Byla jsem ráda, když Tina nějak neprotestovala, že Yoongi přišel. Samozřejmě počkal až se vzbudí, a pak ji vzal k sobě. Domluvili jsme se taky, že u něj nějakou dobu zůstane a domů se nevrátí.

Vím sice, že takhle to dlouhodobě nechat nejde, ale přinejmenším je alespoň teď v bezpečí. Než vymyslíme, co bude dál.

Po tom, co odešli, jsem se spakovala taky a zamířila k Taehyungovi. Psal mi, že s focením dnes už skončili, a že jestli mám čas, můžu se stavit. Měla bych se sice učit, ale na to fakt myšlenky nemám. Rozhodla jsem se proto nechat dnešek prostě bez učení s tím, že se k tomu vrátím zase zítra.

Cesta mi trvala nějakou půlhodinu, než jsem dorazila do budovy a zdravila se s vrátným. Ten už mě za tu dobu naštěstí poznal, takže jsem se nemusela nějak složitě ohlašovat. Nepouštějí totiž jen tak někoho dovnitř.

Znám i jeho kód k hlavním dveřím, a tak mi ani nemusí otvírat. Nejdříve to bylo docela divné, a vždycky jsem zvonila. Za nějakou dobu mě to ale přešlo. Nikdy tu nechodím, pokud není doma a ve většině případů mě i očekává. Pokud ne, tak prostě zvoním.

„Ahoj, už jsi tady?" zavolal z kuchyně a já tak alespoň věděla, kde ho mám hledat.

„Jop, co děláš?" zamířila jsem k tam a uviděla, jak je ke mně otočený zády a něco dělá na kuchyňské lince.

„Nějaké sendviče, docela mi vyhládlo. Chceš taky?" ani se neotočil a dál pokračoval v přípravách.

„Díky, ale nemám hlad," pro sebe jsem se usmála, a pak došla až k němu, obalujíc své ruce kolem jeho pasu.

„Copak je?" slyšela jsem, jak se chichotá, když jsem ho zezadu objala a svou hlavu přitiskla na jeho záda.

Zkrátka jsem se potřebovala přitulit.

„Jen náročný den," zamumlala jsem do trička, které šlo cítit jeho parfémem, a pak se odtáhla, aby mohl pokračovat v práci.

Místo toho jsem zasedla k barové židličce kousek od něj a čekala, až si to dodělá. Naštěstí to trvalo jen pár minut a on mi konečně věnoval svou plnou pozornost.

„Co se stalo?" postavil se přede mě a tentokrát mě sám objal.

Jen tak lehce, že mezi námi pořád bylo nějaké místo, a taky jsme si viděli do obličeje.

Nahlas jsem si povzdychla a bojovala s tím vším, co se ve mně za tu dobu nahromadilo. Chtěla jsem to dostat ven, ale zároveň jsem měla strach. Nechtělo se mi na to myslet a nechtělo se mi o tom mluvit. Vím však, že musím. Musím to někomu říct ať to zní, jak sobecky chce, přenést na něj trochu té tíhy. Potřebuju, aby to se mnou sdílel a podržel mě.

„Mluvila jsem s Tinou," započala jsem.

„Zase to nedopadlo?" tipoval, na což jsem tentokrát zavrtěla hlavou.

„Řekla mi, co se stalo," na chvíli jsem uhnula pohledem.

„Konečně? Tak to je pokrok, ne?" snažil se znít pozitivně, ale asi mu došlo, že to nebude tak jednoduché, když se pořád tvářím tak zatrpkle.

„Její táta jí dělá hrozné věci, Tae," můj obličej se nejspíš zkroutil do bolestivé grimasy.

Nemohla jsem to však zastavit. Jen ta představa a je mi zle. Je mi na blití z toho, že byl schopný ji něco takového udělat.

„Její táta?" zopakoval a jsem ráda, že se alespoň na tvrdle nezeptal, o jaké věci se jedná.

Němě jsem pokývala hlavou a cítila, jak se mi mlží před očima.

„Nejsem naivní, abych nevěděla, že se takové věci dějí. Vždycky vidím něco podobného v televizi a říkám si, že je to hrozné. Mám zlost na ty chlapy za to, že si tohle vůbec dovolí. Copak je to fér? Kdo jim sakra dává právo na to, aby se ženou takhle jednali jen proto, že jsou prostě silnější?" vrtěla jsem hlavou s pohledem upřeným na své prsty, které se třásly.

„Přijde mi ale, že teprve až teď, co se to stalo někomu, kdo je mi blízký, si pořádně uvědomuju, jak příšerné to je. A vlastní otec? Vždyť on by měl být ten, kdo ji před všemi ochrání, a ne jí ublížit nejhůř, jak nejspíš chlap ženské může, to je... je mi z toho tak zle," zavřela jsem oči, abych odolala slzám, ale i tak to byl nejspíš marný boj.

Byla jsem vděčná za to, když mě pevně objal. Přesně to jsem totiž potřebovala.

Celé to zjištění se mnou nehorázně otřáslo a taky vystrašilo. Jak člověk může věřit lidem, když i ti nejbližší ho takto zrazují?

Teprve až teď, když jsem byla s ním a on mě objal tak, až jsem znovu měla ten pocit, že se mi nic nemůže stát, mi došlo, v jakém napětí jsem celou tu dobu byla. To povolilo až teď, zanechávajíc za sebou pouze bolavé svaly.

„Neboj se," šeptl a já zabořila svou hlavu více k jeho krku, schovávajíc se tak úplně.

„Všechno se to dá do pořádku. Pomůžeme jí a Yoongi určitě taky," hladil mě po zádech.

Nepatrně jsem zakývala hlavou a byla vděčná za to, že mě prostě jen drží. Nepotřebovala jsem žádná další slova útěchy, tohle stačilo.

Po pár minutách, kdy bylo v místnosti úplné ticho, jsem se konečně trochu uklidnila.

„Neplakej," chytil mou tvář do dlaní a prsty sundal všechny slzy.

„Díky," zamumlala jsem ubuleně.

„Za co?" pozdvihl obočí a pousmál se.

„Že jsem ti to mohla říct a... za všechno," sama jsem si trochu otřela tvář, která byla nepříjemně ulepená.

„Neděkuj, je to samozřejmost," dal mi vlasy, které se pletly v mém obličeji, za uši, a pak mi věnoval ještě o něco širší úsměv.

„Vážně si nedáš ten sendvič?" kývnul k talíři položeném na kuchyňské lince.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem přikývla. Asi jsem na konec přece jen hladová.

„Tak běž vybrat něco, na co se spolu koukneme a já ti ho nachystám, fajn?" zeptal se, což jsem mu pouze odkývala.

Zamířila jsem nejprve do koupelny, abych si umyla obličej, a poté do obývacího pokoje, kde sídlila taky obrovská LCD televize. Zapnula jsem ji a zamířila rovnou do filmotéky. Chtěla jsem se rozveselit a on sám má komedie rád, takže jsem tam nějakou vybrala, a pak čekala, až přijde i s jídlem.

Společně jsme se zakutali pod tenkou deku a já si hlavu složila na jeho rameno, které se k tomu přímo vybízelo. Když mě pak znovu objal, bylo mi ještě líp.

Byla jsem mu moc vděčná za to, jak se zachoval. Jak se snažil, aby mi bylo dobře.

Nejsem zvyklá se lidem jen tak svěřovat, a pak před nimi brečet. Přestože jsme spolu už nějakou tu dobu, pořád jsem si držela ten svůj emancipovaný postoj. Jsem zkrátka taková. Proto pro mě hodně znamená, když byl připravený mě podržet ihned, co jsem ho ze sebe shodila a nechala svým emocím volný průběh.

Jsem mu vděčná za tolik věcí... a on nejspíš nemá ani tušení.