Měl pravdu, když tušil, že ostatní těžaři nebudou brát jeho masku jako problém. Sice se nad tím několik z nich pozastavilo, ale rozhodně ho nečekalo to, co zažil v Polsku. Isaac pro něho byl velikou podporou. Dokonce se k němu přidal v manuálním tlačení vozíku, hodilo to nějaké peníze navíc a Isaac by pro peníze udělal cokoliv. Chtěl zajistit svou rodinu a hlavně sestry, aby je mohl dostat z tohoto města pryč. Často fantazíroval.

,,Jednoho dne bych chtěl mít vlastní farmu," řekl Josephovi večer u stolu, ten mlčel a přemýšlel nad tím, jaký sen má on. Na nic nepřišel.

Matka i sestry už spaly a ti dva opět seděli u stolu a rozjímali nad životem. Dali si trochu vaisty, aby se jim pak lépe spalo. Dnes ji připravili hlavně z prášků na spaní. Isaacovi se navíc povedlo ukrást u zdravotníka injekční stříkačku, to aby to rychleji zabralo. Zbytek prášku i s injekcí schovali na později. Nemohli dopustit, že by to viděla matka.

Isaacovy sestry se jmenovaly Lola, Marija a Dorita, ta byla nejmladší. Všechny tři  měly už povinnou výuku za sebou a tak se snažily doma pomoci se vším, co bylo třeba. Naučily se šít, aby mohly opravovat úbory těžařům a tak vydělat nějaké peníze bokem.

Oba chlapci po vaistě rychle usnuli a spali až do rána. Ráno ještě za šera vstali a vydali se na jejich směnu. Počasí se poslední dobou horšilo, ale prý to je v Uteně naprosto normální. Většinou je tu spíše chladno, fouká studený vítr a hustota té mlhy je tu opravdu vysoce koncentrovaná.

Josephovi dlouho trvalo, než si na to zvykl. Nikdy se s ní takto nesetkal. Varšava je obestavěna vysokými zdmi, které proti ní alespoň trochu chrání. Je to podivné, ale docela se mu líbila. Navíc mlha nese jednu velkou výhodu a to, že tu moc neprší.

Cesta od Isaacova domova do hlavní budovy dolů zabrala vždy okolo dvaceti minut. Cestu si krátili vzájemným doučováním.

,,Stejně tě obdivuji," řekl mimo doučování Isaac. On byl jedním z nositelů erárních masek, které zajišťovala vláda lidem v nouzi. ,,Udělal jsi tak nebezpečný krok a teď jsi tady. A stále jsi na svou masku pyšný a nebojíš se ji ukázat."

Joseph kýval souhlasně hlavou. Neměl na to, co říct. Jeho staré já by nejspíše vytáhlo citát z nějaké knihy nebo báseň, ale na ty mu už v hlavě nezbylo místo. ,,Není to něco, co by se mělo obdivovat," řekl.

Isaac si Josepha stále prohlížel. Vždy se zastavil při pohledu na jeho masku. Často se na ni vyptával, příběh za jejím stvořením znal nazpaměť, ale vždy přišel s novou otázkou. ,,Pamatuješ si postup její výroby? Můžeme vzít moje našetřené peníze a začít je dělat ve velkém, to bude lepší, než farma! Bude to senzace!"

Joseph strnul při myšlence, že by k něčemu takovému došlo. Chvíli nad tím uvažoval jako nad dobrým nápadem, ale pak si představil, co by se dělo, kdyby na to přišel jeho strýc. Jistě by ho už tentokrát neušetřil a Isaaca zrovna tak. ,,Neříkej blbosti," odbyl Isaaca svou odpovědí.

Druhý chlapec pokýval hlavou. ,,Promiň," zamrmlal si.

Cesta tentokrát utekla poměrně rychle a už byli před halou. Každý byl dnes napsán na jinou štolu, tak se rozdělili hned u východu. Dohodli se, že se sejdou u oběda na jejich obvyklém místě.

Joseph svoje kroky směřoval za svojí směnou. Dnes měl za úkol zaučit dva nováčky. Bál se toho, protože už ve chvíli, kdy je zahlédl z dálky poznal, že to jsou pouze dva malí kluci.

Celou dobu směny se snažil mluvit, co možná nejméně. Když něco potřeboval, tak gestikuloval. Jejich směna dnes měla za úkol vyvézt vytěženou rudu z deváté štoly. Rozdělili se na skupiny a každá si vzala určitý sektor štoly až po třídění.

Joseph byl s oběma nováčky v třídící hale v předposledním sektoru, tady jim naštěstí nehrozilo žádné velké nebezpečí. A navíc si teď uvědomil, že se dlouho nestalo, že by se tu nějaký důl propadl. Doufal, že to teď nezakřikl.

Měli za úkol vyskládat rudu z vozíků a poté vozíky poslat zpět dolů. Vše to muselo být v neskutečně rychlém tempu. Joseph první vozík vyskládal takřka sám, ale nováčci se rychle poučili a byli schopní mu pomoci.

Rudu házeli do takzvaného cabrychu, kde chvíli zůstala. Pak přišla na řadu další skupina, která ji měla za úkol vytřídit.

A takhle celé dopoledne, nováčky to rychle unavilo, ale Joseph by to vydržel dělat celý den. Tak nějak se v tom zřejmě našel.

Nastal čas poledne, Joseph bez rozloučení opustil nováčky. Věděl, že teď už si poradí. Vydal se směrem k budově, kde byla jídelna. Cestou musel projít dlouho přetlakovou chodbou a těsně před jejím koncem si musel sundat masku. Ještě byl očištěn od přebytečné špíny a jedovatých plynů, pro případ, ze by byl dole v dolech. Mohl vejít, z jeho směny už tam pár skupin bylo.

Šel si pro jídlo, dnes byla cočka se zeleninou. Čočku moc nemusel. Šel zabrat obvyklé místo, aby ho Isaac neměl problém najít. Jídelna byla obrovská hala, kompletně zatěsněná, plná dlouhých lavic a laviček.

Čekal už nějak podezřele dlouho. Většina těžařů už nyní jídelnu okupovala. Kde byla Isaacova směna? Začal být nervózní.

Nahnul se k protějšímu stolu, kde seděl dnešní dozorčí, ten měl přehled o veškerém dění v dolech. Věděl, že Isaaca nejspíš nezná, v tom obrovském počtu mužů, tak se snažil vzpomenout na to, v jaké četě dnes Isaac je. ,,Grupė kuri šiandien buvo trečiojoje pavoge. Kur jie yra? Kodėl jų nėra čia?"
(Skupina, která dnes byla na štole číslo tři. Kde je? Proč tu není?) spustil. Ani nevěděl, že toho tolik dokáže říct.

Dozorčí nejspíše tomu pokusu o litevštinu rozuměl. Zatvářil se poněkud utrápeně. Chvíli se rozmýšlel, co říct.

Ne! Pomyslel si Joseph. Nejvíce si právě teď přál, aby mu dozorčí řekl, že se nic nestalo.

,,Neturime iš jų jokio pranešimo. Jie pasimeta nuo signalo." (Nemáme od nich žádné hlášení. Ztratili se z dosahu signálu.) odpověděl dozorčí. Očividně mu to taky dělalo starosti.

Když se skupina ztratí z dosahu signálu, může to znamenat jen to, že se důl přímo nad nimi sesunul.