„Co si dáte?" usmála se na nás servírka, koukajíc střídavě na mě a na Namjoona.

„Já-..." chtěla jsem začít, když mi pokynul, že si můžu objednat první, ale slečna mě opět přerušila.

„Dneska máme speciální valentýnské menu. Dvojitá porce lívanečků a k tomu velký čokoládový shake."

Netuším, jestli bylo možné, aby se usmála ještě víc, ale už tak jsem měla pocit, že jí mizí oči a pusa zakrývá téměř celý obličej. Bylo fajn, že chce být milá, ale bylo to trošku strašidelné, jen co je pravda.

„No, děkujeme, ale já bych raději zůstala jen o Latté, děkuji," odmítla jsem zdvořile její nabídku, na což ona přikývla a zapsala si to do tabletu.

„Já bych si dal jedno Ice Americano," objednal si Namjoon, opláceje ji vřelý úsměv.

Sotva odešla, musela jsem protočit oči. Nebylo to kvůli ní, byla fakt milá a toho si cením, protože vím, jak je kolikrát pro mě těžké, abych ze sebe na zákazníka vyloudila nějaký ten úsměv.

Jen jedna věc je mega otravná – Valentýn. Všude a všude a všude a všude. Totálně mi to leze na nervy. Předtím, než se někdo začne obořovat tím, že je to určitě proto, že jsem sama, tak bych ráda vypíchla především fakt, že je to čistá komerce. Neměla jsem to období ráda, i když jsem chodila se svým přítelem. To, že na mě všude koukají srdíčka, růžová a zamilované páry akorát podněcuje, že se z toho mého „nemám ráda" stalo „nesnáším".

„Co? Až moc lásky kolem?" jako by mi četl myšlenky.

„Očividně," utrousila jsem.

„Promiň, samotnému mi nedošlo, že když teď někam půjdeme, bude to vypadat takhle," semkl rty, no vzápětí se opět usmál, protože servírka byla zpátky i s našimi drinky.

Páni, to byla rychlost. Samozřejmě jsem jí taky slušně poděkovala a začala sypat do kávy veškeré cukry, které jsem k nápoji dostala. Potřebuju si asi trochu přisladit, aby se mi i zlepšila nálada. Nevím, proč jsem taková nakrknutá, přitom mám jen samé radosti v poslední době.

Začnu tím, že jsem úspěšně přežila zkouškové na škole. O známkách raději pomlčím, ale ty stejně nikoho nezajímají, tak proč by měly mě? Moje máma konečně přestala mít dvanáctky a je to v její práci se směnami stabilnější, za což jsem byla ráda. Fakt po svátcích neskutečně dřela, a přestože nejsem žádný mamánek, chyběl mi nějaký čas, kdy jsme byly jen spolu.

Pak mi taky přišla poměrně tučná výplata za leden, kdy jsem brala jednu směnu za druhou a ne, nebudu se tajit, že jsem to chtěla tak trochu kvůli Taehyungovi. Když jsem byla v obchodě, mohl tam zůstat se mnou. Netuším, na kolik jsem mu tím pomohla, ale nebylo v mých silách udělat víc. Při nejmenším byl aspoň v teple, a ne v mrazech, které teď sužovaly celý Soul. Někde naměřili více jak mínus deset. Jen představa, že se někde potlouká v takové zimě a klepu se kosou za něj.

Když už jsme u něj, tak on je vlastně další důvod, proč bych měla být šťastná. Jeho život se pomalu začíná dávat do pořádku. Do normálního soběstačného člověka to sice ještě nějakou dobu potrvá, ale pořád vypomáhá na té stavbě a oni mu platí hotově na ruku. Možná pořád nemá střechu nad hlavou, přespává v obchodě, když jsem tam já, anebo na ubytovně pro bezdomovce, ale je to obrovský pokrok. Je teď schopný si při nejmenším koupit pořádné jídlo. To si taky myslím, že mu dodalo hodně síly.

Nepopírám, že jsem ho několikrát pozvala domů na oběd a máma se pak divila, že jsem všechno spráskala sama.

Samé pozitivní věci, ale já jsem stejně v poslední době příšerně nevrlá.

Pak ještě můžu vinit menstruaci... a jo, tou to určitě bude. Mrcha jedna.

„Promiň, byla jsem nějak mimo, můžeš zopakovat, co jsi říkal?" zatřepala jsem hlavou a probrala se ze svého osobního transu.

„Dneska asi nemáš den, viď?" chápavě se usmál.

„Spíš nemám celý týden, nevím, co je blbě, ale snad to přejde, co nejdřív," našpulila jsem nespokojeně rty.

„Řekni mi, co to je s vámi Korejci a ledovou kávou? Venku je snad mínus deset a ty si do kafe necháš nasypat led, a ještě si za to připlatíš?" odvedla jsem pozornost někam jinam a v duchu si striktně zakázala myslet na cokoli špatného.

Teď jsem na kávě s kamarádem a prostě si to užiju. Depka může přijít potom.

„Ty se po té době, co tu žiješ, ještě divíš?" pozdvihl obočí, ale i tak se nad mým komentářem uchichtnul.

Jeho smích je hrozně sympatický. Nejen ten zvuk, ale obecně má moc krásný úsměv. Není pak divu, že ho ve škole vidím pořád s nějakými holkami. Určitě o něj nejedna má zájem. Vysoký, stavěný tak akorát, sympatický úsměv, inteligentní – a to je fakt velký bonus, se smyslem pro humor. Asi bych ve výčtu jeho předností mohla pokračovat dál, ale k ničemu by to nebylo.

Vím, že o mě měl zájem, ale z nějakého důvodu jsem to prostě necítila stejně. Nepřeskočila jiskra a pořád tam něco chybí. Jen vážně netuším, jak mu to naznačit, ať se nesnaží zbytečně.

„Asi nedivím."

„Deny, vlastně je tu důvod, proč jsem se s tebou chtěl dnes sejít," započal, když jsem se neměla k dalšímu mluvení.

Ajaj.

„Dobře, sem s tím," pobídla jsem ho.

„Pracuješ v tom obchodě, u kterého ti taxi posledně zastavoval, že jo?" ujistil se a já nemohla jinak než přikývnout.

Není to sice nějaký super job, ale nestydím se za to, že tam dělám. Je to práce jako každá jiná a pořád jsem ještě studentka. Věřím, že až si vydobydu svůj titul, tak se samozřejmě uplatním na nějakém lepším místě – ne jako prodavačka. Hah, s tím samozřejmě si radši tak jistá nebudu, ale všichni chápeme, co je tím myšleno.

„Přesně," odpila jsem si kávy a sledovala, jak si poposedl na koženém křesle.

„Napadlo tě někdy dělat něco lepšího?" zeptal se.

„Jasně, až dodělám školu tak nechci dělat v obchodě, ale jako brigáda to není špatné a je to blízko," řekla jsem své myšlenky nahlas a popravdě jsem začínala být čím dál tím více zmatenější.

Kam tahle konverzace míří?

„Hlavně to neber tak, že si o té práci myslím něco špatného. Sám jsem dělal jedno léto v obchoďáku," opět mi ukázal ty rozkošné ďolíčky.

„Neberu to nijak, jen nechápu, proč se o tom bavíme," přiznala jsem.

„Fajn," odkašlal si.

„Mám známou v modelingové firmě a ta se mě zeptala, jestli nemám nějakou kamarádku, která by tam chtěla na placenou stáž. Jedná se o výpomoc při focení photoshootů a podobně. Nejprve to nabízela mně, ale mě popravdě modeling moc nebere, a pak taky mám praxi u svých rodičů ve firmě. Zjistil jsem ale, že vlastně nemám žádnou dobrou kamarádku, které bych to mohl nabídnout, jen tebe," vylezlo z něj.

Mé ironické já chtělo něco podotknout o těch dobrých kamarádkách, ale nemám v plánu se chovat žárlivě. Jednak to nemám zapotřebí, a pak taky v něm nechci vzbudit dojem, že o něj v tomto směru mám zájem – když se spíš snažím dělat opak.

„Aha, no... co si budeme říkat? Jasně, že bych brala něco, kde se nedělají noční a raději bych pomáhala s něčím podobným, než rovnala zboží v obchodě. Víš ale o tom něco víc? Kde mají sídlo, jak je to se směnami a s placením?"

Byla jsem tím zaujatá, to nepopírám. Možná má prvotní reakce byla, že bych to měla odmítnout. Asi mi to nabízí hlavně proto, aby si u mě v tomto směru šplhnul. Jenže... oni mě ani vzít nemusí a vědět víc informací určitě neuškodí.

Poslechla jsem si všechno, co mi řekl a bez mučení přiznávám, že se mi to zdálo jako práce snů. Hned a na místě bych to vyměnila.

Dal mi kontakt na paní a já tam hned zavolala – není na co čekat. Domluvily jsme si schůzku a bylo to.

A pak?

Uvidí se.