Strnuli jsme, ani nedýchali. Pohltila nás tma. Železnou plochou pronikal slabý, rozčílený hlas. Hlas pana Agresta.

,,Nathalie? Zavřít všechny východy! Nesmí utéct! Už teď vědí přiliš!"mechanismus ve dveřích se znova spustil. Adrien mě zatáhl za ruku.

,,Utíkej!"a rozběhl se se mnou v závěsu pryč. Utíkali jsme tmavou chodbou, když se na konci rozjasnilo slabé světlo. Světla zde nekontrolovatelně blikala, jako by měla každou chvíli dosloužit a samotné rozvětvené chodby působily jak vězení. Po několika metrech jsme zastavily. Udýchana jsem se opřela o studenou stěnu. Cvočky na mých džínách zacinkaly o zeď potaženou hnědým kovem.

,,Co... Teď...?"sípala jsem mezi nádechy. Adrien, jehož běh taky unavil, se narovnal a zaujmul odhodlany postoj.

,,Zjistíme, co tu otec má."

,,Tohle ale není hra, Agreste!"začala jsem hysterčit. Bála jsem se. Uvízli jsme v nějaké oplechované kobce a v patách nam je úchyl, který nás po tomhle vyhodí na ulici... Nebo něco hůř...

,,Ja vím... Nenapadlo tě, že otec ví o těch špercích víc, když jeden má?"s pusou dokořán jsem zírala na blonďáka, kterýmu se divoce zdvihala hruď, ve snaze popadnout dech. V dálce se ozvaly kroky. Byly sice daleko, ale my se znova dáli na útěk.

Chodby se větvily a tvořili jakousi síť tunelů. Všude jen problikávala slabá světla, kolem kterých lítal zatoulany hmyz. Připdala jsem si jak v hororu, jak v noční můře. Probudit se ale nešlo. Adrienovi obří kroky jsem nestíhala a prakticky za klukem jen vlála jak šála... V rychlosti mi vše splývalo do dlouhé čmouhy.

Když jsme konečně narazili na dveře, hned jsme se do místnosti za nima vrhli. Šlo o sklad. Všude se povalovaly krabice a očividně rozbité ovladače nebo jiné nefunkční věcičky. Adrien se svezl podél stěny a stáhl mě s sebou.

V tom se dveře rozletěly.