Joseph se snažil uklidnit myšlenkou, že kdyby se na ně sesunula jejich štola, tak by se o tom už dávno mluvilo. Ale pak mu došlo, že takové případy tu nejsou tak výjimečné a v podstatě skoro samozřejmé. Většinu horníků to zde nechává chladné.

Přešla ho chuť. Vzal tác se svým jídlem a odnesl ho k výdejně. Po cestě se zastavil u stolu pár horníků. Jeden z nich byl Vytautas, známý jako dobrý dodavatel vaisty. Byla levná, plnila svůj účel a ještě se nestalo, že by někoho tady zabila. To byl úspěch. Chlapec na něho pokýval hlavou a Vytautas hned věděl, co po něm žádá. Vytáhl z kapsy malý pytlík s bílým práškem a hodil mu ho.

,,Dėl nieko." (Zadarmo.) Řekl Josephovi. Nejspíš to bylo dobré gesto, jak to mezi horníky tady chodí, když ztratíte někoho blízkého. Joseph neotálel a využil toho, že mohl mít v jídelně sundanou masku. Okamžitě si dal velkou dávku vaisty. Posadil se na zem.

Srovnávat se se žalem ještě neuměl. I když těch špatných věcí zažil už dost, tak tenhle pocit nesnášel ze všech nejvíc. Vybavil si fotografii mrtvoly knihkupce a i to, jak muselo vypadat tělo mistra po výbuchu jeho domu. Myslel na všechny jejich blízké, kterým to muselo ublížit. Kterým vlastně ublížil on, protože on za jejich smrti může. Tuhle vinu si ze začátku nemohl přiznat, ale v hloubi duše o ní věděl. Po nocích se mu zdály noční můry, ty mu nedávaly spát. Taky si přehrával vzpomínku na rozbalení jeho masky. Ten žal a bolest v očích jeho matky, tak se teď cítil. Hned ji pochopil.

Přičichl ještě k vaistě, už takhle toho do sebe dostal více, než byl zvyklý. Tahle byla velmi uklidňující, začal pociťovat jistou úlevu. Jako kdyby ta droga vzala jeho starosti, zabalila je do kufru a odnesla pryč. Tak mu připadala. Myslel jen na Isaaca.

Seděl tam na zemi, myšlenkami byl ale úplně jinde. Ostatní to respektovali, nikdo ho v jeho tranzu nevyrušoval. V tom se ozval hlasitý zvuk sirény. Hala jídelny se rozsvítila červenými světly - každý si musí okamžitě vzít na sebe svou masku. Může se jednat o cokoliv, dokonce i o poruchu přetlakového mechanismu.

Jeho myšlenky se zastavily. Okamžitě si uvědomil, co musí udělat. Učinil tak, i když se mu ruce třásly a byl lehce dezorientovaný. Navléknout masku v neuvěřitelné rychlosti tu musí umět každý.

Všichni sedící v hale utichli. Otevřel se vchod do dlouhé chodby a přišla velká skupina horníků. Panovalo ticho, dokud se někdo z místnosti nezačal hlasitě smát. Zvedla se vlna potlesku. Joseph dlouho přemýšlel nad tím, co se děje a pak ho uviděl. Toho povědomého mladého chlapce, který kráčí přímo k němu.

,,Jsi to ty!" vyhrkl ze sebe naprostým štěstím Joseph. Pokusil se vstát na nohy, ale bez jasného výsledku, skoro je necítil. Zůstal raději sedět na zemi, ale jeho radost byla ještě znatelnější, než předtím. ,,Jsi to ty!" opakoval.

,,Jsem to já!" odpověděl radostně Isaac. Pokusil se Josephovi pomoci, ale ten se vždy z jeho sevření nějakým omylem dostal a svalil se opět na zem. ,,Dostali jsme se hluboko v našem dole. Narazili jsme na naprostou žílu, tolik rudy jsem najednou snad nikdy neviděl!" říká nadšeně. ,,Ale bylo to tak hluboko, že se tam nejspíše nemohl dostat žádný signál. Proto se asi stalo to, co se stalo a naše štola byla uzavřena. Pro případ úniku nějakého plynu. Byli jsme tam zavření... jak dlouho?" zamyslel se a zadíval se na hodiny na stěně. ,,Něco přes půl hodiny, až potom si nás všimli."

Joseph se pokusil odpovědět, ale nebyl schopný ze svých úst dostat jediného kloudného slova. Jeho mluva zněla neúplně, nepromyšleně a vůbec nedávala smysl. Isaac se na něho nechápavě díval, přestože chtěl, nerozuměl mu nic. Vaista asi předčila očekávání a její účinek byl silnější, než si myslel.

Červená světla v jídelně dávno zhasla a tak Isaac sundal Josephovu masku. Doufal, že mu to pomůže. Ale místo toho mu chlapec na zemi začal usínat. Snažil se ho držet vzhůru, ale to nebylo možné. Od úst se Josephovi začalo pěnit. Naprosto přestal vnímat a zavřel oči.

Isaac okamžitě zalarmoval zdravotní službu, která si pro Josepha přišla. Jeden ze zdravotníků kýval nesouhlasně hlavou. Netvářil se moc přívětivě. Očividně byl předávkovaný vaistou a to se jen těžko léčí. Ta mu teď procházela celým tělem, srdce mu tlouklo jako o závod. Musel to pro něj být velký nápor.

Bylo zřejmé, že teď se musí hlavně čekat, pokusili se do Josepha dostat aspoň nějaké tekutiny, ale nic jiného nebylo možné. Převezli ho do zdravotního střediska. Uložili ho na lehátko a vyčkávali. Nevěděli, co v té vaistě bylo a v jakém množství. V tuhle chvíli bohužel nepomůže nic, než jen čas. Joseph se s tím náporem léků musí vypořádat nějak sám. Ale nikdo si není jistý tím, že to zvládne.