Celou dobu se na mě mile usmíval. Nechápu, proč otec nechce, abych se vybavovala s lidmi. Jsou celkem milí. Teda alespon Marek je milý, ale i prodavačka za ktreou chodím několikrát do týdne nakupovat rohlíky, chlepa a všechno potřebné do naší domácnosti.

Mile si se mnou povídal, až mi to bylo divné. Ptal se na všelijakou kravinu. Nějakým způsobem se dostal k mé matce a k mému otci. "A co tvoji rodiče, kde pracují?" optal se mile, ale ani by ho nenapadlo, jakou bolest mi ta otázka utvořila u srdce. Zkameněl mi výraz. Neznačil se v něm ani jeden jediný pocit. No prostě neutral. Rozhodla jsem se, že bych radši měla lhát, i když Marek je jediný můj přítel. Teda doufám, že je můj přítel. Nerada bych ho ztratila, ale tohle je opravdu nutné. "Otec nepracuje, prý máme peněz dostatek." Má odpověd byla taková trochu vyhýbavá, ale pravdivá. On opravdu nic nedělá, jen chlastá a užívá si s každou druhou ženskou na kterou někde narazí. "Ehm, a co matka?" řekl jen tak Marek. " Ona je mrtvá. Zemřela, když jsem byla ještě malá, takže si jí příliž nepamatuju." Trochu sklonil hlavu a tiše šeptl "To je mi moc líto. Nechtěl jsem.." Mrkla jsem na něho přes rameno a usmála se, že mi to nevadí. Jasně že mi to vadí! Celou cestu už se neptal na takové věci. Byl tišší než předtím, ale i tak ten čas s ním byl moc super.

"A jsme tu." Oznámila jsem mu, a letmo se usmála do jeho krásných temně čokoládově zbarvených očí. "Dál už to dojdu sama." odsekla jsem dřív než vyslovil svůj nesouhlas. Už jsem mu tahala tašky z rukou. Musely ho přeci děsně bolet! takovou dálku se dvěma přecpanýma igelitkama. On je ale ani za nic nechtěl pustit. Zakabonila jsem se a uraženě se otočila. Zaslech můj poraženecký povzdech a chopil se za mé rameno. Pořád nafoukle mu hledím už delší dobu přímo do očí a pokouším se ho propíchnout svým pohledem. On mi to jen němně oplácel. Vzdala jsem tuto nekonečnou válku. Nemá to cenu. Stejně by to vyhrál."Otec nemá rád nezvanou návštěvu!" štěkala jsem po něm, aby si uvědomil, že ho tady nechci. Teda chci, ale nemůžu. Otec by mě velmi zbil. Marek pouze pokrčil rameny a dál pokřačoval po vyšlapané cestičce.

"Prosím" špitla jsem.
Byl dvacet metrů daleko, ale slyšel. Hodil po mě smutný pohled, položil takšky na zem a pomalým krokem se vracel  za mnou. "Nechce se mi. Je mi s tebou moc dobře." pravil sladkým hlasem "Ted odejsu, ale musíš mi slíbit, že zítra se opět potkáme na tom samém místě v tu samou chvíli jako dnes. Ano?" srdce mi radostí poskočilo. On se se mnou chce zase vidět. Úžasné! " Dobře, slibuji, budu tam tak jak si pověděl." usmívajíc se na něj se ke mě též otožil zády a s ahoj se vzdaloval z lesa, až už jsem ho neviděla. Byla jsem štastná, vzala jsem tašky, které leželi na zemi tak, jak je tam Marek postavil. Cesta domů mi přišla nekonečná.

Vešla jsem do domu celá roztřesená, jak moc pozdě je. Bylo půl dvanácté a já už dávno měla stát a připravot u plotna oběd.
Otec vyšel z poza rohu kuchyně, aby se podíval jak se vláčím s taškama. Z první tašky vytáhl vařečku, která se musela nutně koupit, nebod všechny ostatní už byli polámané a škaredé. Z druhé tašky vatáhl nový hadr na podlahu a ze třetí jedno pivo. Já jen nechápavě přihlížela co dělá.
Náhle tvrdě promluvil "Co to bylo za člověka? nepamatuji si, že bych ho někdy potkal v hospodě, a už vůbec né v pátek tady?! pomalu zvyšoval hlas, až se z klidného tonu stal křik. " Neumíš odpovídat?!" Nedokázala jsem nic udělat. Chtěla jsem promluvit, aby mě nebil, ale nedokázala jsme. Mluvit, chodit no prostě nic nešlo. Jen tak jsme tam stála a koukala na něj.

Přišel blíž. Pak ještě blíž, až nás dělilo maximálně pět centimetrů. Otočil se ke mě zády.
Co to sakra dělá? zkouší na mě snad něco?!! Hned mi přišla odpověd, když se k mé tváři silně přilepila láhev piva. Bylo to jako facka, jen stokrát horší. A  další, ted z levé strany. Další, další a další. Pořád dokolečka mě mlátil pitím. Stále přidával na intenzitě rány až to flaška nevydržela. Přilepila se k mé pravé tváři a křup. Praskla a mě zchladilo ledové pivo. Stékalo mi po těle. Otec se jen opitě usmál a nebezpečně koukl na zbytek rozmláceného skla co mu zůstal v rukách. Jeho úsměv se ještě rozšířil a fláknul mě. Cítila jsem prudké štípání na tváři. Sáhla jsem směrem bolesti a na rukách ucítila horůcí tekutinu. Mojí krev... Odhodil rozbitou flašku a nakopl mě do břicha. Válela jsem se po zemi ve střípcích z flašky. Měla jsem sice triko, ale střepy jím bezproblémů procházely. Ještě několikrát mě kopl do břicha a pak se odtáhl. Já jen čekala co se bude dít dál...