pohled Anety:

Ráno jsem se probudila jako obvykle, ale nebyla jsem z toho nadšená. jediný co jsem teď chtěla, bylo to, abych se teď mohla znova zachumlat do své teplé peřiny a nikdy nemuset vylézt...ale bohužel. nakonec jsem se teda rozhodla vylézt a šla jsem si dát studenou sprchu. potom jsem se šla převléct do svého obvyklého oblečení, ale všimla jsem si, že venku prší....takže jsem si musela vzít něco teplejšího. rozhodla jsem se pro tohle: 

víc, že mi to při dešti moc nepomůže ale co už...nic teplejšího nemám. Až jsem se dooblékla tak jsem se šla nasnídat. výhoda byla ta, že jsem každé ráno bývala sama doma, takže jsem si mohla dát co chci. sbalila jsem si věci do tašky a vyrazila do školy....poslední den...konečně bude víkend.  tahle informace mě držela při životě celý den. jsem vděčná mým kamarádkám, že mi pomohli přežít celý den. Hlavně Pavlovi, který mi poslední dobou byl pořád na blízku. Celý den jsem doufala, že Marka nikde nepotkám. no spletla jsem se. Na obědě mě chytil za ruku táhnul mě pryč.  Začal na mě něco mluvit až venku na školním hřišti ,,Ahoj Anet. Hele za to s Verčou se ti omlouvám. Já k ní nic necítím, fakt ne. je to jen kámoška. Vždyť víš, že mám rád tebe."a chystal se mě obejmout ,,Na to zapomeň. Jestli si myslíš, že ti uvěřím něco takového po tom, co jsem viděla. Tak jsi na omylu. Opovaž se na mě ještě někdy mluvit." odsekla jsem mu a odešla zpět do jídelny...protože jsem po tom celém dnu měla celkem hlad.  Periferně jsem viděla jak ho moje odpověď zamrzela, no po chvilce jen myknul rukama a odešel někam pryč. 

Po škole jsem byla ráda, že nemáme žádný úkol, protože jsem fakt nebyla odhodlaná do udělat. Rodiče seděli dole v obyváku a já u sebe v pokoji. Pustila jsem si muziku...docela nahlas, abych neslyšela, že se tam dole něčemu strašně smějí. sem tam jsem si dolů do kuchyně zašla pro něco k jídlu, aby jsem neumřela hlady a rodiče viděli, že ještě vůbec žiju. Kolem 6 hodiny večer jsem si sedla k televizi s tím úmyslem, že si pustím nějaký film. No to se trochu nepovedlo, když najednou zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a tam stál Marek. Nechtěla jsem ho vidět, natož poslouchat nějaký jeho kecy o Veronice. No on jen řekl ,,Hele, vážně mě to mrzí." a odešel. Pustila jsem si film a u něho málem usnula. potom jsem jen cítila, že mě někdo nese do pokoje...a tam jsem nakonec tvrdě usnula. 

pokračování příště.