Podivná Orochimarova technika zalila sídlo jedné nejmenované organizace bez jediného povšimnutí. Někteří z obyvatel na tu náhlou změnu čehosi ve vzduchu nikterak nereagovali, jako kdyby se vůbec nic nestalo, ale jiní, stejně jako Itachi před malou chvílí na louce, jako kdyby poprvé v životě otevřely do té doby zaslepené oči a pohlédli pravdě a realitě do tváře. 

Zrzavý muž s mnoha piercingy zrovna seděl v pracovně za stolem a stejně jako jeho kolega a další ze zakladatelů pečlivě zíral do svitků, z nich se snažil vyčíst něco, co by jim mohlo pomoct v jejich snaze ovládnout svět, když ho v jednom okamžiku podivně zašimralo vzadu za krkem u prvního krčního obratle. Zvedl hlavu a ruku, aby se podrbal, ale rázem ustrnul v pohybu a několikrát zmateně zamrkal. Hnědým pohledem vyhledal rudovlasého muže, který seděl jen kousek od něj a chvíli na něj jen tak se zájmem hleděl, než mu začalo podivně tikat oko.

"Měli bysme mít sex," řekl naprosto vážně a sledoval, jak se na něj druhý podíval s nakrčeným obočím.

"Cože jsi říkal?" zeptal se nechápavě Nagato, jako kdyby se snad přeslechl.  Zdálo se mu to, nebo Yahiko začal říkal něco o sexu? A a a o něm? Prostě… cože?!

Pomalu zvedl hlavu a tolik zvláštním fialovým zrakem se na něj zadíval, čekaje, že na jeho tváři uvidí jeho typický šibalský úšklebek a že zahlédne jiskření jeho bělostných zubů, ale nic takového se nestalo. Leader organizace na něj zíral s naprosto vážným výrazem. 

Jejich oči se na vteřinu střetly a on jen pokrčil rameny.

"No a proč ne? Řekni mi jedinej důvod, proč je to blbej nápad," pokračoval dál. 

"Já… já asi, ehm," zakoktal se jindy dokonale vážný a odměřený Nagato, jak náhle nenacházel slova. V mysli si mermomocí snažil vzpomenout si na nějaký důvod, proč to rozhodně není dobrý nápad, ale nějak nedokázal rychle na nic přijít.

A druhý to poznal. 

S vypočitatelným úsměvem ve tváři se zvedl, pomalou chůzí obešel stůl a vyrazit k tomu jeho, kde se pak jen zadkem ukrytým pod černým pláštěm s mráčky posadil na dřevěnou desku.

"Vidíš. Vlastně je to dokonalej nápad, zamysli se. Známe se od malička, prošli jsme si spolu všema možnýma sračkama, založili tuhle organizaci," vysvětlil a rukama názorně rozhodil rukama, "a pokaždý jsme zůstali spolu, ať se stalo cokoliv. Možná, že by nebylo na škodu, trochu upustit páru, co?"

"Přeskočilo ti?!" vypískl skoro muž z klanu Uzumaki a roztřásl se po celém těle, "A co Konan?! Ona tě miluje, abys věděl!"

"Nikdy mě nějak extra nezajímala jinak, než jako kamarádka… zato ty… pořád musím myslet na to, jakej materiál se schovává pod tím volným černým pláštěm!" zavrněl a jazykem si přejel po rudých rtech.

"Ty jsi blázen!" zaječel rusovlasý a chystal se vstát a odstrčit ho od sebe, ale Yahiko byl rychlejší.

Rychle po něm šmátnul, čapnul ho za límec, prudce si ho k sobě přitáhnul a dravě se nalepil na jeho rty, do kterých se okamžitě plně vpil. 

Přesně v ten moment do místnosti vrazil mračící se Kisame, v ruce drže desky s přepracovaným hlášením z misí.

"Tady je to hlášení, šéfe, tak… eh?" stačil jeden jediný pohled na dva zakladatele, aby strnul na místě a vyvalil malá rybí očka z důlků, "Co to kurva-"

Leader se od druhého muže nespokojeně odlepil, za lem jej ale držel dál. "Máme jednání, sakra, nevidíš?!" zavrčel na něj smrtonostně.

"Tomuhle jako říkáš jednání, jo?" uchechtl se Hoshigaki a černým pohledem přejel jak nasraného zrzka, tak rusovláska, jemuž momentálně obličej barevně splýval s karmínovými prameny, jak moc se styděl.

"Jo, tak vypadni," odsekl jen, prudce se zvedl a dřív, než se modrý hromotluk stačil vzpamatovat, zabouchl mu dveře před nosem. Pak se se sladkým úsměvem otočil na svého nejlepšího přítele. "Kde jsme to přestali?"

***

O několik minut později…

Blonďatý dlouhovlásek se prohnal dveřmi společného pokoje jako blesk a zavřel je za sebou tak usilovně, jako kdyby ho snad honil vrah se sekerou. Ne, že by si s ním neporadil, ale to, jak se tvářil, bylo poněkud podivné. V obličeji se mu každou vteřinu míchal přehršel všech možných a nemožných barev, od bělostné křídové, přes modrou, zelenou a rajčatově rudou. Jako blázen naprázdno otevíral a zavíral pusu a klepal se po celém těle. 

Opřel se o dřevěnou desku dveří a silně stiskl ruce v pěst, aby se uklidnil. Roztřeseně zvedl ruku a dvěma prsty se štípl do tváře, aby si ověřil, že se mu celá ta bizarnost jenom nezdá a že se to vážně stálo.

"Všechno v pořádku?"

Deidara sebou prudce škubl, když zaslechl hlas svého týmového partnera a hlasitě vyjekl.

"Sakra, danna, nevšim' jsem si tě, sakra!" vypískl a ještě více studem zčervenal. Jakto, že jeho přítomnost předtím nezaznamenal?! Modrým pohledem rudovláska vyhledal a překvapeně zjistil, že Akasuna sedí na své posteli s podivně strnulým výrazem v obličeji a že zírá na protější zeď, jako kdyby tam viděl něco fakt fascinujícího. "T-ty… jsi v pohodě?"

Sasori ještě několik okamžiků čuměl do zdi, než sebou trhnul a oříškově hnědým pohledem vyhledal svého týmového partnera. "Nikdy mi nebylo líp," zamručel strnule, "Co ty? Co Itachi? Zabojovali jste si?"

Jakmile se zmínil o Uchihovi, Dei zalapal po dechu a vzpomínkami se vrátil do doby před deseti minutami, kdy ho Itachi vroucně líbal, jako kdyby ho už nikdy v životě nechtěl pustit a na to, jak mu to oplácel. To bylo těsně předtím, než mu došlo, co se děje a než na něj začal z plných plic hulákat, načež zbaběle utekl…

"No, uh… ne tak úplně," zamručel dlouhovlasý a stydlivě se podrbal na temeni hlavy.

Akasuna nechápavě zamrkal. "Takže to k ničemu zas nebylo? Zas jste si ani nepromluvili?" vyzvídal. 

Deidara zrudl ještě víc, až skoro vypadal jako dopravní kužel. "P-popravdě m-moc ne," vydechl a měl co dělat, aby při vzpomínání na Uchihovy rudé rty neshořel na popel, "V-vždyť víš, že toho I-Itachi moc nenamluví."

"Pravda. Je spíš expert na tichý zírání a řeč těla."

"T-to ti teda povím."

Druhý se chystal ještě něco říct, ale v ten okamžik znovu strnul a prudce se narovnal v zádech, jako kdyby snad dostal křeč, nebo co. Místo toho, aby ale zaskuhral bolestí, nebo si třeba jen odfrkl, jen sáhnul po svém diáři s mnoha zvláštními a vzácnými technikami, postavil se a trochu prkenně se otočil k Deidarovi. 

"Uhnul bys? Potřebuju si něco zařídit," řekl a v očích se mu skelně zablesklo, jako kdyby byl snad mimo, nebo co.

Jeho partner si toho všiml.  "Fakt ti nic není?"

On ale jen zavrtěl hlavou, a tak mu nezbývalo nic jiného, než pokrčil rameny a uhnout mu. O několik vteřin později se za Akasunou zabouchly dveře. Deidara tedy zůstal v pokoji zcela sám a nechápavě za rudovláskem mrkal.

Zdálo se mu to, nebo se lidi kolem něj začali chovat nějak divně?

***

Mezitím, co se Nagato snažil vyprostit ze sevření svého nejlepšího přítele a Deidara se snažil přijít na to, co se kolem něj do prdele děje, aniž by si snad propouštěl to, že ten polibek od Uchihy nebyl zas až tak špatný, Sasori mířil do své sklepní laboratoře s jasným cílem, změnit své tělo zpět do původní podoby, aby konečně po dlouhé době mohl cítit lásku a doteky.

Tichý ninja z vymřelého klanu se naproti tomu zavřel v pokoji se silně bušícím srdcem, aby se pořádně probral. Zrovna se chystal svléknout se a dát si studenou sprchu, aby se z toho podivného stavu probral, když do společného pokoje vstoupil Kisame.

"Tyvole, musím ti něco říct. To mi neuvěříš!" vydechl s vykulenýma očima, "Šéf a Nagato-'

"Políbil jsem Deidaru," vypadlo ze zaraženého dlouhovláska, čímž druhému zcela vzal vítr z plachet.

"Ty jsi… co? Cože?!" vyjekl modrovlasý a překvapeně zamrkal, když mu došlo, že Itachiho neslyšel mluvit tak měsíc.

"Já… jsem políbil Deidaru…"

"A… a proč?"

On jen pokrčil rameny. "Připadalo mi to jako docela dobrej nápad… a vlastně pořád přijde. Mám trochu pocit, že se tu začíná dít něco divného…"

"To není tvůj pocit, ale fakt!" přitakal Kisame, "Někdo si z nás očividně dělá prdel! Protože tohle sakra není normální! Musíme s tím něco udělat, než se tu po sobě začne sápat každej s každým!"