,,Nenapadlo by mě, že zrovna ty bys chtěl jít na slavnost Volnosti," pronesl Leon po tom, co se ho Joseph vyptával.

,,Samozřejmě..." odpověděl ukřivděně Joseph a díval se na náměstí, kde se rozprostíralo několik stanů a vyvýšené kulaté pódium, na kterém hrála malá smyčcová kapela. Okolo pódia byl taneční parket obklopený lavičkami a stoly. Ještě nebyla taková tma a od hladiny Lázně se odrážely sluneční paprsky. Počasí dnes přálo a lehký vánek dokonce město zbavil mlhového oparu. Chvíli si užíval to, jaký je krásný den a rozhlížel se okolo sebe na obyvatele Města nikoho. Všichni byli tak bezstarostní. Jeho zrak se ale zastavil na zrzavé dívce, která zrovna seděla na lavici u parketu s několika dalšími dívkami.

,,Aha! Tak to už potom chápu!" vyhrkl ze sebe Leon. Sledoval Josepha, jak se upřeně dívá na Amalii. ,,Proto jsi chtěl jít," řekl s uvědoměním. ,,To by mě zrovna u tebe nenapadlo."

Josepha to probudilo z toho tranzu a začal oponovat. ,,Nechci chybět na takové události!" hájil se. ,,Co vůbec ta slavnost Volnosti znamená?"

Leon si hlasitě pod maskou oddychl a chvíli přemýšlel nad tím, jaká má zvolit slova. ,,Víš," začal. ,,Slavíme volnost," dodal stroze.

Joseph se otočil na Leona v domnění, že bude pokračovat s nějakou uspokojivější odpovědí. Žádné se mu však nedostávalo, tak se optal sám. ,,To je vše?"

,,Jak ti to mám asi vysvětlit?" spustil Leon lehce nabroušeným tónem. ,,Tohle mi dal Lothe snad za trest! Hlídat tebe, zatímco si tady procházíš opožděnou pubertou!" mezitím z úst vypustil tato slova, ukázal směrem na zrzavou dívku. Joseph se tím směrem díval skoro nepřetržitě, i když si to sám nepřipouštěl. ,,Vysvětlím ti podstatu dnešní slavnosti a ty pro mě uděláš takovou laskavost a necháš mě si chvíli oddychnout. Můžeš jít třeba za tou dívkou. Znám ten výraz, jakým se na ni díváš. Jako kdyby byla ovečka a ty hladový vlk."

Joseph nic nenamítal, i když se necítil příliš komfortně s Leonovými poznámkami o pubertě. ,,Je to něco jiného, ta dívka. Jmenuje se Amalie a je jako poslední vazba na domov. Poslední vzpomínka na místo, kde jsem vyrůstal a žil. Kde jsem měl domov," řekl. Pak si ale uvědomil jednu věc. Byl ten domov vážně domovem? Nebo to byl dům, který měl iluzi domova navodit?

Leon mlčel a poslouchal Josephova slova.

,,Ta dívka byla vždy o krok přede mnou. Ona mě učinila tím, co jsem dnes. Ona to byla! Její proslov na závěrečném ceremoniálu a to, že by byla schopná za svá slova položit život," šeptal Leonovi. ,,Lidé znají mě, ale měla by to být ona, koho budou považovat za tvář revoluce a svobody, komu bude prokazována ta čest. Ona je vizionářka, která mi pomohla. Pomohla mi najít mě samotného a to jsem s ní nikdy předtím nemluvil tváří v tvář. To její řeč mi otevřela oči."

,,Ainars měl pravdu. Umíš člověku promluvit do duše! Jen tak dál," spustil Leon ignorujíce vše ostatní. ,,Užij si slavnost a věřím, že podstatu volnosti ti vysvětlovat nemusím. Ty to chápeš," řekl a odkráčel od chlapce na pár kroků, pak se ještě otočil zpět. ,,A té dívce bys to měl říct. Přesně to, co jsi řekl mně," dodal a ztratil se v davu obyvatel města.

Joseph očima hledal Leona, ale bylo to marné. Zůstal tu naprosto sám. Slunce začalo zapadat a muzika kapely nabírala na hlasitosti. Chlapec postával u jednoho ze stanů a tiše si prohlížel každého jednoho člověka. Všichni vypadali šťastně.

,,Dívka by neměla prosit o tanec," vyrušil ho z přemýšlení ten líbezný hlas. Joseph se nejdříve vylekal. Až pak se samou radostí otočil za původcem těch slov a nespletl se, když očekával, kdo to mohl být. Byla to Amalie, která postávala několik kroků od něho.

,,Má chyba," vyhrkl ze sebe a přistoupil k dívce. Prohlédl si ji, zatímco ona si překvapivě prohlížela jeho. ,,Mohu poprosit jeden tanec?" dodal a nabídl Amalii ruku. Ta ji přijala.

,,Nečekala jsem, že se tu dnes objevíš. Bála jsem se, že tě život s průhlednou maskou zlomil," pošeptala chlapci.

,,Asi bych normálně nepřišel," řekl se zamyšlením Joseph a stiskl dívčinu ruku, zatímco ji vedl blíže k parketu. Nahl se a pošeptal: ,,Ale něco mě sem zkrátka táhlo," přičemž dívce věnoval letmý úsměv. Kapela spustila novou píseň, která byla pomalá tak akorát na párový tanec. Oba se tedy chytli a letmými houpavými pohyby tančili na parketu. Slunce zapadlo a všude po stanech se rozvítila malá světýlka. Josephovi ale tyto změny nepřipadaly podstatné a skoro je ani nezaregistroval. Celou svou pozornost věnoval Amalii.

,,Na ceremoniálu by mě nenapadlo, že se ještě někdy potkáme," řekla dívka. Dívala se Josephovi do obličeje a hlavně na jeho masku. ,,Vidím, že ty jsi jediný opravdový, tady a na světě. A jsem tak moc ráda, že jsem tě tu mohla potkat."

Joseph mlčel, ale vnímal každé dívčino slovo. ,,Pořád mě inspiruješ," zašeptal si. Píseň se blížila ke konci, ale ani jeden nevypadal, že by se od druhého chtěl vzdálit. ,,Ještě jeden tanec?" optal se Joseph.

Amalie si upravovala své kudrnaté zrzavé vlasy a párkrát se před chlapcem otočila. Sukně šatů tancovala společně s ní. Josephovi prolétlo hlavou několik myšlenek, ale nejvíce myslel na to, jak moc to dívce sluší.

Dala si načas, ale přeci jen zakývala hlavou a nechala se chytit Josephem za ruku. Další píseň byla rychlejší a takový byl i jejich tanec, po kterém následovalo několik dalších. Večer byl rozhodně příjemný, mlha se skoro neobjevila a dokonce bylo vidět za světelným znečištěním i pár drobných hvězd.

Slavnost Volnosti nakonec byla dobrá volba. Byla to taková tradice v Městě nikoho, která měla za cíl všechny sblížit a společně oslavit jejich volnost. Oslavit to, že se odprostili od okovů nadvlády Varšavy a mohli žít život, jaký jen chtěli. Joseph to až nyní poznal, ten klid, který byl nepopsatelný. Doteď se necítil opravdu volný, až Město nikoho mu to dalo. Chtěl takový život pro všechny nevinné lidi, dokonce i pro svoje rodiče a pro tetu Polly.

,,Musíme všem pomoct," zašeptal.

,,Zvládneme vše, co budeme chtít," zašeptala Amalie zpátky.