Země ninjů se ponořila do chaosu, jako za dob poslední války. Tahle však přinášela něco víc. Děsivý démon s desíti ocasy nesměl být vyvolán, neboť by zabíjel, ničil zem a pohlcoval těla spojeneckých sil do chřtánu věčného zapomnění. Démon by byl schopný spolykat vše jako černá díra a nic na světě by ho nezastavilo. Nezmohli by se proti němu Kagové, ani všechny kontinenty tohoto válkou pohlceného světa.

Jedinou nadějí pro záchranu se stal šestnáctiletý Uzumaki Naruto. Přinášel světlo, jeho odhodlání slibovalo šanci na vítězství a už v tak mladém věku si zvládl u starších, zkušenějších bojovníků vydobýt respekt.

Jenomže... jeho světýlko uvnitř bylo nahlodáváno příšernou vinou ze selhání... Bylo to déle, než rok a tíha viny nešla dolů, stejně jako tíha slibu nejlepší kamarádce.

Akatsuki unesli jeho nejbližšího přítele... A on mu spěchal na pomoc. Hnal se dny a noci, chtěl být co nejrychlejší, tudíž se málem uštval, slíbil zraněnému loutkáři, jeho bratrovi, že ho přivede v pořádku domů, ale... nezadařilo se, nestihl to...

Shukaku byl vyjmut ze svého hostitele a ten okamžitě zemřel. Jedinou nadějí pro mladého Kazekageho byla kunoichi ze staré generace, leč ta prohrála v souboji s vlastním vnukem. Nepřežila prudký jed, jenž ihned zasáhl její srdce...

A Naruto nedokázal zabránit jasné smrti.

Držel rudovláskovu hlavu v rozechvělých dlaních, z očí padaly nezastavitelné slzy, kašlal na skrývání emocí, protože prolít za něj slzy, to stálo za všechny budoucí problémy, z hrdla vycházely hlasité vzlyky, doslova křičel prosby o probuzení. Modlil se, nadával, naříkal, prosil všechno a všechny, aby zase dýchal. Opatrně přejížděl po chladných lících, snažil se otevřít ty zvláštně zbarvené oči a doufat, že skrývají trochu toho života. Bohužel v nich život dávno vyhasl.

Nemohl to pochopit. Proč on? Proč musel zemřít? Jen proto, že se do něj někdo rozhodl vložit démona, si zasloužil v pouhých patnácti letech zemřít? Umírali mladší, to ano, avšak tady šlo o někoho, kdo sdílel stejnou bolest samoty a strádání jako on. Jinchuuriki měli stejnou bolest, pociťovali k sobě vzájemný respekt a porozumění. Naruto byl nadšený, když zjistil kam to Gaara dotáhl. Radoval se z jeho úspěchu a moc se těšil na setkání. Tolik věcí mu chtěl povědět!

Nakonec je pověděl, ale náhrobku. Začala ho užírat tak bolestivě hrozná vina. Nedokázal se podívat jeho sourozencům do obličejů. Selhal. To bylo jediné slovo, které ho doprovázelo celou cestu z Písečné, i celý čas doteď.

Ani ho nestihl pozvat na rámen jak sliboval... Nikdy ho nespatří. Už nebyl nikdo, kdo by mu rozuměl jakožto jinchuurikimu. Jeho křehké srdce krvácelo, nedokázal se téměř na nic soustředit, najednou mu oblíbený pokrm nepřišel tak skvělý, ztratil zájem o hledání dávného přítele z dětství... Ta vina ho dostala na kolena a možná ještě níž.

A teď konečně, když se dával do kupy, úspěšně pomáhal ve válce, naučil se v tak krátkém čase mnoho užitečných a silných technik, vzpamatovával se ze smrti svého mistra... musel si pro něj osud připravit opravdu zákeřný žert...

Jeden z posledních jinchuuriki zrovna pospíchal k místě velké bitvy, kde řádil vyvolaný Madara Uchiha, sluneční kotouč pálil a ostře svítil na prašnou zemi, když v tom mu cestu zahradila písečná stěna, vysoká nejméně padesát stop. Chvíli byl rozčilený, jelikož tohle pozdrželo vzácný čas a spojenci z Písečné museli být dávno na místě, ale uvědomil si, kdo přesně tuto techniku písku používal.

Ten jediný a první člověk v jeho životě, kterého důvěrně poznal a stejně ho nezachránil. Zrovna ten člověk, jehož smrt mu přinesla taková muka...

Do Narutových očí se natlačily štiplavé slzy, kolena rozechvěla a musel se hodně držet, aby udržel srdceryvný výkřik žalu. Srdeční sval pracoval na plné obrátky při pohledu na sytě červené vlasy a poté konečně spatřil tvář jejich vlastníka. Místo bělma ukazovalo krásu jen černé prázdno, tyrkysové oči sotva překonaly vlastní temnotu a bledá ruka pozvolna klesla dolů.

"Gaaro."

"Naruto?" vyslovil mrtvý, přesto oživený ninja hlubokým hlasem, překvapeně zůstal na mladšího chlapce hledět.

Rozhodně něco takového nečekal. Po smrti očekával klid, ne že jej bude někdo tahat zpátky. Tady skončil. Bojoval a prohrál. Svou smrt viděl jako prohru s příliš krutým životem. Nejdůležitější však bylo, že ochránil vesnici. Co byl jeden život oproti Písečné?

Uzumaki polkl, přes knedlík v krku nemohl pranic říci. Jen tam hloupě stál, z levého oka nechal stéci několik velikých slz, což ho zašimralo na bradě. Snažil se udělat pohyb, svaly ho vůbec neposlouchaly a jediné, co udělal, bylo hnutí malíčkem.

"Odpusť mi prosím..."

Jediná slova se dostala ke Gaarovým uším. Za ním zuřila bitva, lidé křičeli a umírali, sesílali své techniky a pokoušeli se udržet při životě co nejdéle to šlo. Nechtěli zemřít jen tak lacino a stát se obětí podlého plánu.

Gaara sklopil oči na své ruce, oblečení, ve kterém ten den zemřel měl stále na sobě, přes ruce, určitě i zbytek těla se táhly dlouhé čáry v podobě prasklin. Cítil mimo jiné obrovskou sílu a také jakoby ho někdo ovládal. Vůbec se mu to nelíbilo a on věděl, že brzy zaútočí. To ne. Na něj útočit nechtěl. Vnitřně bojoval s technikou, jež ho částečně dostala k životu, avšak brala svobodnou vůli.

"Co ti mám odpustit?" zeptal se tiše rudovlasý mladík a zvedl pohled.

Zarazil ho plačící blondýn, který byl kdysi dávno jeho nepřítelem. To už bylo opravdu dávno.

"J-já... já... chtěl... tě zachránit... Sel-selhal jsem," vypravil mladší chlapec zničeně, hřbetem ruky si utíral slzy.

Přemlouval se, aby zůstal silný, neplakal, nelitoval... Zatínal pěst druhé ruky, ryl si nehty do dlaní tak usilovně, že brzy ucítil horkou krev.

"Tys pro mě... přišel...?" hlesl užasle bývalý jinchuuriki.

On si nepamatoval nic. Vlastně od doby, kdy prohrál boj s Deidarou zůstala jeho mysl prázdná a nečinná. Nevěděl o sobě a potom přišla temnota.

Nasadil odevzdaný úsměv, rudé prameny se mu připletly před oči. Nechápal proč blonďák plakal. Pročpak jen plakal? Necítil bolest a stejně se zevnitř ozvalo slabé rýpnutí. Správně by neměl cítit nic. Tenhle odhodlaný nesobecký mladík za ním běžel, aby ho zachránil. Toho si neskonale vážil.

"Děkuju Naruto..."

"C- huh? Z-za... co...?" vytlačil chraptivě plavovlásek.

Tohle bolelo. Zatraceně moc to bolelo. Najednou se pro něj zastavil čas, věděl, že by měl spěchat na místo bitvy, leč on to nedokázal. Zamrzl na místě.

"Žes mi ukázal, že nejsem sám," usmál se mrtvý rudovlásek o něco víc.

Spíš se pokoušel o smířlivý úsměv a nějak ho potěšit. Nezlobil se na něj v žádném případě, neměl by se vůbec obviňovat! Určitě dělal co mohl a sám musel uznat, že proti členům Akatsuki by nevyhrál. Ne předtím.

"Odpusť..." zachraptěl Uzumaki a zhroutil se na kolena.

Kdyby na něj zaútočil, bylo by mu to jedno. Tolik si přál, aby zase žil! Dal by za to cokoliv.

Gaara sledoval, jak se před ním hroutil jako hromádka neštěstí, vzlykal a nebyl schopen cokoliv udělat. Přestal se usmívat, donutil své nohy k pohybu a prosil ten zvláštní vliv, aby ještě na vteřinku vyčkat. Jedním kolenem poklekl na zaprášenou zem a dvěma prsty si nadzvedl Narutovu bradu. Krásná modř se třpytila kvůli návalu slz, z nosu taky teklo a tvářičky se jemně červenaly. Smutné, že si jeho očí nikdy pořádně nevšímal, získaly tu nejhezčí modrou.

"Naruto, neviň se prosím, ano? Udělal jsi co šlo a já ti nic nezazlívám. Neměj strach o to kde jsem skončil..." odmlčel se krátko, i z jeho oka nehlídaně sjela slzička, "protože já jsem doma," usmál se na konci, pomalu si opřel čelo o to jeho a něžně stíral jeho hořké slzy palcem, "takže neplakej pro mrtvolu..."

Modroočko myslel, že mu srdce pukne žalem. Slova z úst oživeného ho hluboce zasáhla do srdce, uložila se a jemu nezbývalo nic jiného, než se smířit a pokračovat v životě dál. Přesto vztáhl ruce a mladíka před sebou objal. Naplno se rozvzlykal a bořil obličej do jeho ramene. No a, že byl citlivka. Zemřel jeho nejbližší přítel, pořád chlapec, jehož potajmu obdivoval a chtěl dosáhnout stejných úspěchů. Těšil se na jejich dospívání, přípitky na svatbách, malé děti, které by jistě byli nejlepšími přáteli a stárnutí... Tolik toho chtěl zažít společně s ním!

Zelenooký hleděl před sebe, tělíčko, které ho objímalo se třáslo, nechtělo přestat, také ucítil jak zesílil. Tohle byl jiný kalibr, než chuuninské zkoušky. Objal plačícího ninju nazpět, škoda, že teď necítil jeho teplo, dech, dotek, vůni... nic. Propadl tomu malému andělovi s rošťáckou povahou a nevěděl odkud ty city vlastně pocházely. Byl nešťastný, protože plakal. Moc rád by zahlédl ještě jednou jeho úsměv.

Až když Naruto pociťoval vzdalování se pláče, odhodlal se pustit a nechat dlaně jen na ramenech. Po hmatu cítil poškozenou, za to relativně zachovalou látku. Proč to tak moc bolelo? Proč jeho srdce vydávalo jeden bolestivý úder za druhým? Tak moc by chtěl vyplakat celé jezero.

"Neviň se, ano? Není to tvoje vina. Není... Musíš bojovat... Uděláš to pro mě?"

Světlovlásek trhavě přikývl, popotáhl nosem sopel a po propuštění se odtáhl. Musel ještě naposledy vidět ty přímo nejkrásnější oči barvy svítivě zelené. Byly trochu zakalené, skoro je nepoznával a temnota okolo nich jasně dávala najevo, že nebyl živý a už nikdy nebude.

"Já tě... chtěl pozvat na rámen," nasadil pokřivený úsměv plný bolesti.

"Rád bych šel," promluvil rudovlasý tiše a též se musel pousmát.

Naruto zavzlykal, poslední slza vytvořila mokrou cestičku a zanechala stopu. Ničivá prázdnota si vybírala daň, a zatímco spojenci umírali, on nepřetržitě žádal o odpuštění, které dávno dostal.

Sabaku se narovnal, postavil na nohy a vytáhl i svého přítele. Litoval jediného: za života se nezvládl vyjádřit z emocí, jejichž tíha postupně drtila jeho bedra. O tom, že k ninjovi z Listové cítil něco víc, než přátelství si doslova vzal do hrobu, a ani dnešek mu nepřišel správný k vyřknutí pravdy. Nechtěl mu způsobit větší bolest. Už jen ta představa, jak by zbytečně trpěl ho ubíjela a stejně, rty jej silně brněly, nutkání mu vyklopit skutečnost zesílila.

Zvedl paži, roztáhl prsty a nechal písečnou hradbu strhnout k zemi. Jemu nebude nikdo a nic poroučet. Zuby nehty odolával síle, jež ho nutila zaútočit. Vzdoroval jí a díky tomu nepropadl. Zasluhoval si v klidu spočinout a nikdy víc se na tento svět nevracet.

Naruto překvapeně zamrkal, tam v předu probíhal boj. Možná to bylo sobecké, jenomže chtěl zůstat v přítomnosti bývalého Kazekageho ještě chvíli. Do chřípí nasál odér prachu a spáleniště okolo, ani stopa po typickém, lidském pižmu jiného, než bylo jeho.

"Naruto, slib, že v téhle válce nezemřeš... Staneš se Hokagem, budeš mít rodinu a zemřeš stářím... Slib mi to," naléhal Gaara a chytil ho za rameno.

Potřeboval to vědět. Musel vědět, že se alespoň pokusí. Kdoví co přivede budoucnost... Tuto válku nemusel nutně přežít, na druhou stranu by mu asi tam nahoře nakopal prdel, že se nesnažil na sto procent.

"Slibuji," zazubil se rozpačitě Uzumaki, aby všechno špatné, co cítil, zakryl.

"A prosím řekni Temari a Kankurovi, že... je mám moc rád, a že... na ně dávají rodiče pozor..."

Modroočko semkl rty, úsměv byl ten tam, přesto pokýval hlavou. Preventivně si vysušoval oči rukávem odrané mikiny.

"Děkuju ti... za všechno."

Bývalý jinchuuriki si promnul oči, musel být ten silnější a nepodlehnout. Jeho duše se chtěla vyškrábat z tohoto falešného těla obaleného něčím, co nemohl identifikovat, tudíž začala zářit. Šokovaně pohlédl na své ruce, z nichž odlétaly drobné slupky tělesné schránky. Prolomil techniku. Podíval se nahoru, vítalo jej světlo a vřelá náruč dvou osob, usmívající se na něj.

"Ne, počkej... Ještě ne..." zašeptal Naruto a honem uchopil jeho tváře, "t-tak počkej přeci..." hlesl zoufale, z koutků vytryskly nové slzy.

Vysušování oči neklaplo dle představ. Co by dal za jeho život... Nezasloužil si zemřít takto mladý. Byl to dobrý člověk, viděl to... Povedlo se mu ho spravit a obrátit správným směrem.

Gaara se jen usmál. Viděl ho, mluvil s ním, to pro něj mělo velikou cenu. S posledními zbytečky toho, kdy jeho astrální část přetrvávalo na zemi, oddělil vzdálené centimetry a políbil ho na popraskané rty. Nečekané gesto, vůbec nad tím nepřemýšlel, jen to bylo to poslední, co chtěl a čím by si ho měl pamatovat. Jaká smůla jak to dopadlo. Dotek jeho samotného byl naprosto chladný, neuspokojivý a kapku hrubý.. To ho zamrzelo.

Mladší ninja ohromeně vyvalil oči, přidržoval si tváře co nejdéle dokud se neodtáhly a mezi rty mizejícího chlapce rozpoznal tři prostá slova. Potom se tělesná schránka rozpadla na tisíce částeček pod jeho nohy a duše navždy zmizela. S bolestí na hrudi sledoval mizející světélko stoupající do mraků. Bude se mít dobře. Teď už netrpí, necítí bolest, může být v klidu a spočinout se zbytkem rodiny.

Miloval jsem tě, to bylo to poslední, co řekl a přehrával si to stále dokola v hlavě. Miloval...

Po opálené tváři se rozlil smutný úsměv spolu se slzami. Neměl příležitost mu to říct... Polapilo jej něco, proti čemu nemohl bojovat a i kdyby, prohrál by. Zalitoval své neschopnosti... Pokud by neběžel do Písečné a hned následoval stopu dvou únosců... byl by Gaara ještě naživu. Zachránil by ho. Čas mu však vypršel, Smrtka si rudovláska odnesla do svého království a nikdy již nenavrátí, co kdysi schvátila. A on si odnesl všechny nevyřčené city s sebou.

Naruto zavrtěl hlavou a zamračil se. Truchlit a plakat pro něj mohl později, přeci by nechtěl, aby tu stál a vylil z očí celé slané moře. Bouchl pěstí do otevřené dlaně, všiml si pohyblivého písku nedaleko něj, jenž následoval jeho pohyby a byl připravený ho kdykoliv zachránit.

"Budeš mi moc chybět, dattebayo. Snad se máš lépe tam, než tady..."

Neopadla z něj vina, ještě ne, chtěl splnit, oč žádal a prokázat, že je skutečnému odpuštění hoden. Zatnul zuby, zahnal příval emocí a rozběhl se k bitvě, přičemž po jeho boku vyrazil dlouhý pás útočného písku. Absolutní síla s částí duše písečného chlapce byla ochotna milovaného ubránit.

Konec

°•°•°

Zdravím~ ^^

Moje kratší alternativní verze o tom, jak by to vypadalo pokud by zůstal Gaara po vyjmutí démona mrtvý a stal by se pouze oživeným pěšákem v příští válce. Chtěla jsem něco smutnějšího rázu, žádnou komedii, jen krutou skutečnost. Moje smutnější nálada mi dost pomohla.

Mělo to být delší. Ještě mezi nimi měl být vynucený souboj, ale nechtěla jsem Naruta více trápit. Kabuto věděl o Narutově selhání a tak se rozhodl mu jeho neúspěch hodit přímo pod nohy.

Naruto po celou tu snášel strašnou tíhu viny. Nezachránil svého přítele, konečně začínal být dobrým člověkem a zemřel proto, že byl nádobou pro démona. :/

Upřímně jsem začátek Shippudenu obrečela jak malý dítě a pak ještě brečela s Narutem, zatímco křičel po ostatních, že si něco takového Gaara nezasloužil. Úplně jsem nenáviděla Deidaru, bylo mi jedno, že to měl jako vyšší cíl, zkrátka jsem ho nenáviděla a přála si, aby mu Naruto urval hlavu. Ugh... Urvání ruk bylo málo...

Ačkoliv byl Gaara jen vedlejší postavou, nešlo si ho nezamilovat a hned od začátku jsem jej shipovala s hlavní postavou. Já vám nevím, ale oni jsou pro mě příklad spřízněných duší, aniž by o tom sami věděli.

Jakože haló... Snad nejsem jediná, která si všimla, že k sobě mají takový zvláštní vztah. Mě to mlátilo do očí a říkala jsem si, zda na jedné ze stran není něco neopětovaného. Přece jak Gaara o Narutovi pořád básnil, ten zase měl radost kdykoliv když ho viděl a vyjadřoval jakýsi obdiv vůči němu...

Gaara se spravil, protože chtěl být jako on. I kdyby k Narutovi něco pociťoval, což doufám, že ano, nevěděl by jak to vyjádřit a dost možná by se toho bál, jelikož moc dobře znal tu bolest. Nechtěl být znovu zranitelný.

Říkám si... pokud by byl hlavní postava a měl více příležitostí se s Narutem setkávat... Sakra... Bylo by to jasný hned.

Dle mého názoru zkrátka mohlo GaaNaru existovat, kdyby se tomu dala šance.

Koneckonců... co je na tom shipu špatného? Už jsem se bohužel setkala s tím, za pár lidí tenhle pár nenávidí. Asi holt nesnesou skutečnost, že ta minimální šance na skutečný paring je a nechtějí si to připustit.

Totiž... shipnou se dvě hlavní postavy a zdarec, nezájem o zbytek. To že se Naruto odjakživa honil za Sasukem přeci hned nutně neznamená, že k němu něco cítil... Nevím jestli jsem slepá, já bohužel mezi nima nikdy nic neviděla a vnímala je spíš jako bráchy. Věřte mi nebo ne, ale kdyby se můj bff rozhodl odjet pryč, já bych ho naháněla po světě, protože mi na něm moc záleží. A ne, láska to není...

Shipujte si co chcete, ale opovažte se jedinkrát zmínit, že je GaaNaru trash a je nelogický. :))) (Taky pár zkušeností z očí do očí no.)

Pokuste se na to podívat i z jiného úhlu, pořádně se zaměřte na jejich společné scénky, klidně i stokrát za sebou a zjistíte, že to dává smysl. Pokud však budete dál tvrdohlavě tvrdit, že ne, nebudu ztrácet čas přesvědčováním.

Jen tomu prosím dejte šanci a neodsuzujte to.

Strašně moc bych to chtěla více rozebrat, bohužel nechci tuto jednorázovou povídku zahltit jen teoriemi, které jsou stejně všechny na prd.

Taky ta karanténa dost možná hrabe na mentální zdraví. :')

Snad jste si užili počteníčko a neprolili tolik zas jako já. Plánuji totiž ještě jednu verzi. V ní Naruto zemře během války a bylo by to opět zaměřené na GaaNaru, takže se moji vzácní milovníci máte na co těšit. ♥️

Těším se na vás u další povídky. ^^ Hezké počteníčko přeji~