Druhá kapitola

Už to bylo několik měsíců, co byl deportován do Litvy. Jednoho ze států Federace. Chlapec se občas ještě přistihl při vzpomínání na svou rodnou vlast. Vždy však tyto vzpomínky rychle zahnal, ať už dobrou knihou, poctivou prací v dole nebo jedním potáhnutím vaisty. Litevské drogy, která je používána hlavně mezi horníky a těžce pracujícími občany - těmi s černými páskami.

Vaista je kombinace několika nadrcených prášků - převážně těch, co mají tlumit bolest, pomoci ke spánku nebo dodat unavenému tělu horníka dostatek adrenalinu. Navíc to zde byla skoro běžná věc, pokud byste se zeptali, každý by vám řekl, že ji minimálně někdy zkusil. Navíc si každý takovou vaistu mohl udělat sám doma, nebylo na ní nic náročného. Kromě jejího aplikování.

Ne vždy měli těžaři přístup k přetlakovým komorám, kde by bylo bezpečné si sundat masku, ale touha po této droze byla silnější. Byli schopní riskovat i život, aby si dali další dávku. Stávalo se, že ji zkoušeli protlačit skrze filtry nebo dýchací ústrojí masky, ale to nikdy nedopadlo dobře.

Po čase přišla inovace a vaista se začala zavádět nitrožilně, jenže v tu chvíli musel být člověk opatrný s dávkováním. Zabila už dost lidí, ale je tu takové přísloví.

Mirtis kaip mirtis - Smrt jako smrt.

Těžaři se zde nebáli smrti. Nejspíš se životem v dolech byla tolik spjatá, že si jednoduše zvykli. Navíc se vědělo, že každého to čeká a přijde to ve chvíli, kdy to přijít má. Joseph pro to neměl zpočátku pochopení. Poté to ale poznal, potom co tu zažil několik sesuvů půdy, které zavalily štoly a zabily každého, kdo tam byl. Poznal to, že, kdyby měl napsat jméno každého horníka zde zemřelého, nedělal by celý život nic jiného.

Joseph si na drogu tedy dokonce sám navyknul, i když dlouhé měsíce statečně odmítal. Jednou ovšem neodolal. Tehdy to byl špatný den, jedna z šacht pod zemí se sesunula a zabila celou směnu. Tehdy mu pomohla od bolesti a pomáhá doteď. Sice ji úplně nepropadl, ale možná si lehkou závislost přivodil. S vaistou se cítil lépe. Navíc už se skoro dostal na svou původní váhu, jídla tu bylo tak akorát. Takhle zdravý dlouho nebyl, i po psychické stránce.

Spřátelil se s podobně starým litevským chlapcem Isaacem, který tu pracoval, aby uživil svou matku a tři mladší sestry. Uměl až nadprůměrně dobře polsky. To po jeho otci. Isaac Josepha naučil základy litevštiny, které si chlapec rychle osvojil, a poskytl mu domov. Joseph na oplátku Isaaca učil věci, co se pochytil za dobu svého studia na Akademii, vyprávěl mu o historii a o tom, jak svět vypadal před Poslední světovou válkou.

Někdy si povídali celé dlouhé večery. Oba měli problém se spánkem, protože jejich tělo bylo zvyklé na to být stále ve střehu. Hodně toho o sobě zjistili, Joseph se dokonce svěřil o své minulosti. Isaac nevěřil, ale jednou se podíval na Josephovu masku a uviděl, jak se v některých místech a ohybech odlupuje šedá barva.

Joseph už neměl tolik času na čtení, ale stejně mu to nepřipadalo podstatné. Knihám v litevštině příliš nerozuměl a stejně by neměl s kým o nich mluvit. Smrt knihkupce i mistra si stále dával za vinu. Práce byla jediná věc, co ho zde mohla naplňovat a přišel na jiné myšlenky. Byl rád za to málo, co měl. A že se naučil, jak to v dolech chodí, to byla velká výhoda oproti ostatním neznalcům. Každý druhý týden sem totiž vozili novou várku pracovní síly.

Denní režim tu nebyl jednoduchý. Ale Joseph byl schopný udržet disciplínu jaká zde byla potřeba. Dokonce získal celkem solidní postavení mezi domácími těžaři. Vydobyl si jejich respekt. Ze začátku se mu akorát vysmívali a ani mu nedali příliš velké šance na přežití. Nováčci jsou vždy posíláni do rizikových štol, to je prý zaučí nejvíce, pokud to přežijí.

Navíc se před nedávnem rozbila kolejnice na vozíky v hlavním překopu. Tehdy se Joseph přihlásil jako dobrovolník na přesčasy a začal vozíky tlačit ručně. Pro takové tu mají speciální jméno a tak si vysloužil přezdívku Bėgikas - Běhač.

Joseph byl schopný říct, že toto je to místo kam patří. Nebo si to aspoň chtěl myslet. Cítil se tu dobře, lidé tu nedávali moc pozornosti maskám či páskám na rukou. Dokonce se i stalo, že si je lidé nebrali. Neviděl rozdíl.

Trávil se spolupracovníky hodně času. Vyprávěli si příhody a někdy po práci se šli pobavit do jedné nedaleké hospody. Zde se kromě vaisty podával takový čirý a velmi silný alkohol. Jistě, že byli zvědaví proč zde skončil chlapec, který patřil mezi smetánku v hlavním městě. Ale stejně jako Isaac, nikdo mu nejdříve nevěřil, že byl deportován z politických důvodů.

Neměl zapotřebí nikoho přesvědčovat, ale jednoho dne přišel ze směny s nápadem očistit svou masku. Poradil se s Isaacovou matkou, co by na ten sprej mohlo zabrat.

Koupil tedy technický líh a rozpouštědlo a nezbývalo mu, než doufat, že masku neponičí. Schoval se do přetlakové komory v domě. Předtím na masce zalepil kobercovkou všechny důležité části, které by mohly být nenávratně zničeny po kontaktu s roztokem lihu a rozpouštědla. Věděl, že to bude muset byla rychlá akce, aby masku očistil a zároveň se nenadýchal výparů.

A ono se mu to povedlo. Masku několikrát přejel starým špinavým hadříkem na nádobí, který byl nasáklý roztokem a barva šla dobře dolu. Navíc to vypadalo, že povrch masky zůstal naprosto netknutý a neporušil tak ochrannou vrstvu. Chvíli to nechal uschnout a poté si ji nasadil a rychle opustil komoru.

,,Mano Dieve!" (Můj bože!) vykřikla Isaacova matka, když Josepha poprvé spatřila. Joseph se na ni usmál. Ona jen nechápavě kroutila hlavou. ,,Mano Dieve, Dieve, Dieve..." šeptala si.

,,Nusiramink!" (Uklidněte se!) pronesl se znatelným přízvukem. Jeho litevština ještě nebyla úplně ideální.

Doufal, že jeho maska tentokrát nezpůsobí takový poprask. Věřil tomu, lidé tu byli totiž opravdoví. Nehleděli na masku, ale na pravou tvář člověka skrze jeho srdce. U Josepha tato metafora nabrala vskutku jiný směr.