Snažíš se zvednout, abys mohl odejít, ale zjišťuješ, že se ti nějak popruhy od batohu zamotaly do židle, takže nejde odsunout tak jednoduše, jak jsi čekal. Potichu zakleješ, a dřív, než vyzkoumáš, jak je ten batoh vlastně zamotaný, škubneš s ním.

Uslyšíš trhání látky, a ihned lituješ toho, co jsi provedl. Co tě to jen popadlo? Aby toho nebylo málo, tak podezřelé zvuky samozřejmě přilákají pohledy všech osob ve třídě. Strnule sedíš, natržený batoh v ruce a v duchu si nadáváš, jaký jsi blbec.

„V pořádku, kolego?" ptá se cvičící, aby přerušil to trapné ticho.

„Ech, ano, já jsem chtěl jen..." zamumláš a co nejnenápadněji se přehrábneš v batohu. Do ruky ti padne jablko, tak jej bez rozmýšlení vytáhneš a dodáš: „...se nasvačit."

Cvičící se zamračí: „Musím vás zklamat, ale v počítačových učebnách není dovoleno jíst během výuky."

To samozřejmě víš, nebo by sis to aspoň tipnul, ale nemáš odvahu přiznat, že potřebuješ na záchod a svou neopatrností ses ani nezvládl dostat z místa. Nechceš to dělat víc trapné, než to momentálně už je.

Zaboříš se do židle a snažíš se být neviditelný, po zbytek hodiny se na nic neptáš, jen mlčky posloucháš, co cvičící říká ostatním, a programuješ.

Odepiš si 1 bod prestiže – máš roztrhnutý batoh, všichni si o tobě myslí, že jsi divný, protože nevydržíš hodinu a půl bez jídla, a navíc potřebuješ strašně, ale fakt strašně na záchod. To je teda hodina.

Když ti večer spolubydlící sděluje své dojmy za dnešek, tobě se o těch svých vůbec nechce mluvit, červenáš se i teď. Raději ho rychle odbydeš a zapneš si seriál, abys přišel na jiné myšlenky. Hned po skončení dílu jdeš raději spát.

· Nezbyl-li ti žádný bod prestiže, pokračuj na 80.

· Doufáš, že nejen ráno, ale i celý zítřek bude příjemnější. Pokračuj na 22.