Jako každý jiný den jsem vstávala. Trochu mě polekalo když ručičky hodin ukazovaly půl sedmé. Zaspala jsem!
Žiju se svým otcem monstrem v malém rozpadajicím se domku u okraje lesa. Matka je už čtyři roky po smrti. Bylo my deset když ji otec přímo přede mnou zabil. Už od mala nás s matkou hodně bil. Krev a bolest patřili k našemu denímu porážku. Vždy přišel v pátek z hospody a s sebou si přitáhl svoje kamarády. Dělali si z nás služky.  Když se jim něco nelíbilo nebo třeba nechutnalo,  surově do nás kopali.  Do dnes mám na břiše obrovskou spáleninu, když se otci nelíbila káva. Vylil ji na mě.  Několik dní kómatu...
No role služky mi už bohužel zůstala. Každé ráno v šest  jít vařit snídani,  uklízet a spravovat dům, žehlit a prát no prostě tohle bylo docela v pohodě,  ale když se vrátil opilý domů, už tu maminka nebyla a já na všechno zůstala sama...

Snídaně byla připravena,  ale lednička byla poloprázdná. Musím jít na nákup. vůbec  se mi nikam nechtělo. Zrovna včera mi to monstrum vyvrklo kotník a dost to bolí. Nedá se nic dělat.  Něco se jíst musí. Oblekla jsem si staré vybledlé šaty po mamince a vyrazila. U malého obchůdku už mé tělo zmohla velká únava z bolesti v noze. Bydlíme dost daleko od jakékoliv civilizace.
Všechno potřebné nakoupeno a šup domů. Tašky byly tři a taky byly dost těžký. Nemohla jsem si otevřít dveře,  takže jsem se o ně opřela zády a vycouvala z obchůdků.  Pro mou smůlu jsem do někoho vrazila. Všechny tašky popadaly na zem a veškerý nákup se vysypal na zem. Nějaký kluk se sehnul a pomáhal mi naházet věci zpět do tašek.  Musel to byl ten kluk se krem jsem se srazila. Začervenala jsem se studem a řekla "Promiň, moc se omlouvám,  já jsem tě neviděla." ten kluk byl ale nejspíš optimista, misto nadávek se taky začal omlouvat. "Ale to né,  to nebyla tvoje chyba! Já trouba se nedival na cestu" nějakou dobu se se mnou dohadoval kdo vlastně do koho vrazil, až se rozhodlo,  že za to můžemne oba dva. "Pomůžu ti s těmi taškami, musí  být hodně těžký.  No postřeh! Jsou fakt extra těžký! Říkala jsem si pro sebe, nahlas jsem se zmohla jen na výmluvu: "No to je dobrý, vpohodě, bydlím hodně daleko, to by trvalo hodně dlouho." doufala jsem, že se smíří stím, že jeho pomoc tu nikdo nepotřebuje.Bohužel... "Né né já mám času dost." Netuším jak se z toho vyvlíknout, ale něco prostě musím vymyslet, nebo... Letmo jsem se koukla na hodinka připlé k jeho levé ruce. Půl osmé, no nazdar.. "No já už musím letět!" houkla jsem přez rameno a mádila pryč se všema taškama.

Bohužel, zase smůla. Chytil mé zápěstí a vykroutil dva tašky, i kdyžjsem je držela jak nejsilněji dokážu. Byl opravdu hodně silný. "Jdu s tebou a jestli ne, tak už ti ty tašky nevrátím." pronášel to vše takovým klidným toném, až mě zlomil. Šli jsme mlčki po polní cestě k lesu. Pokusil se o nějaký rozhovor, ale mě pořád sžírala zloba. "No, a jak se vlasně jmenuješ?" nevím proč se ptal tak napjatě, vždyd já ho přece neukousnu "Stela, jmenuju se Stela." Otočil se ke mě "Já jsem Marek."