V polovině oslav měl proslov Ainars Lothe. Hudba na krátkou dobu jeho řeči utichla. Chválil to, že jsou obyvatelé Města nikoho tak samostatní a odvážní. Samostatní, protože dokáží přežít v území za zdí a odvážní, protože se vzepřeli nadvládě Varšavy.

Po chvíli pro nováčky nastínil režim, který zde panoval. Každý dospělý a svéprávný občan měl právo na vojenský výcvik pod vedením zkušených vojáků Laisvė. Ten, kdo nechtěl být součástí reálného odboje a hledal v Městě nikoho pouze mír, měl na výběr. Mohl zvolit cestu v průmyslu - oděvním, potravinovém, lékařském, stavitelském a dalších. Joseph a ostatní horníci dostali na vybranou, kterou cestou se vydají. Pouze pár z nich si zvolilo průmysl namísto armády.

Lothův proslov pokračoval. Ještě několikrát zmínil, kdo je pravý nepřítel a proti komu bude potřeba bojovat, komu budou bojovníci Laisvė čelit. Ke konci proslovu si nechal zavolat Josepha a předváděl ho jako svou trofej. Jako by se vysmíval starostovi, že se povedlo mu ukrást něco drahocenného. Na pódiu zvedl jeho pravici do vzduchu a začal burcovat dav. ,,My jsme vítězná strana! My jsme Laisvė," zopakoval několikrát. Poté pustil Josephovu ruku a odešel za hlasitého potlesku z pódia, hudba se opět rozeznila.

Joseph pořád stál na vyvýšené platformě a přemýšlel nad Ainarsovými slovy. Tušil, že se toho musí ještě hodně naučit a věděl, kam bude jeho cesta směřovat. Po rozhovoru s Amalii, která se na něho dívala z parketu, věděl, že chce bojovat. Sice nikdy doopravdy nebojoval, kromě pár opileckých potyček v utenské hospodě a souboje s Ricem při závěrečném ceremoniálu, ale byl pro to rozhodnutý. Jestli se něco má změnit, tak na tom musí mít svůj podíl. Letmo se poklonil divákům, jež ho stále upřeně pozorovali a sestoupil z pódia. Dav tleskal a stále se na Josepha díval jako na něco mýtického. Jako na někoho, o kom posloucháte legendy, vzhlížíte k němu a najednou ho máte před sebou. Všichni k němu očividně chovali hluboký respekt.

Slavnost se začala pomalu rozpouštět, lidé odcházeli do svých ubikací a chystali se ke spánku. Ale Joseph s Amalii ne. Tance si užili dost, ale rozhodli se pro jeden, poslední. Hudba hrála tiše a klidně, což oběma naprosto vyhovovalo. Jejich tanec už působil sebevědoměji, beze slova dokázali předvídat kroky jeden druhého. Joseph cítil, že začíná mít k divoce jisté pouto, ale z počátku tomu jen těžko věřil. Taky si vzpomněl na to, jak špatně všichni jeho blízcí dopadli.

,,Pro svoje nejbližší jsem nebezpečný," zašeptal nešťastně dívce. ,,Nikoho z nich nečekalo nic dobrého."

Amalie byla chvíli v šoku, ale hledala správná slova, jakými Josepha uklidnit. ,,Podívej se na můj krk a na ty jizvy, co na něm mám," řekla nejdříve a vyčkala, než to chlapec učiní. ,,Rány se dávno zahojily, ale bledé jizvy po nich zůstaly jako připomínka," pokračovala. ,,Víš čeho připomínka?" Joseph netušil, co má odpovědět, dívka oddychla. ,,Jako připomínka toho, co by se stalo, kdybys mě tehdy na ceremoniálu nezachránil. Mohla jsem dopadnout daleko hůř a ty jsi mi jako jediný pomohl."

Tanec ostatních skončil. A tak si i oni sedli k lavicím u parketu. Při rozhovoru oba pozorovali plamínky ohně plápolající v lucernách, jež ozařovaly některé stoly. Bylo na tom cosi uklidňujícího. Nebe dnes bylo schováno pod přikrývkou šedé mlhy a pod ní svítilo pouze pár hvězd. Joseph stále přemýšlel nad jejími slovy. Připustil si, že ho uklidnila a že jsou to dobré argumenty. On vždycky věřil argumentům a logice, i když v některých případech jednal podle impulzů a bez rozmyslů. A tak se dostal až sem. Tohle vše si uvědomil po rozhovoru s Amalií.

Hudba postupně utichala, dokud nezůstal hrát poslední muž se svými houslemi. Tiše hrál svou píseň zatímco se Joseph s Amalii dívali upřeně jeden druhému do očí. Chlapec ten pocit nedokázal popsat, ale i když mezi jejich obličeji byly dvě masky, tak jemu připadalo, jako by dívka žádnou neměla. Připadalo mu, že vidí její pravou tvář.

,,Jsi opravdová," zašeptal tak potichu, jak jen mohl a vstal od lavice. Nabídl dívce ruku. ,,Mohu tě doprovodit ke stanu?"

,,Můžeš," opáčila dívka po krátkém rozmýšlení. Vstala a sevřela Josephovu ruku. Odešli jako jedni z posledních.

Ráno po protancovaném večeru Josepha bolely nohy, ale byla to rozhodně příjemnější bolest, než ta, kterou zažíval po práci v dolech. Jednou dokonce chytl svalovou horečku a to teprve bylo utrpení, ze kterého se dostával několik dní.

Ale díky tomu, jak těžké práci byl při těžení vystaven, měl opravdu dobrou fyzickou kondici a svaly, za které se nemusel stydět. Byl to opravdu velký rozdíl oproti podvyživenému stavu v jakém přijel do Uteny. Tam totiž zavítal jako malý a nevyspělý chlapec, pokrytý modřinami a sužujicí nepřetržitým hladem. Vyděšený z toho, co mu osud přinese. Jak se jeho fyzický stav začal zlepšovat, tak se to odrazilo i na jeho psychice. Dospěl rychle. Vlastně rychleji, než by si dokázal představit. Bylo to těmi okolnostmi, protože se musel naučit hodně rychle obrnit a přežívat.

Když ráno vstal, tak probudil Vytauta a při tom myslel na slova, která mu řekl Leon. Vytautas mu tu byl nejbližší člověk, proto si ho vybral. Věděl, že je dostatečně způsobilý na to pustit se do pomyslné revoluce. Taky neměl důvod mu nevěřit, oba je poháněla stejná motivace. A tak nějak tušil, že ho neodmítne.

Tušil správně. Vytautas věděl, že dnes je den výběru a tak už byl dávno rozhodnutý. Chtěl se pustit do výcviku, aby mohl přispět svou rukou k dílu na osvobození přeživších států Federace. A hlavně jeho rodné Litvy.

Venku před stanem čekal Leon. ,,Přesný jak hodinky," pronesl směrem k Josephovi a Vytautovi. ,,Na to, že jsi to včera celkem rozjel s tou lištičkou, působíš celkem čerstvě," rýpnul si. Chlapec s průhlednou maskou ale tato slova ignoroval. ,,Dobré ráno," dodal rychle Leon, když se mu nedostalo žádné odpovědi.

,,Dobré ráno," řekl podrážděně Joseph. Vytautas kývl hlavou.

,,Dneska začíná trénink," rozhlédl se Leon. ,,To jsi víc lidí nevzal? Vážně veříš jen tomuhle, který pořád mlčí?" rýpl si opět.

,,Vzal jsem někoho, koho znám já a kdo zná mě. To Lothe chtěl," pokračoval stroze chlapec. ,,Odveď nás na to místo, kde má začít cvičení. Vybrali jsme si výcvik,"

Leon byl potěšen Josephovými slovy. Mávnutím ruky ukázal, aby ho oba následovali. Procházeli městem zatímco se slunce pomalu probouzelo a začalo zalévat okolí teplem svých paprsků. Město bylo v tuto brzkou hodinu ještě prázdné, takže potkali jen další zájemce o vojenský výcvik a nebo zařazení do nějakého průmyslového oddělení. Všichni se sešli u rozřazovacího stanu, kde na ně čekali vedoucí jednotlivých sekcí.

Armádní sekce byla ta nejvíce zastoupena. Každý, kdo se k ní přihlásil, byl okamžitě přidán na seznam a poslán do zadní části, kde čekalo několik nákladních vozidel. Na některých z nich byly stopy kulek. Joseph zmrzl a pomyslel si, jestli to náhodou nejsou ty vozy, ve kterých je vyvezli z Uteny. Jsou ty stopy od kulek z přestřelky na letišti? Vrátilo mu to smutné vzpomínky na Isaaca, ale o to více ho to motivovalo přidat se k výcviku.

Výcvik se konal v provizorní, ale úctyhodně zařízené, střelnici několik kilometrů od náměstí. Auty tam jeli přibližně dvacet minut. Jeden rekrut za druhým postupně vylezli z vozidel. Bylo jich v řádu desítek.

Všichni dostali pokynem seřadit se do skupin podle jejich čísla v přihláškovém listu, který dostali u rozřazení. Joseph měl číslo šest a společně s ním i Vytautas. Zbytek skupiny si Joseph neměl čas pořádně prohlédnout.

Když konečně opadl zmatek a skupiny byly seřazeny, tak přišel vůdce obranné a útočné divize Laisvė. Byl to Izydor Gajos Stuhr, přezdívaný také jako Moletaiský Řezník, Generálporučík armády Federace. Svoji přezdívku dostal kvůli krvávému potlačení nepokojů v Litevském městě Moletai, za což si zasloužil spousty vojenských ocenění a paradoxně i odznak za udržování míru. Po této nechvalně známé operaci, která se jmenovala Klatka z wilkami (Klec s vlky), totiž nepřežil jediný povstalec. Ale ani žádný civilista. A rozhodně to nebyly jediné zmařené životy na jeho kontě.

Joseph si ho pamatoval z některých vojenských přehlídek z doby, kdy byl ještě varšavským občanem. Je zvláštní, že člověk, který je schopný takových zvěrstev, je společností ještě oslavován. Většina jeho zločinů vůči nevinným lidem byla v Polsku totiž promlčena. Joseph se o tom dozvěděl až v Uteně. Tam každý horník sliboval, že kdyby měl tu možnost, tak by Moletaiského Řezníka okamžitě holýma rukama zabil. Takže teď Izydor rozhodně nebyl v bezpečném prostředí.

Co tu dělá? Jak se někdo tak vlivný a podporující ideologii Federace dostane do odboje? Navíc, když tento muž byl pravou rukou starosty. Joseph se jen krátce rozhlédl po celém seskupení všech zájemců o výcvik. Periférně cosi zahlédl, v tom ho polil studený pot uvědomění. Byl to Izydor, který svým jediným zdravým okem hleděl přímo na chlapce s čirou maskou a pozorně ho sledoval tak, jak sleduje lovec svou kořist.