Prosím všechny, aby si znovu přečetli čtvrtou kapitolu, protože se mi podařilo do ní zveřejnit místo skutečné čtvrté kapitoly, kapitolu pátou.

****

Usnula jsem.

V jednu chvíli jsem seděla na otočné židli u svého stolu, sledovala, jak klidně spí, no a v té druhé jsem to sama zalomila v té, snad nejméně pohodlné, pozici, jaká existuje. Byla jsem prostě vyčerpaná. Fyzicky ani nemluvím vzhledem k tomu, že jsem se po noční a den před ní pořádně nevyspala. O tom psychickém stavu by bylo možné taky diskutovat.

Probudil mě nějaký zvuk, který jsem nebyla schopná identifikovat. Polekalo mě to až tak, že jsem z té židle slétla rovnou na zem. Jasně, ještě se musím zmrzačit, aby tento den za něco stál.

„Jsi vzhůru?" bylo to první, co ze mě vylezlo, když jsem ho uviděla, jak sedí na posteli a hladí mou kočku.

Ta si mu spokojeně hověla na nohách, nadšeně mu drápy masírovala břicho a příležitostně olízala ruku jemu nebo packu sobě. To je zrada, nespletla si ho se mnou?!

„Už nějakou dobu, nechtěl jsem tě ale budit," odvětil a já zjistila, že je to snad ta nejdelší věta, co jsem z něj zatím dostala.

„Máš pěknou kočku, jak se jmenuje?" začal ji drbat, což se jí samozřejmě víc, než líbilo.

Labužnicky otáčela hlavu tam, kde přesně chtěla, aby ji drbal.

„Micka," odvětila jsem prostě.

Objevila se tu u nás ani nevím jak. Moment... vlastně si to pamatuji docela barvitě. Samozřejmě, že jsem měla zakázáno si tady pořídit jakékoli zvíře. Náš byt je malý a podle mámy tu zkrátka nebyl prostor na zbyt. Jenže jednou, zrovna v době, kdy nás opustil táta, což pro nás bylo docela těžké období, se tu zjevila ta kočka. Přiznávám, že tehdy, když se ke mně přidala cestou ze školy, jsem se rozhodla to jen zkusit a nečekala jsem, že by to mohlo projít. Vzala jsem ji domů a ukázala mámě. Počítala jsem s tím, že mě s ní vykopne ven, ale ona byla v tu chvíli tak nervově labilní, že jakmile tu nebohou toulavou kočku, která byla téměř samá kost a kůže, uviděla, rozbrečela se a začala vytahovat nejrůznější jídlo z lednice.

To znamenalo jediné – Micka zůstává.

Jsou to už čtyři roky, co ji máme a je to náš mazlíček největší. Náš život se vlastně od té doby netočí kolem ničeho jiného, než jsou peníze a kočka. Peníze prostě vypustit nejde a vzhledem k naší bídné situaci po odchodu táty, je potřeba toto téma řešit.

Kočka je spíše pozitivní věc. Člověk pořád řeší, kde je, co dělá, co chce a podobně. Můj život by bez ní byl asi pěkná nuda, což?

„Je ti aspoň trochu lépe?" zeptala jsem se na to, co mě zajímalo asi ze všeho nejvíc.

Netuším, na jak dlouho jsme oba vytuhli, ale očividně mi to stačilo na nějaké to nastartování. Horší bylo, že s pracujícím mozkem mi začalo docházet, že jsem si vlastně přivedla domů kluka bez domova. Vůbec ho neznám a co hůř... moje úplně první zkušenost s tím byla, když se snažil vykrást obchod. Jak můžu vědět, že se nepokusí ukrást něco i tady?

Jak můžu vědět, že nemá nějakou nemoc jako je AIDS nebo nepřenáší vši, blechy či cokoli jiného, co se dá na ulici chytit?

Až teď mi dochází, jak impulzivně jsem jednala, když jsem ho tu přivedla. Protože jestli přenáší nějaké parazity, tak ti si nejspíš už hoví naprosto šťastní v mých peřinách.

„Už mi není zima," přikývnul.

„To je dobře."

Postavila jsem se a trochu se protáhla. Přišla jsem si šíleně rozlámaná, a tak není divu, že mi ne zrovna tiše zapraskaly kosti v těle.

„Můžeš tady ještě chvíli zůstat, ale moje máma se vrátí v šest večer a..." započala jsem, ale on mi skočil do řeči.

„Půjdu pryč hned," položil kočku vedle a začal vstávat.

„Ne, to nemusíš," vyhrkla jsem.

„Dej si se mnou ještě alespoň oběd."

Netuším, proč ho teď prosím, aby tu vlastně zůstal. Možná neprosím doslova, ale z mého tónu hlasu je asi jasné, že si přeji, aby zůstal. Nejsem schopná říct proč. Asi nějaká vnitřní pohnutka, nějaká intuice? Vždyť se říká, že ženy intuicí mají, tak proč by u mě nemohla fungovat v tomto případě?

Byla jsem ráda, že nijak neprotestuje, i když... to by byl nejspíš sám proti sobě. Šel za mnou až do kuchyně jako stín a spolu s ním také Micka. Ta se samozřejmě začala okamžitě dožadovat nějakého jídla. Takže nejprve jsem dala jídlo jí, a pak jsem začala ohřívat jídlo, které mimo polévku zbylo ze včera.

„Co je?" zeptala jsem se nechápavě, když jsem to položila před něj a on pořád hleděl.

„Maso jsem měl naposledy před čtyřmi měsíci," šeptl tiše.

„A-aha," vylezlo ze mě.

„Tak si nech chutnat," popřála jsem mu a sama se pustila do své porce.

Slyšela jsem, jak odpovídá, ale moc jsem to nevnímala, protože samotnou mé myšlenky přehlušil hlad. Ta polévka ráno byla sice super, ale dle nástěnných hodin od ní uběhly už pěkné čtyři hodiny a můj žaludek se začal pomalu ozývat. Pak ani nezmiňuji, že většinou i během noční něco jím, jenže teď jsem neměla šanci, když tam byl on. Vlastně jsem na jídlo úplně zapomněla.

„Neuraz se," započala jsem a upoutala tak znovu jeho pozornost.

„Ale nenapadlo tě třeba zajít do nějakého centra, kde pomáhají lidem jako ty?"

„Lidem jako já?" pozdvihl obočí.

„Lidem bez domova," kývla jsem a opravdu se snažila na to jít něžně.

Jenže tady není moc prostor pro to, abych s ním jednala nějak v rukavičkách. Za pár hodin přijde máma a já ho tady nechat nemůžu. I když se mi vůbec nezamlouvá představa, že by měl být ty chladné noci venku, jako tomu bylo do teď. Hlavně po tom, co se mi v práci vyvrátil.

„Něco takového je, ale je to až v centru."

A to je asi daleko.

„Pěšky je to daleko?" ujistila jsem se, na což on pokýval hlavou.

„Tak co kdybych ti dala nějaké peníze a můžeš jet metrem?" navrhla jsem.

„Neměla bys mi nic dávat, už tak jsi toho udělala dost. Jsem... opravdu se pořád nějak nemůžu vzpamatovat z toho, že jsi mě sem vzala," pořád trochu koktal, ale byla jsem neskutečně šťastná, že se mnou konečně mluví.

Není to jen o jednostranné konverzaci jako tomu bylo do teď.

„Tak to jsme dva," přiznala jsem a odložila vidličku do prázdného talíře.

On stále jedl a já tak měla šanci si ho opět prohlédnout. Měl o něco zdravější barvu pleti. Vlasy mu už úplně uschnuly a zcela se narovnaly, padaje mu poměrně otravně do očí.

Když se na něj teď tak dívám, vypadal pěkně. Myslím jako v obličeji. Vypadal jako sympatický mladý kluk. Asi takový, který by mohl klidně být mým spolužákem na vysoké. Takhle čistý, umytý a v normálním oblečení by byl zcela nerozeznatelný od ostatních lidí.

„Nevím, co se ti stalo a respektuju, že mi to nechceš říct..." započala jsem znovu.

„Ale ať už je to cokoli, nenechávej to takhle," vytáhla jsem z peněženky nějaké peníze, co jsem tam měla a o kterých vím, že mu na metro do centra budou stačit.

„Nemůžu ti víc pomoc, přestože bych chtěla. Možná, pokud do toho centra pojedeš, budou schopní ti poradit a pomoci," dala jsem je na stůl, a pak posunula směrem k němu.

„Řekni mi," chvíli sledoval bankovky, a pak ke mně zvedl hlavu.

„Proč to děláš po tom, co jsem tě vlastně chtěl okrást?" položil mi otázku, na kterou sama pořádně neznám odpověď.

Opravdu ve mně vzbudil tolik lítosti? Možná to ani neplánoval a pokud ano... vyšlo mu to. Nevím o něm absolutně nic. Možná odsud už stihl pobrat nějaké věci během toho, co jsem spala. Možná je skutečně ten případ, co propadl alkoholu i drogám. To, že jsem na jeho rukou neviděla stopy po jehlách neznamená, že žádné nebere. Užívat drogy se dá i jinak, než si je píchat.

Všechno tohle na mě klidně může být divadlo, ale já co? Rozhodla se věřit své intuici a doufat, že mě nezklame.

„Prostě pocit," pokrčila jsem rameny.

Možná ho nespasím. Nejspíš nejsem schopná mu pomoci, aby se postavil na vlastní nohy. Musí to udělat on sám. Třeba stačí jen malé popostrčení. Třeba stačí těch pár tisíc wonů, které jsem mu dala k tomu, aby změnil svůj život.

To záležíjen na něm.