,,Zase brečím," se smutným smíchem jsem si setřela neposednou slzu. Bokem jsem se opřela o stěnu, ruce si založila na hrudi a hlavu svěsila k zemi.

,,Proč se mi zdá, že v tvojí přítomnosti pořád brečím? Už vím, protože je to tak," vyplivla jsem na něj zhnuseně. Začala jsem být nepříjemná. Naštvaně jsem krčila obočí. Nepříjemným pohledem jsem propalovala tvoji postavu v mé blízkosti. 

,,Nebreč," zašeptal si.

,,Nech si to svoje nebreč pro někoho jiného. Já už na to nemám sílu!"