Rudovlasý muž druhý den přesně podle plánu vyrazil za jedním z legendárních mlžných šermířů, aby ho pokud možno pozdržel v jeho plánu jít trénovat s Uchihou, s nímž si chtěl Deidara vyřídit svoje účty. Nechápal sice, co ho na něm tak strašně vytáčelo a proč měl neustálou potřebu vyvolávat spory a rýpat do vosího hnízda, ale za těch několik let, co strávil po plavovláskově boku, to raději už ani neřešil. Moc dobře věděl, že když si blondýn vzal něco do hlavy, nevymlátil by to z něj ani kladivem. Na jednu stranu se trochu bál, co by se mu mohlo stát, pokud bude Itachiho stále provokovat, ale na druhou zas spoléhal na to, že jeho sebeovládání je dost pevné na to, aby mu ujely nervy a mladšího zbil do němoty, nebo případně zabil.

Sasori se strnulým výrazem sáhl na kliku a na okamžik zaváhal, než se nakonec rozhodl, stiskl ji a v odhaleném stavu se vydal do útrob jejich skrýše, která sice zvenčí vypadala jako pouhopouhá jeskyně, ale zevnitř byla poměrně hezky vybavená. Jeskynní systém nebyl sice tak rozlehlý, aby mohl mít každý z nich vlastní pokoj, ale když jejich zakladatelé spojili síly, dokázali jej ze surové skály přeměnit na poměrně útulný komplex s několika pokoji, které sdílely po dvou, kuchyní, jídelnou a společenskou místností. Jedinou nevýhodou byl kompletní nedostatek oken, ale to vyřešily lucerny zavěšené všude možně na stěnách a na stropě, které se přizpůsobovaly denní době venku a dělaly tak jejich bydlení alespoň o ždibec uvěřitelnějším.

Potlačil lehce stísněný pocit, který se kolem jeho zvláštního srdce, jediné živé součásti jinak dřevěného těla, v ten moment prohnal, ale sám pro sebe si jen na znamení odvahy kývl hlavou a pokračoval dál, tam, kde žraločího muže tušil. Prošel chodbou s několika pokoji, zahnul za roh a vydal se do společenské místnosti. Bez prvotního ostychu rozrazil dřevěné dveře a oříškově hnědým pohledem se zadíval na dvojici statných mužů, která seděla na gauči a o něčem velice živě debatovala.

,Přesně jak jsem si myslel,' pomyslel si v duchu, několikrát zamrkal a několika dlouhými kroky se k nim přiblížil. Pohled mu téměř okamžitě padl na obrovitého bělovlasého muže, který se zarazil a nechápavě si ho sjel od hlavy až k patě, mrače se nejspíš nad tím, že si ho nedokáže nikam zařadit.

"A ty seš jako kdo?" nakrčil obočí jashinista a předklonil se, aby si ho lépe prohlédl.

Ačkoliv mu chakrové srdce zběsile bušilo, nevěnoval muži žádný další pohled a obrátil se přímo na Kisameho. "Posílá mě šéf. Tvoje hlášení z několika posledních misí prý nestojí za nic. Chce, abys je dneska do dvanácti předělal a znovu je odeslal."

Modrovlasý, jehož jeho přítomnost oproti druhému nukenninovi nijak nerozhodila, jen vykulil oči. "Si děláš srandu, ne?" vyjel na něj a obličej se mu stáhl zlostí, "Mám dneska jinej program, tak mu laskavě vyřiď, že-"

Sasori jen pokrčil rameny a možná, že by se i ušklíbl, nebýt celý ze dřeva, "Jak chceš, ale vyřiď si to pak s ním," zamručel hraně, než se otočil k odchodu.

Druhý ale na jeho lest skočil a vyskočil z gauče jak namydlený blesk. "Tak Sasori, počkej, sakra!" vyjekl a chytil ho za tvrdou paži.

Hidan sedící na gauči šokovaně vykulil oči.

,T-takže tohle je Akasuna, když není zavřenej v tom svým krámu?!'

Hoshigaki se nad starším mužem vytyčil jako hora. "Sepíšu mu ty podělaný lejstra, jen musím dát vědět Itachimu, že dnešek ruším."

Menší nukenin jednou mrknul a být na něm, byl by se sladce usmál. "Neboj, to už jsem zařídil."

***

Tmavovlasý muž oděný pouze v síťovaném tričku a tmavých kalhotách seděl na kameni jedné z luk, která byla již několik let pod jejich dohledem. Hlavu měl zvednutou k nebi a oči zavřené, vyhříval se v jarním slunci a užíval si tu krátkou poklidnou chvilku, kterou měl sám pro sebe, než dorazí jeho týmový partner a než jim začne pravidelný trénink. V týmu s Kisamem byl už od počátku jeho kariéry v Akatsuki a musel uznat, že za tu dobu se v jeho přítomnosti začal cítit poměrně příjemně. Zvykl si na něj a dovolil si, nebýt v jeho blízkosti tak ostražitý jako s jinými nukenninskými kolegy. Jestli se jejich vztah dal něčím nazývat, bylo to příjemné příměří.

Nedaleko sebe mezi stromy zaznamenal kradmý pohyb, ale nijak jej to z rozjímání nevytrhlo. Díky jím nastraženým pastím v podobě genjutsu se na louku nedostal nikdo, kdo by nebyl členem jejich organizace. A většinou tuhle tréninkovou plochu nikdo kromě jich dvou nepoužíval. Ostatní týmy měly svoje vlastní prostory a nestávalo se, aby si navzájem lezly do zelí.

Když se však daná osoba přiblížila o něco blíž, poznal, že je něco špatně. Chakra, kterou zacítil, nebyla tak mocná a hrozivá jako Kisameho, ale spíš jemnější, nevybouřená a těkavá jako silná kyselina, nebo nestabilní jako dynamit těsně před odpálením. Trvalo jen mžik sekundy, než sklopil hlavu a v do té doby černých očích se mu zaleskl rudý sharinghan. Z pohodlné polohy na kameni se ale ani nehnul.

O několik okamžiků později se mezi stromy vynořil plavovlasý muž s odhodlaným výrazem ve tváři. Na vteřinu se zastavil na okraji lesa, než rozhodně s rukama sevřenýma v pěst vyrazil přímo k němu a zastavil se od něj jen na několik málo metrů, prohlížeje si jej jedním jediným, nebesky modrým okem. Druhé měl zakryté pod záclonou zlatavých vlasů a zíral na něj, jako kdyby se ho právě chystal sníst.

,Zase on...'

Itachi si jemně povzdechl, ale jinak nehnul ani brvou.

"Ani se nezeptáš, proč tu jsem a proč nepřišel Kisame?!" vyjekl mladší rozzuřeně jeho směrem a zamračil se.

Druhý mlčel. Ostatně jako pokaždé, když proti němu Deidara vyrukoval se svou stupidní žádostí, aby spolu bojovali. Pomalu spustil nohy, do té doby dané do tureckého sedu, na zem a velice pomalou chůzí se k němu rozešel. Jak to tak vypadalo, dneska se žádný trénink tedy konat nebude. Aniž by se na něj snad byť jen na vteřinu podíval, prošel kolem něj a pokračoval dál. Ve skrýši měl ještě stejně spoustu práce.

Blondýn se zarazil a otřásl se po celém těle, když jej druhá minul. V další vteřině se mu tvář zkřivila zlostí, prudce se otočil a vyštěkl: "Proč mi do prdele nejseš schopej aspoň jednou odpověděl, hm?! Co máš kurva se mnou za problém?!" zavřískal.

Starší muž náhle strnul na místě a rudým pohledem se zahleděl přímo před sebe na první stromy, které jemně šuměly ve větru. Zlehka, aniž by to blondýn vidět, se zamračil. Když to vzal kolem a okolo, měl vlastně ve výsledku pravdu. Co s ním měl vlastně za problém?

***

Jeden z legendárních Sanninů a jeho tým vyrazili do nové skrýše již velice brzy ráno. Jelikož byl jejich nový úkryt na území Země Ohně, bylo potřeba, aby je při jejich putování nejlépe nikdo nezahlédl a nemohl tak vždy zvídavé Konoze nahlásit, že se jeden z největších padouchů v historii objevuje právě tam či tam. To by mu rozhodně znepříjemnilo život a musel by si hledat další místo vhodné pro jeho laboratoře a tajné výzkumy.

Orochimaru kráčel na konci jejich malé výpravy a s úšklebkem na rtech a svítivě žlutýma očima se zabodával do zad mladého tmavovláska, který jako vždy šel v čele výpravy. Kousek za ním kráčel Kabuto, který na něj dával pozor, ostatně jako vždy, kdyby na jeho pána náhodou zaútočil. Nedalo se říct, že by ta hrozba nebyla reálná, ba naopak. Moc dobře si byl vědom toho, že brzy bude Sasukemu úplně k ničemu, protože ho již nebude mít co naučit, a jistě se ho bude snažit oddělat, ale nyní mu to bylo jedno. Měl připravenou svou novou techniku a každou chvíli se ji chystal použít.

Když nad tím ale přemýšlel, řekl si, nač čekat? Nápoj pro otevření tužebného původu chakry již vypil před několika desítkami minut, takže byl akorát čas začít. Na moment se zastavil, rychlostí blesku provedl požadované pečetě a temně zavrčel: "G A I no jutsu!"