Bylo mu devatenáct. Devatenáct, devatenáct. Pravda byla taková, že jeho otec se v devatenácti ženil. Jeho dědeček dokonce v osmnácti. Když byl následník trůnu ženatý, vypadalo to zkrátka lépe.

Killian na nějakou svatbu neměl samozřejmě ani pomyšlení. Jeho život byl už tak zaneprázdněný jeho nemocí, naopak ale mohl očekávat, že někdo si do něj dříve nebo později rýpne. Ten někdo byl konkrétně jeho otec.

Seděli u oběda, celá královská rodina. Kolem nich stálo podél zdí šest strážců, což byla Arsenova práce, protože většinou byli jen tři. Samotný Arsen byl momentálně mimo jídelnu, protože zítra se konaly oslavy k výročí toho, jak se Killianova rodina dostala k moci, a Arsen měl zkrátka plné ruce práce s vojenskou přehlídkou.

"Zítra oznámím termín plesu," prohlásil jeho otec zničehonic. Killian jen nepřítomně přikývl, protože ples o kterém mluvil se konal každý rok, nebylo to nic speciálního. Vycítil ale pohled svého otce na něm a tak vzhlédl od jídla. "A využijeme tu příležitost k tomu, abychom našli budoucí královnu, Killiane."

Málem mu vypadla vidlička z ruky. "Cože?" vypadlo z něj. 

"Slyšel jsi mě. Na plese za dva měsíce ti najdeme ženu."

Killian nasucho polkl. Najednou neměl chuť na jídlo, najednou chtěl z té místnosti utéct. Nešlo jen o to, že nebyl připravený najít si nevěstu nebo o fakt, že kvůli jeho nemoci, tréninku a studiím neměl čas na nic jiného, šlo také o to, že mu přišlo, že ho ženy vůbec nezajímají. Nedokáže se do nějaké zamilovat a nechtěl  žít ten život ve lži a bez lásky, ať už to v královských rodinách bylo časté jakkoliv. 

Nezmohl se ale na nic jiného než na přikývnutí. Co jiného mohl taky dělat? Říct otci, že ho nikdy žádná žena nezaujala, což se nedalo ale říct o mužském pohlaví?

Po pár minutách se omluvil a odešel od stolu. Zkrátka potřeboval chvíli, aby to zpracoval. 

Vydal se zpátky do svých komnat a přistoupil k oknu. Měl výhled na nádvoří, kde momentálně stálo několik řad vojáků, jak cvičili formace na zítřejší oslavy. V čele stáli přesně tři muži - Arsen a další dva generálové, což byli ti jediní lidé, kteří byli Arsenovi nadřízenými.

Musel se uchechtnout. Arsen ho zabije, až zjistí, že odešel od obědu bez stráže a je sám v pokoji, když mu před dveřmi stojí strážce jen jeden. 

Vojenská formace pod ním se dala do pohybu. Killian měl pohled jen na Arsenovi. Poprvé ho viděl takhle v práci, ve svém vojenském živlu a chvíli zalitoval toho, že musí být celé dny neustále s ním. Arsen opravdu byl voják, tělem i duší, ale jelikož byl i léčitel, musel mu být po boku, i kdyby měl mnohem efektivnější využití v armádě jako takové. 

Arsen pomalu procházel kolem řad vojáků, někdy něco zakřičel. Killian se nakonec vydal na balkón, ať má lepší výhled, ale také ať lépe slyší. 

Když si ho armáda všimla, postavili se do pozoru. Arsen se zmateně otočil a vzhlédl. Killian by se vsadil, že na jeho obličeji viděl lehký úsměv, než se sám do pozoru postavil. Bylo na tom něco zvláštního, jak už byl zvyklý mít z Arsena spíš přítele než strážce.

Rukou naznačil, ať pokračují. Killian si všiml, jak Arsen proletěl pohledem celý balkón, což znamenalo, že hledal nějakou stráž. Pak se podíval zpátky na Killiana a zatvářil se zmateně. Killian se mu nedivil, přece jen měl být stále na obědě a hned po obědě měli jít na trénink. Nebylo to tak zvláštní, protože obědy s králem trvaly vždy alespoň tři hodiny i s diskuzí po jídle. 

Arsen došel ke generálům, něco jim řekl. Pak se vydal směrem ke vstupu do paláce.

Killian se otočil a vrátil se do svého pokoje. Na stole měl rozečtenou knihu, kterou momentálně studoval, a původně se k ní chtěl vrátit, teď se ale jen posadil do křesla. Protože přesně jak si myslel, Arsen byl do pár minut v jeho komnatách.

"Máš před dveřmi jen jednoho strážce." Bylo první, co řekl.

"Jsem si toho vědom, děkuju," odpověděl Killian.

"Máš být na obědě. Proč tam nejsi? A když už, kde máš více stráží?"

"Mám za sebou trénink, dokážu se už ubránit i sám," namítl Killian.

"Myslíš ty tři dny tréninku, co jsme měli?" uchechtl se Arsen lehce.

Killian měl co dělat, aby na něj prostě jen nezíral, protože měl na sobě slavnostní uniformu hradní stráže, která se sice tolik nelišila od té normální, ale šlo vidět, že ji má ušitou na míru. Padla mu dokonale a odznaky na jeho hrudi jen ukazovaly jeho důležitost. K pasu měl přidělané hned dva meče, jeden dlouhý, jeden krátký, což taky normálně nemíval. 

Nedokázal ani popsat, jak v bezpečí a dobře se s ním cítil. 

Vzpamatoval se. "Už jsem tě jednou skolil na zem," odpověděl.

"Protože jsem tě nechal."

Oba se krátce zasmáli a nastalo krátké ticho, než se Arsen opatrně zeptal. "Stalo se něco u oběda s králem?"

Killianova otázka ho překvapila, protože i když Arsena donutil, aby s ním mluvil neformálně, většinu věcí kodexu stále dodržoval. A tohle byla osobní otázka, na kterou neměl právo se zeptat.

Jemu to samozřejmě nevadilo, naopak ocenil, že si toho Arsen vůbec všiml. "To to jde tak vidět?" zeptal se.

"Trávím s tebou každý den několik posledních týdnů, člověk si začne všímat detailů, ať už jsi princ nebo ne. A vypadáš, že se něco děje. Vím, že nemám právo se ptát, ale vím i to, že ty na kodex moc nehraješ," vysvětlil. Killiana pobavilo, jak moc pravdu měl.

"Otec zítra oznámí termín plesu," vyklpoil ze sebe.

"A?"

"A chce mi na něm najít ženu, kterou si vezmu."

Nedíval se v tu chvíli na Arsena, a tak neviděl jeho reakci. Slyšel jen jeho odpověď. "A něco mi říká, že nejsi fanouškem plesů, kde se hledají budoucí nevěsty?"

"Nejsem fanouškem celého tohoto konceptu, že jenom proto, že jsem princ, měl bych se oženit v devatenácti, jen aby to vypadalo dobře pro korunu," opravil ho lehce Killian.

"To jsem chtěl říct jako další," odvětil Arsen. 

Vyčerpaně si povzdechl. Pak se konečně na Arsena podíval. "Potřebuji po tobě, abys hned zjistil, jestli je má nemoc smrtelná nebo ne. Prosím."

"C-co to má společnýho s tímhle vším?" zeptal se zmateně Arsen.

"Jestli je to smrtelné a jestli mám opravdu umřít, nemá cenu hledat mi ženu a moje sestra by se stala korunní princeznou. A jelikož chce otec oznámit ples už zítra, musíme to udělat dneska," vysvětlil naléhavě, protože to naléhavé bylo. Nevěděl, co si přál více - aby jeho nemoc byla smrtelná a zachránila ho před vším, čím bude v životě trpět, nebo ne.

"Já nevím," vydechl Arsen.

"Co jsi o tom četl?"

"Nemůže tě to zabít. Ale já ti nechci ani ublížit," odpověděl Arsen s takovou upřímností, díky které mu až poskočilo srdce. 

"Dřív nebo později to budeme muset stejně udělat. Tak to udělejme dnes," odpověděl nakonec tlumeně. Dobrých několik dalších minut tak Arsena přemlouval, až nakonec Arsen zatnul čelist a sundal si opasek s meči.

"Lehni si," zamumlal. "Jestli ale usoudím, že ti to ubližuje až moc, skončím."

Killian přikývl a lehl si na sedačku vedle křesla, ve kterém seděl do té chvíle. Bylo mu jasné, že opět nebude mít daleko k omdlení. 

Arsen si začal sundávat slavnostní uniformu. Když se pak otočil ke Killianovi, neměl na sobě ani tu bílou košili co minule. Od pasu nahoru byl zkrátka nahý. 

Killian odvrátil zrak. "Neměl by sis taky lehnout? Pro případ, že to bude smrtelné a omdlíš."

Dostal ale stejnou odpověď jako minule. "Neomdlím, protože to nebude smrtelné."

Arsen si k němu klekl, vzal jeho ruku a položil si ji na hruď. Pevně ji držel na místě. Killian znervózněl, Arsenův dotek ho uklidňoval. 

"Řekni mi, jestli ti bude na omdlení, dobře?" nařídil mu ještě.

Killian přikývl. Arsen se dal do práce. A i když mu na omdlení bylo, nic neřekl.

♛

JÁ SE TAK TĚŠÍM NA VŠE CO MÁM VYMYŠLENO HHHHH