu otevřel dveře, což znamenalo, že už je viděla jeho sestra a stráže, a tak nic dalšího říct nemohl. 

Poklonil se Lianně, ještě jednou i Killianovi, a pak odklopýtal zase pryč. 

Lianna se k němu naklonila. "Tvá nemoc?" zašeptala. Jen přikývl. Lianna ale pokračovala. "Ta uniforma mu neuvěřitelně sedne, pane bože. Kolik že mu je?"

Killian se zamračil. "Neříkej mi, že po něm jedeš."

"A proč ne? Umím poznat atraktivního muže. Bonusový bod, když má na sobě uniformu jako je tahle," pokrčila rameny a vydala se dál.

Killian zůstal chvíli zaraženě stát. Měla pravdu, a proč ne? Proč by se jeho sestře nemohl líbit Arsen, který dobře vypadal, byl gentleman s dobrou disciplínou a měl na sobě uniformu jako je tahle? Vždyť sám jeho kouzlu skoro propadl. 

Což byl možná právě ten problém. To bylo to ne v její otázce. Arsen a jejich přátelství bylo momentálně to jediné, co ho tak nějak drželo nad vodou a představa, že by se do toho nějak zamotala Lianna se mu ani trochu nelíbila.

Srovnal s ní krok, ale v této konverzaci nepokračoval. Místo toho začal mluvit o dnešním programu a o tom, jak mu bylo jasné už teď, že ho budou bolet nohy z celodenního stání vedle otce.

Se zbytkem rodiny se setkali v korunním sále, kde bylo několik důležitých lidí. Killian tak chodil od člověka k člověku, vedl zdvořilostní konverzace, bavil se o tématech, která ho vůbec nezajímala. V ruce měl skleničku likéru, kterého ubývalo možná rychleji, než by bylo vhodné, ale potřeboval trochu uvolnit myšlenky. 

Když vyšli slavnostně na balkon, stála pod nimi celá armáda a za ní měšťané, co se přišli podívat. Jeho pohled nechtě vyhledal opět Arsena. Samozřejmě stál ve předu s nejvyššími generály, tentokrát se ale díval pevně před sebe, ne nahoru na balkón. Sotva Killian pohled odvrátil, nádvořím se rozezněl Arsenův pevný hlas. "Pozor!" zakřičel a celé vojsko se dalo do pozoru.

Bylo to fascinující sledovat. I když se podobné přehlídky konaly skoro každý rok k různým příležitostem, tentokrát v tom bylo zkrátka něco zajímavějšího. 

Až pak oba generálové a Arsen vzhlédli nahoru. Jeden z generálů měl nějakou řeč ke králi. Killian se místo poslouchání jen pousmál na Arsena. Oh bože, co se to s ním jen-

Nemohl ani dokončit myšlenku, protože se ozval výstřel. Výstřel, který určitě plánovaný nebyl, protože Killian znal celý program nazpaměť. Vojenská přehlídka měla být nejprve o formacích, až pak o výstřelech ve znamení pocty. A že jeho domnění bylo správné mu potvrdily výkřiky, co se ozvaly pak.

"K zemi!" zakřičel někdo za jeho zády a Killian si pohotově dřepl. Tento balkon byl celý krytý, neviděl tak, co se děje dole. Jeho zvědavost mu ale nedala, a tak se po několika sekundách pokusil podívat přes okraj.

Než se mu to ale povedlo, někdo ho srazil k zemi. "Co to sakra děláš," sykl na něj Arsen, který se najednou objevil u něj tak, aby celým tělem zakrýval Killiana.

"C-co tady děláš? Jak?" zeptal se zmateně Killian. Vždyť byl před chvílí několik metrů pod ním na nádvoří.

"Zachraňuju ti zadek tak, jak jsem ti slíbil," odpověděl stručně a strčil do něj, ať se dá do pohybu. Když se Killian otočil, uvědomil si, že celá jeho rodina už byla uvnitř.

Po čtyřech se tedy rychle vydal do bezpečí mimo balkon, Arsen v jeho patách. Když byl uvnitř, postavil se na nohy, zatímco Arsen si z opasku odhodil jeden z mečů a místo toho si vzal pušku. 

Podíval se na královskou rodinu. Killian viděl, jak mu běží mozek na plné obrátky. Pak na něj Arsen kývl, oslovil i jeho sestru a všichni tři i s dalšími strážci se rozběhli pryč po tom, co na ostatní vykřikl rychlé rozkazy.

V momentech nebezpečí nemohla být celá rodina pospolu. Jestli je chtěl někdo zabít, nemusel je všechny najít na jednom místě. Bylo to zkrátka bezpečnostní opatření, aby v případě nějakého masakru měl alespoň jeden člen rodiny šanci na přežití. 

Arsen běžel v čele, pak Killian s Liannou a kolem nich stráže. Seběhli schody dolů, až se dostali k jednomu z úkrytů. Arsen otevřel těžké dveře a nahnal ho i princeznu dovnitř. "Vidíš, ještě, že jsem ráno přišel," utrousil Arsen potichu, když kolem něj procházel, lehce zadýchaný z jejich běhu. 

Killian jeho poznámku ignoroval a zastavil se. "Jak ses sakra dostal na ten balkon tak rychle?"

Arsen ho popostrčil dovnitř. "Vyšplhal jsem, jak asi."

Killianovi málem spadla brada. Bylo tady tolik věcí, které na něm obdivoval. 

Vešel do úkrytu. Arsen dovnitř šoupl ještě dva strážce. "Kam jdeš ty?" zeptal se Killian.

"Nikam. Budu před úkrytem. Jestli vás někdo najde, bude muset první přes mě," odpověděl s lehkým úšklebkem. Pak jeho pohled spadl na Liannu, která stála kousek za ním. "Uhm, můj pane," dodal.

Na to rychle dveře zavřel. A i když byli v nebezpečí, Killian se stejně pousmál nad tím, jak ho Arsenovo můj pane pobavilo.

♛

hhhaha another one, protože mě baví, jak vás to baví