Byl to pro něho šok. Sice si nalhával, že mezi páskami nevidí rozdíl, ale když se z něho stal nositel černé, tak ho to jednoduše vykolejilo. Uvědomil si, že život už pro něho nebude tak jednoduchý. Po počátečním strachu to opadlo a vlastně byl i docela rád. Myslel na to, že teď konečně pochopí, jak se věci mají. A tak bude moci pomoct. Síla jeho vůle ho neustále překvapovala.

Navíc stále nevěděl, co ho čeká. Dozorci ho vyvedli z budovy. Byl to velký betonový komplex ohraničený plotem s ostnatým drátem. Nikdy takovou budovu neviděl a nebyl si ani jistý tím, zda je ještě ve Varšavě. Dočetl se pouze toho, že je to nápravné zařízení. Bylo to natřené na šedé omítce budovy.

Když vyšel ven, tak jako první se zhluboka nadechl toho čerstvého vzduchu. Jeho nová úprava na masce mu to ale neusnadnila. Sice ji ten dozorce přestříkal pouze sprejem, ale částečně tím ucpal malé otvory ve filtru, které jsou pro dýchání nezbytné.

Vzduch vlastně ani tak čerstvý nebyl. Všiml si toho, že v nedávné době pršelo. Dlouhé pláně, které obklopovaly okolí zařízení, byly všechny dočista mrtvé a suché. Nebe bylo zatažené, ale prý se k dalšímu dešti schylovat nemá. Dozorci ho chvíli nechali, až se rozkouká a poté ho naložili do velké dodávky. Jeden si sedl k němu do nákladního prostoru a druhý se vydal za volant.

Druhý dozorce byl celkem klidný, většinu cestu mlčel a bylo vidět, že nemá v plánu Josephovi ublížit. Chlapec se celou cestu díval ze zadního okna. Projížděli po pusté silnici, přes mraky ani v horizontu nic neviděl, žádné skály ani města. Usoudil, že musí být někde ve středozemí.

Mohla to být tak hodina cesty, Joseph se stále napjatě díval z okna. Už viděl nějaké ukazatele. Všiml si šipky, která ukazovala směrem tam, odkud přijeli. Byla to jediná šipka natočená tím směrem. Snažil se zaostřit, aby viděl, co na ní stojí. Bělostok!

Věděl, kde toto město stojí. Bylo to nedaleko hranic s dalšími státy Federace, daleko od Varšavy. Snažil se spojit si jeho cílovou destinaci. Přemýšlel urputně. Potom mu to došlo.

,,Vezou mě pryč z Polska. Minimálně za jeho hranice, že?" vyhrkl na dozorce. Ten na něho pohleděl, ale mlčel. ,,Starosta se mě chce zbavit!"

,,Mlč." odvětil dozorce a podíval se na chlapce přísným výrazem. ,,Budeme mít průser oba, když budeš furt mluvit."

Joseph si to uvědomil, neměl sílu na to, aby dostal další výprask. Ztichl. Místo toho se snažil přemýšlet dál. Potom mu to došlo, vše se mu náhle spojilo, když se zahleděl na svoje modré monterky. Uvědomil si, že ho vezou někam za prací a věděl, že to bude určitě někam za hranice. Polsko sice bylo spojeno s ostatními přeživšími státy střední Evropy, ale i tak byla přísná pravidla o přecházení po hranicích.

Přemýšlel, co si pamatoval, tak Bělostok bylo město severněji od Varšavy. Pokud tedy směřovali dále na sever, tak se nabízela jako možnost Litva. A vzpomněl si, že Litva je jeden ze zásadních dovozců oceli a železa.

Utekla další hodina. On stále neúnavně vyhlížel z okna cokoliv, co by mu napovědělo, kde se nachází. Rozhodně už vyjeli z Polska, ale na hranicích je nikdo nestopoval. Nejspíš to pro jeho případ zařídil starosta jinak. Bez prohlídek.

Po další hodině se dodávka zastavila. Joseph byl napjatý. Netušil, jestli jsou už na místě nebo, co se děje. Přišel dozorce, který doteď řídil, otevřel zadní dveře dodávky a nastoupil, pokynul hlavou na druhého. Ten vstal a odebral se pryč. Za chvíli Joseph uslyšel startování motoru. Poznal, že ho čeká ještě dlouhá cesta.

Na chvíli usnul, tolik stresu a nervozity jeho slabé tělo kompletně vysílilo. Probudil se, když auto opět zastavilo, to  bylo možná za další dvě hodiny, venku už se sešeřilo. Opět přišel dozorce z kabiny řidiče. Otevřel dveře.

Druhý dozorce chytnul Josepha pod pažemi a vystoupil s ním z nákladního prostoru. Joseph se snažil rozkoukat, ale vůbec netušil, kde by mohl být.

,,Řeknete mi, kde jsem?" zašeptal. Doufal, že ho uslyší ten přívětivější dozorce. A uslyšel, jenže mu nic neřekl a opět se na něho podíval tím výrazem jako v autě.

Dozorci vedli Josepha do velké budovy. Tam čekal cizí muž, který na ně nejdříve spustil cizím jazykem, ale pak se lámanou polštinou domluvili.

,,To ten kluk?" zeptal se. Dozorci pokývali souhlasně hlavou. ,,Tady ho nechat. My se postaráme o něj."

Jeden z dozorců šel vyplnit nějakou dokumentaci s tím cizincem. Druhý se k Josephovi naklonil a začal šeptat.

,,Jsi v Litvě, ve městě Utena. Nevím, co jsi provedl, že tě sem poslali, protože tvůj případ je hodně tajný. Ale deportovali tě sem, abys tu pracoval v dolech na železnou rudu." spustil dozorce. ,,Už se sem odvezlo spoustu trestanců, takže ti doporučuju makat a makat, ať neskončíš v průseru. A taky se nauč litevsky, třeba se ti to bude hodit." rychle dopověděl. Zrovna se vrátil první dozorce. Pokynuli na sebe hlavou a odešli.

,,Vstát!" vykřikl Litevec lámanou polštinou. ,,Ty jdeš na směna."

Konec první kapitoly