A za tím oknem seděl k židli přivázaný... Stařík v havajské košili!

Přiběhla jsem i přes Adrienovu snahu mě zastavit k velkému sklu a začala na něj zuřivě bušit.

,,Musíme ho dostat ven!"hysterčila jsem. Nebude tady uvázaný jen tak, určitě ví o tomhle všem víc! Adrien vědom si tohoto faktu vzal jednu z židlí u desky a vší silou se pustil do skla. Vzduchem létaly plastové úlomky, ale sklo ne a ne povolit. V tom se blonďák rozmáchl zbytkem židle. Místnost naplnil zvuk tříštícího se okna. Hned jsme k stříkovi sedícímu proti své vůli v bílé místnosti vrhli a dali se do rozvazování.

Uzly někdo hodně, hodně pevně uvázal a my je ne a ne rozvázat. Ani Adrienovi to nešlo, to je co říct! Přesto jsme se nevzdávali a dál se snažili stařce, jenž řval ať utečem, osvobodit. Ale v tom nám provazy pod rukama zmizely.

Stařec se s křikem propadl do díry, co se v podlaze objevila. Po pár vteřinách s tlumenou ránou křik ustál. Strnule jsme tam stáli nechápajíc, co se stalo. Když mi to začalo dochazet, po tvářích se mi skutálely slzy lítosti a zklamání. Nedokázali jsme ho zachránit...

Ze smutku a vystrašení nás probral tikot. Tikot bomby! Nevěděla jsem, proč tu je ještě něco jako sebedestrukce, ale pomalu mi začala funkce tohto opatření docházet. Pan Agreste chtěl mít jistotu, že se zajatec odtud nedostane.

Než jsme se ale stihli zpamatovat, tikot se nebezpečně zrychlil. Adrien popadl mou ruku a strhl mě stranou. Bomba dotikala a mala krabička v rohu místnosti se s ohnivým doprovodem začala trhat. Adrien se i se mnou skutálel za velkou železnou skříň v místnosti a chránil mě vlastním tělem. Pocítila jsem silný žár a při výbuchu málem ohluchla.

Prach se snesl na zem, trosky v podobě rozcupované výbavy místnosti se válely všude. Zdi byly odolné. Já na pár škrábanců a modřin byla celá. Můj nový účes jsem ignorovala. Až teď mi však došlo, že mě už žádný živý štít nechrání. Pohled mi padl na zakrváceného a špinavého blonďáka bezvládně ležícího vedle mě.

,,A-ADRIENE!"