O několik dní později...

Modrovlasý žraločí nukenin z Mlžné v posledních třech dnech pochodoval po celém komplexu Akatsuki skrýše se svou drahou Samehadou na rameni a dost při tom připomínal vojáka se samopalem, hlídaje pokud možno všechno a všechny, hlavně, aby nikdo neporušil jím stanovenou karanténu. Ostatním členům, kteří momentálně nebyli "doma", poslal zprávu, ať se raději ještě na chvilku zdrží, jelikož jejich milovaná centrála je v kritickém stavu bezprostřední nouze. Starost o všechny přítomné členy a jejich hlídání mu tak zabralo všechen volný čas. Třikrát denně všem zavřeným či zamčeným v pokoji nosil jídlo a pokud se někdo z nich opovážil vyjít ven, hodně rychle ho poslal zpátky, případně ho doprovodil, kam potřeboval a o chvíli později se s ním zase vrátil zpět a sám pokračoval v hlídací akci.

To, že stav nebezpečí stále přetrvával, si ověřoval dle reakcí prozatím bývalého leadera, který pokaždé, když ho viděl mlel, něco o tom, ať ho okamžitě pustí, protože potřebuje jít okamžitě za Nagatem, aby mu mohl vyznat svou nehynoucí lásku.

Během těch dní Deidara stále dokola a dokola přemýšlel, jaké mohly být Itachiho pravé úmysly a zda na teorii ohledně lektvarů a jutsu lásky, o níž mluvil jeho týmový partner, mohlo být něco pravdy. Pomalu, ale jistě si začínal uvědomovat, jak moc se mu ten polibek ve skutečnosti zamlouval a opravdu litoval toho, že se ten den zachoval jako malá holka a zbaběle utekl pryč do pomyslného bezpečí. Jediné, na co nyní dokázal myslet, bylo Uchihovo pevné objetí, tvrdé a lety vyrýsované svaly na mužných pažích a jeho typická osobitá vůně. Ten tam byly všechny záchvaty vzteku, které kvůli němu cítil, i naprosto zbytečné choutky pomstít se mu za to, že ho nedokáže dostatečně uznat ani jako ninju, ani jako člověka.

Kdyby byla Sasoriho teorie pravdivá a on k němu opravdu něco cítil, dostalo by se mu respektu až až. A jemu to, že by o něj měl zájem zrovna někdo takový, jako je geniální ninja Uchiha Itachi, velice lichotilo.

Stále ale nebyl zcela přesvědčený, že by této verzi skutečnosti mohl věřit. Potřeboval se s tmavovlasým mužem sejít a všechno si s ním vyříkat a konečně plně zjistit, co si o něm vlastně celou tu dobu myslí. Otázkou bylo, jak to udělat, aby nenarazil na osinu zadku v podobě neustále je hlídajícího žraločího muže na chodbách? Tak nějak mu bylo předem jasné, že kdyby se o něco pokusil, určitě by ho hned poslal do pokoje zpátky a vůbec se s ním nemazlil.

Vymyslel snad stovku možných i nemožných scénářů, jak by mohl shinobiho z Mlžné obejít, avšak na všechno, co ho napadlo a co nahlas pak navrhl, měl Sasori nějaký opravdu přesvědčivý protiargument, kterým ho velice rychle zase uzemnil.

Když už toho měl nejmladší člen Akatsuki akorát tak dost, nakonec jen spráskl rukama a nevěřícně zavrtěl hlavou.

"No tak to teda fakt nevím, co dál!" odfrkl si, než složil paže na hrudi a otočil se kolem dokola před zrcadlem, aby náležitě zkontroloval, zda má vlasy v pořádku učesané i vzadu na zádech. Už prostě nemohl dál čekat, musel okamžitě vypadnout a s tmavovláskem si promluvit. A přece za ním nemohl přijít úplně rozcuchaný, že. "Vůbec jsi mi o tom neměl říkat. Dřepím tu na zadku jak idiot už tři dny a pořád musím myslet na to, co se tomu arogantnímu ignorantskýmu-"

"Nebreč pořád," povzdechl si otráveně Akasuna, jenž zrovna u pracovního stolu opravoval starou rozbitou loutku Matky, která v něm každou chvíli budila víc a víc pocitů melancholie.

Blondýn však nevypadal, že by si toho všiml, a vesele si mlel dál, nyní pochoduje po pokoji ze strany na stranu.

"- chlapovi honí v tý jeho černovlasý kebuli!" jančil dál.

"Mrzí mě, že ti nemůžu nijak pomoct," zamručel Sasori a s tikem v oku proklínal Jashina za to, že si nechal přeměnit tělo z dřevěného na živé, protože snad nikdy víc než právě v tuto chvíli netoužil po tom, zapíchnout si do oka tužku, jen aby ty jeho kecy a věčné stížnosti už nemusel poslouchat.

Něco v jeho tóny hlasu, či snad obsah jeho slov způsobil, že se Deidara na místě zarazil a překvapeně se na něj zadíval. Chvíli propaloval jeho záda zkoumavým pohledem a mrkal tak usilovně, jako kdyby mu něco spadlo do oka, než se jeho ústa roztáhla do šibalského, pobaveného a zlomyslného úšklebku.

"Vlastně můžeš," špitl tiše a nevinně, avšak podle toho, jak se druhý muž prudce narovnal, mu ihned došlo, že ho moc dobře slyšel.

Hnědooký se trochu prkenně otočil přes rameno a nemohl si pomoct, aby v obličeji nenasadil lehce zděšenou grimasu.

,Tak jak jsem si nasral do bot tentokrát, hm?' pomyslel si v duchu trpce.

Blondýn se zazubil, dvěma skoky se k němu přiblížil, dlaněmi se opřel o opěradlo židle, na níž Sasori seděl, a lascivně vystrčil zadek do prostoru.

"Víš... vlastně mi můžeš pomoct. Můžeš Kisameho odlákat pryč a já mezitím proklouznu kolem schodů, hm?" nakrčil nadšeně obočí, "a pokecám si s Itachim, hm?"

Sasori dvakrát zamrkal a zatvářil se tak, jako kdyby pochyboval o partnerově psychickém zdraví. "Zešílel jsi? Kisame má největší zásobu chakry v celý grupě. A to ani nemluvím o tom jeho zrůdným mečíku. A už vůbec ne o tom, že to není úplnej debil a určitě tě ucítí."

Deidara se na jeho slova jen ještě víc pousmál, až vypadal skoro děsivě. "Neboj se. Právě mě napadlo něco vynikajícího. Jen se holt budeš muset obětovat pro tým," zazubil se.

"Úplně nevím, jestli se mi chce..."

"Neboj se," ukázal na něj dlouhovlásek vztyčený palec, "půjde to jako po másle!"

***

O několik desítek minut později vyrazili ti dva ze společného pokoje. Zatímco Deiovi se podařilo potlačit svou chakru na sotva zjistitelnou úroveň, Sasori naopak udělal všechno proto, aby se jeho chakra linula všemi směry jako závan jarního větru, nebo Kakuzova prdu potom, co kvůli vysokým nákladům odmítal kupovat k jídlu nic jiného, než jen košťálovou zeleninu.

"Vůbec se mi do toho nechce," vydechl Sasori a zpražil mladšího muže naštvaným pohledem.

"Ale jdi ty," mávnul nad tím rukou Dei, "Ten magor si myslí, že jsme zasažení snad úplně všichni a že chtějí všichni všechny ošukat. Ale ty seš v pohodě, což on neví. Stačí, abys hodil návnadu a on se okamžitě chytne a půjde po tobě jako slepice po flusu. A já budu mít volnou cestu."

"Toho flusu a slepice se právě bojím," zamručel Sasori a s myšlenkami, do čeho se to pro Jashina zase nechal uvrtat, se jen zhluboka nadechl.

"Tak běž, ať už to máme za sebou," popohnal ho trochu netrpělivě blondýnek.

"Laskavě neraď," odsekl mu Akasuna, než se naposledy nadechl, silně stiskl ruce v pěst, aby si dodal kuráž a vyrazil za roh, kde u schodiště jako nějaký voják pochodoval Kisame a hlídal, aby se nikdo v komplexu nepotuloval tam, kam nemá.

'Tak jde se na to,' pomyslel si, ale moc dobře se teda rozhodně necítil.

Lascivně se opřel o zeď, prohnul se v zádech a jednou rukou si vjel do rudých pramenů.

"Hůůů, siláku...," zavolal hlasitě a v momentě, kdy se na něj modrovlasý otočil, jen několikrát svůdně zamrkal, "Tady jsem."

Kisame se na něj jen nechápavě zadíval. "Co chceš? Neměl by ses tu promenádovat, ještě jsem neukončil karanténu!" zaburácel.

Sasoriho ústa se roztáhla do širokého úsměvu. O vteřinu později se odpíchl od stěny a velmi pomalým, procítěným krokem vyrazil až k němu a ukazováčkem ho píchl do statné hrudi. "Přišel jsem, abych ti trochu pomohl... zkrátit si chvilku," mrknul na něj.

"Co to meleš?" vyvalil oči vyšší, "Ty přece nemůžeš bejt zasaženej, seš jen kus dřeva!"

On se ale jen ušklíbl, ještě víc se k němu přiblížil a pořádně se na něj nalepil. "Povím ti malý tajemství," zavrněl, "proměnil jsem se zpátky a to jen kvůli tobě... jen abych mohl masírovat ty tvoje ztuhlý svaly... abych se na tebe mohl tisknout a pořádně ti podržet, až vyndáš ten svůj obří klacek a -"

V další vteřině se stalo několik věcí naráz. Sasori se na Kisameho lepil celým tělem a aby divadlu, které zrovna předváděl, dodal pravý šmrnc, pravou ručkou sjel po jeho pevném břiše a zkušeně ho stisknul v rozkroku přes látku černých kalhot. On na to jen vykulil oči a zcela vyděšeně popadl Samehadu, aby toho nadrženého dřevěného panáka sejmul, když tu se zpoza schodiště vynořil bělovlasý Jashinista a rukojetí kosy žraločího muže přetáhnul přes hlavu, až se o sekundu později skácel na zemi jak dlouhý, tak široký a navíc k tomu v bezvědomí.

***

"Hm," zamručel si pod imaginární vousy za rohem Deidara a jen překvapeně kývl hlavou, "Tak to šlo rychle. Zajímavej vývoj událostí."

***

Hidan stál nad bezvládným tělem jednoho ze svých kolegů a aniž by ho nějak zajímalo, že ho právě dost dobře knockautoval, se se zvláštním leskem v rudofialových očích se podíval na Sasoriho.

"Vážně už jsi zase... člověk?"