Na výzvu zavrtíš hlavou ve znamení, že z tvé komfortní zóny, tedy tvé lavice, tě opravdu nikdo nedostane. Tvář cvičícího se změní v překvapený výraz a je vidět, že úplně neví, jak se s tou situací vypořádat. Asi není zvyklý na to, že by někdo odmítal chodit k tabuli.

Až na to, že se na tebe zatváří na moment kysele (a možná si o tobě něco myslí), se nic hrozného nestane. Prostě se zeptá dalšího člena výuky, jestli by mohl jít k tabuli místo tebe on, na což tázaný student odpoví ano, a pak řeší příklad před zraky všech ostatních.

Když ho teď vidíš, uvědomíš si, že jsi vlastně k té tabuli jít mohl, tento příklad umíš spočítat. I když těžko říct, jestli bys u tabule najednou všechno nezapomněl, jak to tak má mozek v oblibě naschvál dělat.

Celkem svého rozhodnutí nelituješ, jsi prostě plachý a vypadá to, že na matfyzu je tahle vlastnost poměrně respektována.

· Ve zbytku hodiny se neděje nic zvláštního, pouze opisuješ příklady z tabule. Pokračuj na 55.